Pět bratrů
Byla jednou jedna víska světem zapomenutá jako žádná jiná. V ní žil otec s pěti syny, ze kterých ten nejmladší, Josífek, byl ten nejhloupější. Ale jeho hloupost mu nebyla na překážku, neboť často snil i s otevřenýma očima o tom, že jednou z něj bude velký pán.
V té vesnici se jednoho dne udal velký zázrak. Na návsi vyrazil do výše strom, který nikdo nezasadil, a vyrostl tak, že za pár dnů byl vyšší než kostelní věž, za pár týdnů se jeho vrcholek prodral mezi mraky, až pak lidem úplně zmizel z očí, a tak se z té nepatrné vísky rázem stalo vyhlášené místo. Z blízka i z dáli přicházeli malí i velcí a se široce otevřenýma očima divodějný strom obdivovali a vyprávěli si o výtečném sladkém ovoci, které na něm prý rostlo a které nikdo z nich nikdy neviděl. Každý chtěl to ovoce ochutnat. Ale to znamenalo vydat se do koruny stromu.
Nejdříve se toho odvážili Josífkovi bratři, vzali si několik párů bot, které čas od času celé rozedrané a prošlapané hodili dolů na znamení toho, že ještě žijí a stoupají vzhůru, ale potom, co se k smrti vysílili, přišli dolů s prázdnýma rukama a velmi se rděli, neboť se jim lidé vysmívali. Když nahoru žádný nevylezl, pomalu všem přešla chuť se o to pokoušet, a tak byl hloupý Josífek ze všech ten nejposlednější, který se ještě rozhodl vystoupat vzhůru.
Každý ve vsi se mu smál, jeho otec ho od toho úpěnlivě zrazoval, ale on prosil a prosil, připomínal otci svůj sen o skvělé budoucnosti, a tak ho nakonec otec pustil a vyzbrojil ho dvanácti páry holinek, naplnil mu mošnu po okraj jídlem a dal mu ještě na cestu ostrou sekeru.
Celá vesnice Josífka vyprovázela s pohledy plnými zvědavosti, lítosti či výsměchu, dokud jim náš lezec nezmizel ve výšce z očí. Když ho všichni lidé měli již za ztraceného, spadl dolů první pár holínek s dírami v podrážkách. Dlouhý čas nato další pár, pak třetí a čtvrtý a tak dále; a každý ten pár dopadnul na zem s větší silou, věděli tedy najisto, že Josífek stoupá stále výš a výš. Holínky a jídlo se našemu lezci dávno minuly, ale přece jen neztratil sílu a odvahu lézt dále.
Když byl večer, uviděl Josífek v kmeni stromu dutinu, vsoukal se dovnitř a přátelsky pozdravil prastarou ženu, která tam bydlila a laskavě ho přivítala. Ta dobrá stařenka mu dala jídlo, pití a nocleh. Druhý den se jí Josífek ptal, zda bude brzy na vrcholku, tu spráskla stařenka ruce a zvolala: „Chlapče, chlapče, to máš ještě před sebou dalekou cestu.“
Bylo to tak, jak mu stařenka řekla. Hloupý Josífek šplhal, kdo ví jak dlouho a pomáhal si posledním nástrojem, který mu zbyl, sekerou a šlo mu to věru dobře. Vždy když slunce zapadalo, přišel k dutině v kmeni a zde ho pohostila dobrá žena, která byla vždy mladší než ta, se kterou se ráno loučil. Ráno jej propustila s přáním: „Ať se ti u mých sester dobře vede!“ Tak to šlo mnoho dní.
Tak Josífek, jednoho dne vyšplhat skoro až na vrchol stromu. Kolem bylo nějak jasněji, světleji, svěžeji a stoupalo se mu lehčeji než dříve. I když jeho věrná sekera byla už tupá a službu mu vypověděla, přece stoupal dál bez námahy až k malé brance, jejíž zámek i klíč už z dálky zářily, neboť byly z ryzího zlata. Tušil, že stojí u dveří mladé dívky, a když je otevřel, omámila ho záře a svěží vzduch tak, že mu sekera vypadla z rukou a Josífek samou námahou usnul.
Byl to dlouhý hluboký spánek, ze kterého ho probudil sladký hlas. A ta zář a ta vůně, která ho prve tak omámila, ho naplnila tou největší radostí. Díval se na vrcholek stromu, na jeho ovoce a to mu stačilo ke štěstí. Jeho pohádkový sen o skvělé budoucnosti se mu splnil. Zmizela v něm vzpomínka na jeho pozemský život, na rodnou vesnici. Rozhodl se skálopevně, že v té nebeské výšině zůstane a opravdu na zem už nikdy nesestoupil.
Pokud Josífek neumřel, tak tam s krásnou dívkou šťastně a spokojeně žije dodnes. Jen ta vesnice už dávno zanikla i divodějný strom už zmizel a zbyl z něj jen úctyhodný pařez. A Josífkovi čtyři bratři? Ti tam celí zdřevěnělí stojí dodnes.
Zpracováno volně na motiv pohádky.
Velké díky Eskaver a Cliffi22 za provedený betatest.