A proč Rýbrcólovo srdce? Zde je pověst- sice nazvaná jinak, ale je to správně.
Když se Krakonoš dozvěděl, že mu čert kdysi v sázce s člověkem odloupl z jeho milovaných hor kus skály a tu že pohodil u Sloupu, rozhrnul mraky nad Sněžkou, aby se po té skále podíval. Když ji spatřil, řekl si, že je dobře, když tam tak stojí jako pomník čertovy hlouposti. A protože se trochu nudil, zamyslel se a zavolal čerta. „Podívej, čerte, ty se sázíš se
slabými lidmi. Ale se mnou, duchem hor, to bys asi se sázkou váhal, viď ?" Čert chvíli přemýšlí a proč se prý nevsadit. „Duši po tobě chtít nemohu, ale pár pytlů zlata by se hodilo."
Krakonoš se jen usmál, zavolal permoníky, co kutají v hlubinách hor, a za chvíli leželo před ním a čertem deset plných pytlů zlata.
„Dobrá tedy, čerte, zde vsázím zlato. A cože bude mým úkolem?" Čert se zadíval směrem ke Sloupu a při vzpomínce na svoji prohru
s člověkem se otřásl. „Už nebudeme přenášet žádnou skálu,ale když, Krakonoši, dokážeš ze skály od šesti hodin ranních do
poledne vyrobit zvon, a když ten zvon přeneseš do Borotína na věž, vyhraješ." Usmál se Krakonoš a že prý platí.Začali permoníci v horách kutat a snášet na hromadu různé horniny. Rozhořel se oheň v jeskyni a v něm se tavila nebývalá zvonovina, ve které bylo i hodně zlata. Po pár hodinách už stihl odlít do formy zvon i jeho srdce vychladlo. Jaká to byla krása a ten zvuk, když na něj Krakonoš poklepal prstem! „Mistrovský
kus, ale po čertech těžký," řekl si Krakonoš, když si zvon naložil na záda a vydal se mílovými kroky na Moravu. Kdoví, jestli s tou tíhou a čerty neměl pravdu. Jisté je, že už o jedenácté položil zvon v lese u Borotína a vracel se pro lehčí srdce zvonu do Krkonoš. Tehdy viděl čert, že je ouvej. Prohrát další sázku, to tedy nechtěl. Takovou ostudu by mu peklo neodpustilo. Proto se proměnil v usměvavou babku a s nůší nasbíraných šišek se usadil poblíž zvonu. Blížilo se poledne, když se les otřásl pod Krakonošovýma nohama. Přes rameno nesl srdce zvonu a zastavil se před babkou. Položil břemeno na zem vedle ní, a protože byl k lidem, pokud neškodili jeho horám, vlídný, dal se s babkou do řeči.
Babka byla výmluvná. Jak by také ne, čerti jsou výmluvní a přesvědčiví. Krakonoš si ničeho nevšiml, ani pichlavých oček plných čertoviny a klábosil s babkou, že zapomněl na čas. Ten však běží všem stejně. Také Krakonošovi těch pár minut rychle uběhlo, a když začalo v Borotíně zvonit poledne a babka se změnila v čerta, pochopil Krakonoš, že tentokrát ho peklo napálilo. Co naplat. Čert si odnesl do pekla deset pytlů vyhraného zlata a Krakonoš, aby zvon v lese prohru nepřipomínal, změnil ho i srdce zpět v kámen. Pán hor se z Krkonoš už raději dál nevzdaloval a na čerta se snažil zapomenout. Balvany na lesní stráni nad Borotínem jako pozůstatek zvonu leží dodnes. A dodnes se také říká:
„Kam nemůže čert, tam pošle bábu."