Obrázek: Fotografie kapličky pořízená 28.6.2014, shodou okolností v den 100. výročí antentátu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este.
Zveme Vás k návštěvě keše Branišovská kaplička, neboť Vám chceme ukázat jedno malebné místo Kdyňské vrchoviny s nádherným dalekým výhledem.
Keš je věnována kapličce, která vznikla relativně nedávno, postavili ji v letech 2008 až 2010 Nejdlovi z nedaleké Kdyně za přispění dalších nadšenců a dárců. A místo pro její stavbu vybrali doslova mystické, v krásném klidném koutu přírody, na svažité louce pod lesem, kousek nad posledními chalupami malebné vesničky Branišov, navíc s nádherným výhledem směrem k šumavským hřebenům.
Už to samotné by stačilo, aby kačer zbystřil a vyrazil zajímavé místo okouknout. Kaplička je však zajímavá i jinak. Je totiž zasvěcena blahoslavenému Karlu Habsburskému, císaři rakouskému a poslednímu českému králi. Je tedy pravděpodobně první církevní stavbou na světě zasvěcenou tomuto světci, kterého v říjnu 2004 prohlásil za blahoslaveného tehdejší papež, dnes již svatý, Jan Pavel II.
Kaple byla vysvěcena 24. července 2010 a každý rok v den výročí vysvěcení se zde koná mše svatá. Je sloužena tzv. tridentská mše, tedy výhradně v latinském jazyce. Další pouťová mše je zde sloužena na podzim vždy po 21. říjnu, což je datum sňatku císaře Karla I. s jeho manželkou Zitou de Bourbon – Parma. V době, kdy se zde koná mše, je také možnost navštívit velmi pěkný interiér kaple.
Obrázek: Pohled do interiéru kapličky skrze nevelké okénko ve dveřích.
Ale ještě se vrátíme k osobě Karla Habsburského. Když jsem si sháněl nějaké informace ke kapličce, byl jsem překvapen svojí neznalostí. Ne že bych jméno Karla Habsburského v hodinách dějepisu neslyšel, ale to málo, co jsem o něm věděl, rozhodně nevypovídalo dostatečně o jeho osobě. Dokonce si myslím, že jsem jej podvědomě zařadil k dalším mnoha Habsburkům, jejichž vládu v rámci rakousko-uherské monarchie vnímáme v českých dějinách veskrze negativně jako dobu útlaku a temna. Jenže to by byl omyl. Karel vyrostl v Čechách, dlouhodobě žil v Čechách, mluvil česky a nakonec se stal mírumilovným panovníkem v nelehké době 1. světové války s upřímnou snahou o ukončení válečných hrůz, který zůstal nevyslyšen. Posuďte sami, níže je pár řádek o jeho smutném životním příběhu.
Životní osudy Karla Habsburského:
Obrázek: Karel I. Habsburský na dobové fotografii. zdroj: Wikipedia
Karel se narodil 17.srpna 1887 jako nejstarší syn arcivévody Oty a Marie Josefy Saské. Karlův děd, arcivévoda Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský (*1833 až †1896) byl bratrem císaře Františka Josefa I. (ten byl tedy Karlovým prastrýcem). Karel tedy v době narození nebyl následníkem trůnu. Korunním princem byl Rudolf, syn císaře Františka Josefa I. Ten však v roce 1889 spáchal sebevraždu. Následnictví trůnu přešlo na Karlova strýce Františka Ferdinanda d´Este, na kterého byl spáchán v 28.6.1914 atentát v Sarajevu a kterému týž den se svojí manželkou podlehl. Jeho děti pocházely tzv. morganatického manželství (jinými slovy manželka hraběnka Chotková nebyla dosti urozená), byly proto z nástupnictví vyloučeni a následnictví trůnu tak přešlo na Karla.
Karel se narodil na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku, o jeho výchovu se starala hlavně zbožná matka, posléze domácí učitelé, navštěvoval prestižní Skotské gymnázium ve Vídni. Od 1. října 1905 nastoupil dle zvyklostí k vojenskému výcviku u 7. dragounského pluku nejprve v Chudeřicích (dnes část Bíliny v severních Čechách) a poté v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, kde v roce 1906 dosáhl hodnosti nadporučíka. Krátce nato nastoupil na studia na Karlově universitě (tehdy Karlo-Ferdinandova universita rozdělená na českou a německou část). Vzdělávali jej profesoři z obou částí university a docházeli za ním na Pražský hrad, kde tehdy pobýval, studium ukončil právnickými zkouškami v roce 1907 a vrátil se do Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi ve funkci velitele 5. eskadrony 7. dragounského pluku.
Obrázek: Karel I. Habsburský s manželkou Zitou na dobové fotografii. zdroj: Wikipedia
V roce 1909 se ve Františkových Lázních seznámil s princeznou Zitou de Bourbon-Parma, kterou si v roce 1911 vzal za manželku. Na čas se vrátil i s manželkou do Brandýsa a jak císařovna Zita později mnohokráte vzpomínala, v tomto městě novomanželé prožili jediné opravdu šťastné měsíce společného života. V březnu 1912 byl převelen do východní Haliče (přibližně jihovýchodní cíp dnešního Polska a přiléhající ukrajinské území). Ještě téhož roku dosáhl hodnosti majora a byl převelen do Vídně. I po atentátu na Františka Ferdinanda d´Este, kdy na něj přešlo následnictví trůnu, zůstal izolován od vysoké politiky a od rozhodnutí, která vedla k vypuknutí 1. světové války. Pokračoval ve vojenské kariéře u vrchního velení armády tentokrát už v hodnosti polního podmaršálka a od března 1916 vedl 20. armádní sbor.
Po úmrtí Františka Josefa I. se ale situace zcela obrací, najednou musí vládnout a činit významná politická rozhodnutí země ve válečném konfliktu. Současně chce prosadit některé reformy svého zemřelého strýce Františka Ferdinanda d´Este týkající se národnostních menšin. Přistoupí na korunovaci uherským králem, ale tím dělá zásadní politickou chybu, stává se vydíratelným ze strany Uherska a fakticky si zavře cestu k legálnímu prosazení reforem. Jeho další kroky ale ukazují na jeho křesťanské a sociální cítění. Po nástupu na trůn vyhlašuje amnestii pro politické vězně, čímž například zmírní tresty smrti odsouzeným českým politikům dr. Kramářovi a dr. Rašínovi, kteří jsou nakonec propuštěni. V roce 1917 zavedl novátorská sociálně politická opatření jako Zákon na ochranu nájemníků, zřízení Ministerstva národního zdraví a ministerstva sociální péče. Změnil i styl vládnutí zavedený za jeho předchůdců – radil se s ministry a o svých rozhodnutí se neváhal poradit i se svou manželkou Zitou, za což se mu jeho odpůrci vysmívali. Zakázal bombardování civilních cílů, zakázal použití jedovatých plynů, sám se osobně účastnil bojů a bral ohledy na prosté vojáky, co vyvolávalo nevoli vojenských velitelů. Ti mu pak dávali za vinu zpomalení postupu vojsk a neúspěchy v bojích. Dovolil si odvolat velitele generálního štábu Conrada von Hötzendorf, protože cítil, že generálové mají (podobně jako v tehdejší Německé říši) větší politický a vojenský vliv než sám císař. Jeho mírové snahy o ukončení války např. pozitivní odpověď na mírové výzvy papeže Benedikta XV. nebo tajná jednání o míru s Francií, resp. Trojdohodou prostřednictvím svého švagra Sixta Ferdinanda de Bourbon – Parma k ukončení válečného konfliktu nevedou. Naopak je Karel označen za „pantoflového hrdinu“ a jeho manželka Zita za „italskou zrádkyni“. V té době se snaží monarchii udržet jakožto federativní stát a nabízí ústupky slovanským požadavkům na autonomii. Neuspěl však ani u těch, kterým byly ústupky určeny, natož u uherských a rakousko-německých nacionalistů. Proto se raději soustředil na to, aby nezadržitelný rozpad rakousko-uherské monarchie proběhl klidně a bez krveprolití. Jím vydaný Národní manifest k tomu jistě přispěl.
Obrázek: Karla I. Habsburského, stejně jako jiné státníky, lze nalézt i na poštovních známkách, zde série známek Rakousko-Uherska z roku 1917 podle návrhu A.Cossmanna, katalogové číslo Mi 221 – 224. Tytéž známky, ale s přetiskem "Pošta Československá 1919", se používaly i několik měsíců po vzniku samostatného Československa.
Podobně jako v jiných nástupnických státech i na území dnešního Rakouska byla na přelomu října a listopadu vyhlášena republika. Zákonem pak byly všem příslušníkům vládnoucí dynastie odebrána vladařská práva a těm, kteří se výslovně nezřeknou příslušnosti k panovnickému rodu a všech s tím souvisejících vladařských nároků a neprohlásí se za věrné občany republiky, nařizuje zákon vyhoštění ze země. Karel se tak ocitl ve vyhnanství. Zpočátku pobýval s rodinou ve Švýcarsku a po neúspěšném pokusu o obnovení monarchie v Uhrách byl v roce 1921 převezen s podporou Britů na Madeiru. Ani tam na něj a jeho rodinu nečekal klidný život, jednak zde díky krádeži přišli o všechny finanční prostředky a zdroje a jednak se tu na počátku března 1922 nachladil. Nakonec nemaje prostředků na léčení rozvinul se u něj zápal plic, na který 1.4.1922 zemřel ve věku 35 let.
Už v roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, budoucí rakouský spolkový prezident, že by císař Karel měl být prohlášen blahoslaveným. Na třicet tisíc členů Modlitební ligy císaře Karla už od roku 1925 provázelo Karlovu beatifikaci svými modlitbami. Nacisté pak toto církevní společenství zakázali a jeho předseda, profesor Zessner-Spitzenberg byl prvním mezi umučenými rakouskými vlastenci v Dachau hned v prvních dnech války. V roce 1949 pak zahájila činnost obnovená „Modlitební liga císaře Karla I. za mír mezi národy“, která si Karlovo blahořečení kladla za cíl. Padesát pět let, od roku 1949 do roku 2004, trval beatifikační proces. V jeho závěru, dne 4.října 2004, papež Jan Pavel II. prohlásil služebníka Božího, Karla I. z Domu Rakouského, blahoslaveným. „Byl mužem velké morální integrity a pevné víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své národy a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem“, jsou slova svatého papeže Jana Pavla II.
Positio, beatifikační spis Karla I., obsahující svědectví 90 svědků, výsledky zkoumání několika tisíc písemných dokumentů, dobrozdání odborných komisí a rozhodnutí teologů včetně ohledání ostatků císaře v kapli kostela Nossa Senhora do Monte na Madeiře ( 1. dubna 1972) i lékařské ověření zázraku (z hlediska lékařské vědy nevysvětlitelného uzdravení z těžké invalidity, způsobené cévním onemocněním u Marie Zity Gradowské, Brazílie, 1960) čítal na dva tisíce osm set stran.
Jak ke keši?
Důrazně doporučuji použít následující cestu, protože jinak poznáte peklo na Zemi. To samozřejmě říkám v nadsázce, ale keš je z přístupové strany "bráněna" rozbahněným prameništěm říčky Andělice, tak ať neskončíte v bahně. Zaparkujte v Branišově na návsi, třeba u turistické mapy a vydejte se zpočátku asfaltovou silničkou a později štěrkovou cestou vzhůru po modré turistické značce. Ta vás dovede až ke kapličce. Až si ji prohlédnete (i dovnitř lze nahlédnou přes zasklené okénko ve dveřích), vydejte se po vrstevnici pěšinou přes louku jihovýchodním směrem. Dojdete tak k malému kruhovému rybníčku označenému dřevěnou cedulkou jako začátek toku říčky Andělice. Po hrázce tohoto rybníčku přejdete suchou nohou až do lesa a dáte se do kopce, po pár metrech se dostanete nad roh louky a odtud už je možné postupovat vlastně za šipkou. Keš hledejte přibližně v úrovni očí na okraji lesa.
Tak přeji příjemný lov, ať se keš líbí. A také přeji hezké počasí, abyste si užili i výhledy na hraniční horské hřebeny. Z louky u kapličky je dobře vidět na německý hřeben Hohen Bogenu, ze silničky kousek pod návsí v Branišově pak určitě oceníte překrásný výhled na šumavský hřeben, který Chodové pro charakteristickou siluetu pojmenovali poeticky Prsa Matky Boží, čili Velký Ostrý (1293m/m) a Malý Ostrý (1266 m/m).
Obrázek: Výhled na hraniční šumavský hřeben s typickou siluetou hor Velký Ostrý a Malý Ostrý.
Obrázek: Výhled na horský hřbet s nejvyšším vrcholem Hohen Bogen, který leží už za hranicemi v Německu.