Úvodem
Tato série keší je věnována zaniklým obcím na území bývalého vojenského újezdu Ralsko. Je připomenutím pomíjivosti veškerého lidského konání a měla by vést k zamyšlení: i to, co se nám dnes zdá věčné a dokonalé, může v krátkém čase zmizet v propadlišti dějin a u dalších generací upadnout v zapomnění.
Tematiku série lze číst i jako završení nepříliš úspěšného procesu kolonizace oblasti mezi městy Doksy, Mimoň, Osečná a Mnichovo Hradiště. Počátky souvislého osídlení se datují od 13. století, dnes nevýrazná obec Kuřívody (správní centrum novotvaru „město Ralsko“) byla založena v r. 1279 jako královské město Freistadt, mnoho dnes zaniklých vsí stálo již na konci 14. století. Snaha o hospodářské zvelebení do té doby jen řídce obydlené a převážně lesnaté krajiny tvrdě narážela na přírodní limity. Na pískovcovém podloží, jen místy s překryvy hlinitějších sedimentů, se rychle ztrácela voda a půdy byly často málo úrodné. Současné přírodovědné poznání ukazuje, že se zde od staršího holocénu (za cca posledních 8000 let) jen málo měnila vegetace a v této souvislosti se dnes hovoří o středoevropské tajze. Nepočetné obyvatelstvo se potýkalo s nedostatkem vody, sídla hospodářsky stagnovala, střídavě se vylidňovala a některá i posléze zanikla. Industrializace se oblasti vyhnula širokým obloukem.
Po staletí se zde stýkaly německé a české kulturní vlivy. Přestože řada sídel byla ve středověku založena českými osadníky, nakonec v nich výrazně převládlo německé obyvatelstvo. To pak mělo tragický důsledek v nuceném vysídlení velké většiny obyvatel po konci 2. světové války a usnadnilo rozhodování o budoucím vojenském využití tohoto rozsáhlého území.
I když opuštěné domy byly zčásti nově osídleny příchozími z vnitrozemí Československa, případně i dalších zemí, ještě v r. 1946 bylo definitivně rozhodnuto o zřízení „Vojenského výcvikového tábora Bezděz“ a během následujícího roku proběhlo vysídlení většiny obcí. Dnem 1. 7. 1950 byl zřízen Vojenský újezd Ralsko, krátce poté byla vyklizena zbylá sídla. Celkem zasáhl vojenský újezd na území asi 30 obcí, většinou ale v podobě záboru rozsáhlých, převážně neosídlených území, zejména lesů. Beze zbytku zaniklo více než 15 vsí a osad, další byly zničeny zčásti, případně byly obsazeny armádou a přestavěny pro vojenské účely.
V r. 1968 přešel vojenský újezd do užívání sovětské armády, ta jej opustila v r. 1991, následně došlo ke zrušení vojenského újezdu a jeho předání civilní správě. K obnově zaniklých sídel ale již nedošlo a těžko lze očekávat, že by se tak v dohledné budoucnosti stalo.
Přestože vojenský újezd zanikl, na jeho území stále hospodaří státní podnik Vojenské lesy a statky. Ten na jeho významné části zřídil oboru Židlov, která je s rozlohou 3786 ha druhá největší v Česku. Na rozdíl od jiných obor je zde umožněn omezený pohyb veřejnosti, podmínky vstupu se ale od založení obory v r. 2000 postupně zpřísnily (což má i důsledky pro legální dostupnost keší). V r. 2011 byly do obory vysazeni zubři, kteří se zde úspěšně aklimatizovali. Kromě nich je zde hojnost jelení, mufloní, dančí a černé zvěře. A také, zejména na podzim, myslivců.
Z dřívějších obcí se většinou dochovaly jen sotva patrné pozůstatky zástavby, neboť je armáda cíleně likvidovala. Na některých místech jen cvičené oko pozná, že zde před mnoha desetiletími žili a pracovali lidé. Krajina širokého prostoru se pronikavě změnila (což má ale do značné míry širší platnost pro celé bývalé Sudety). Tam, kde kdysi bývala pole, louky, sady či cesty, nacházíme dnes terén přetvořený těžkou vojenskou technikou a výbuchy munice, zarostlý vysokými lady a pionýrským lesem. Postupem času se rozpadla nebo spíše byla zdevastována či zdemolována i většina vojenských objektů, jen některé nalezly nové uplatnění. Tyto objekty ale většinou stojí, resp. stály mimo bývalá sídla, v nichž jsou umístěny keše.
Schwabitz – Svébořice
Obec je situována v široké úžlabině východně od Mimoně, podél příležitostného vodního toku. Lepší zásobenost vodou a blízkost města Mimoně (Niemes) byly důvodem, že tato obec vznikla poměrně záhy a nakonec se stala i nejlidnatějším sídlem ve sledovaném území.
První údaj o existenci vsi Svébořice/Schwabitz pochází z r. 1325, o několik destiletí dříve již stál hrádek na Dubovém vrchu (Eichberg) západně od vsi. Domy a zemědělské usedlosti byly rozmístěny podél dvou souběžných ulic, mezi nimiž protékal nepříliš vodnatý potok. Na něm byly zbudovány tři rybníky – dva při dolním okraji a jeden v horní části obce. (Dolní rybníky byly později zrušeny, horní rybník byl upraven na plovárnu.) Po obou koncích obce, zejména v její horní (východní) části se zástavba poněkud rozvolňovala. Při úpatí svahů byly zbudovány pískovcové sklepy. K obci přiléhala rozsáhlá pole, zejména severně od zástavby. Větší podíl luk byl v horní části obce. Zalesnění bylo mnohem menší než dnes, a to i v členitém pískovcovém terénu.
Na konci 18. století tu stálo 75 domů, o cca 50 let později 118 domů a žilo tu 697 obyvatel. V roce 1899 se uvádí 141 domů a 660 obyvatel, v r. 1924 je to 144 domů a 611 obyvatel.
V obci se nacházel farní kostel Nanebevstoupení Panny Marie (Mariä-Himmelfahrt-Kirche), postavený na návrší nad horním rybníkem. Za kostelem stála fara. Farářem zde byl P. Augustin Lang, regenschori Wilhelm Langhans, kostelníkem Karl Gärtner.
Poštovní úřad byl v Mimoni, v místě se však nacházela poštovní úschovna. Svébořice měly trojtřídní školu, jíž v r. 1913 navštěvovalo 131 dětí, řídícím učitelem byl Robert Schwarz.
Ve 20. století byla obec vyhledávaným rekreačním místem, o čemž svědčí oficiální označení „Sommerfrische“, tj. letovisko. Pořádaly se zde mj. školy v přírodě.
Několik zajímavých údajů z adresáře z r. 1924:
- Představený obce (starosta): Josef Suske 19
- Družstva: Řemeslné družstvo, Řemeslné družstvo při farnosti Schwabitz
- Spolky: dobrovolní hasiči, Spolek pro podporu nemocných, místní zemědělské kasino (?) Schwabitz, místní organizace Svazu rolníků, Spolek zajatců. Spolek vojenských veteránů. místní skupina Schwabitz Svazu Němců v Čechách, Sekce cvičenců Schwabitz.
- Banky a spořitelny: Spořitelní a záložní spolek pro Schwabitz a okolí, s. r. o.
Průmysl, obchod a řemesla:
- pekař: Otto Wobisch 118,
- obchod s bavlněným zbožím a textilním odpadem: Marie Kunert
- řezník a uzenář: Anton Früchtel 94, Franz Früchtel 41, Karl Kalbas 23
- lesník: Josef Peter, správce revíru
- hostince: Josef Gankar 122, Emil Eichler 126, Anton Fürchtel 94, Franz Fürchtel 41, Karl Kalbas 23, Ernst Suske 2.
- obchody se smíšeným zbožím a hokynářství: Ernst Jirse 134, Marie Kunert, Franz Müller 16, Spotřební spolek „Rovnost“, Heinrich Roll 125, Adolf Wollmann 115
- porodní assistentka: Theresia Suske 97
- obchodník s ovocem a cukrovinkami: Ernst Jirse
- sedlář: Karl Suske 97
- kovář: Josef Scharbort 90, Franz Weiß 131
- krejčí: Josef Patzelt, Emil Pelz, Franz Suske 49
- obuvník: Karl Kalbas, Vinzenz Roll
- truhlář: Adolf Kunert
Součástí obce byla i místní část Spernig (Spörnig, později česky Ostroh nebo Ostrov), což byl panský dvůr, který stál na místě zaniklé středověké vsi. Za první republiky byl využíván československou armádou jako hříbárna. Po zřízení vojenského újezdu byl, stejně jako všechna okolní sídla, srovnán se zemí. Na jeho místě se dnes nachází obrovský val z nahrnutých sutin.
V západní části areálu bývalé obce byla ve 2. pol. minulého století zřízena vojenská střelnice. Pozůstatky vojenských staveb jsou dosud místy dobře patrné a zcela překrývají památky na dřívější osídlení. Ty se ve větší míře dochovaly ve východní části obce, která dnes leží, spolu s horním rybníkem, uvnitř oplocení obory Židlov.
Doplňující informace dle serveru Zaniklé obce:
Kostel byl poutním místem. Spolu s dodnes dochovaným Božím Hrobem v Mimoni vděčí za svůj vznik na sklonku 17. století Janu Ignáci Putzovi z Adlersthurnu, majiteli mimoňského panství. Z Mimoně vedla do Svébořic také poutní cesta lemovaná patnácti výklenkovými kaplemi s vyobrazením růžencových tajemství. Jádrem svébořického kostela byla loretánská kaple (tzv. Svatá chýše), která zde však oproti zvyklostem nestála samostatně, ale tvořila presbytář, k němuž se přimykala chrámová loď, nahrazená roku 1864 novostavbou. Kostel zanikl spolu se vsí. Jedinou zachráněnou památkou je kdysi hojně uctívaná socha Panny Marie Loretánské z hlavního oltáře. Ta našla svůj nový domov v děkanském kostele v Mimoni.
Ve středověku se v okolí dobývala železná ruda. Podle jedné zprávy z roku 1768 se nacházel jeden důl u Svébořic v blízkosti Stohánku. Tato železná ruda se zpracovávala v tavící peci v Hamru. R. 1790 byla železárna opuštěna.
Na polích na severní straně obce se nacházely zkameněliny mořských mlžů.
1902 – zřízena poštovní stanice, která byla roku 1932 rozšířena. Dvakrát denně byla doručována pošta.
1922 – zavedeno elektrického osvětlení
1927 – vesnický rybník přestavěn na koupaliště s provozem lodiček. Otevřen byl v červnu Zkrášlovacím spolkem obce.
1928 – zřízena soukromá autobusová linka do Mimoně a v létě také do Hamru nad Jezerem (lázeňská linka)
1931 – Svébořice připojeny k telefonické síti.
Jak dokládá Chytilův místopis, v roce 1921 měly Svébořice 141 domů a 615 obyvatel – z toho 32 Čechů a 577 Němců. Dalších 6 obyvatel bylo nezjišťované národnosti.
Popis současného stavu dle serveru Zaniklé Ralsko:
Z původní bohaté a rozlehlé obce zbylo jen pár posledních pozůstatků připomínajících zdejší osídlení. Na území obce se dochovaly dvě stavby v žalostném stavu. První je malá vodárna v blízkosti rybníka, ve které je pramen vody. Další stavba je stará betonová vodárenská nádrž, která stojí na stráni jižně do rybníka a je z větší části pod zemí. Byla z ní rozváděna voda do místního vodovodu.
V západní části obce se nachází mírný kopec, pod kterým se obec rozkládala. Nalevo od silnice si můžeme všimnout vodní nádrže. Dříve zde byly dva rybníky, které jsou dnes zarostlé a k nerozeznání od okolního reliéfu.
Jen zřídka se objevují sklepy, či studně. Pozůstatky budov jsou jen ojedinělé. Komunikace zcela splynuly s okolním terénem. Dříve udržované koryto Svébořického potoka bylo desítky let zaneseno. Potok tu následně vytvořil mokřady a jeho koryto bylo znovu vyhloubeno a narovnáno až v roce 2007 VLS. Jižně se v prudkém svahu zachovalo velké množství sklepů vytesaných v pískovci. Jen nepatrné jsou pozůstatky po domech, které u nich stály.
Centrum obce bylo v místech, kde silnice uhýbá okolo rybníka, který dříve sloužil jako veřejné koupaliště. V roce 2007 byl VLS vyčištěn a byla mu zpevněna hráz. Okolí rybníka bylo místem odpočinku a setkávání lidí, stála zde plovárna a hostinec. Nad rybníkem stál jeden z největších kostelů v oblasti, dnes po něm zbyly pouze trosky. Zachovala se jen stará lipová alej, která ke kostelu vedla.
Ve východní části obce se nacházejí výraznější pozůstatky staveb. V těchto místech neprobíhal intenzivní vojenský výcvik. Dnes zde jsou znatelné rozvaliny zdí bývalých statků. Je zde větší množství sklepů, které jsou dobře přístupné. Na zemi se nachází původní rozbité láhve a nádobí. Je zde několik vzrostlých lip, které doplňují staré ovocné stromy a nálety lísek. Nacházejí se zde mokřady Svébořického potoka, který napájí zdejší rybník.
V reliéfu jsou stále poznat jednotlivé úvozy, které se táhnou na jihu vesnice do příkrého svahu do horní části vsi. V blízkosti rybníka se nachází pramen, který vyvěrá i za největšího sucha. Na celém území Svébořic se často dají nalézt vypálené patrony z RPG, nejčastěji však okolo rybníka. Stavby vojenského charakteru, které se zde zachovaly, jsou pozorovatelny stojící v západní části obce.
Katastrálně ke Svébořicím patřil také velký zemědělský dvůr Ostrov – Spörning. Nacházel se asi 1,5 kilometru severovýchodně a choval se v něm skot a koně. K Ostrovu vedla cesta, která byla lemovaná ovocným stromořadím, jež se částečně zachovalo. Od západu k dvoru ústila úvozová cesta, která se klikatila roklemi. Úvoz je dodnes zachovalý.
Na místě bývalého dvora je jen velká hromada trosek, která byla nahrnuta těžkou technikou po jeho zboření. Několik desítek metrů od dvora, nad příkrou strání, se nachází vodní betonová nádrž. Jedná se o největší betonovou nádrž v zaniklých obcích Ralska a je velkých rozměrů, asi 15×10 m a 3 m hloubky. Je opatřena schůdky, jež vedou na její dno a stavidlo stojí v prázdném prostoru nádrže. Samotná nádrž je zarostlá nálety.
Použité zdroje:
- Blažková J. (1997): Vznik vojenského újezdu Ralsko. – Bezděz 5: 9–46.
- Gabriel F. & Panáček J. (1997): Prameny k dějinám středověkého osídlení vojenského prostoru Ralsko. – Bezděz, 5: 47–72.
- Gebert F. (1913): Adressbuch für den politischen Bezirk Böhmisch Leipa.
- Kunstner J. (1899): Adressbuch des politischen Bezirkes Leipa mit Wohnungsanzeiger der Staedte Leipa.
- Nowey-Schneider (1924): Adressbuch für die politischen Bezirke Böhmisch Leipa und Niemes.
- Schaller J. (1790): Topographie des Koenigreichs Boehmen, darinn alle Staedte, Flecken, Herrschaften, Schloeßer, Landgueter, Edelsitze, Kloester, Doerfer, wie auch verfallene Schloeßer und Staedte unter den ehemaligen, und jetzigen Benennungen samt ihren Merkwuerdigkeiten beschrieben werden. Viertel Theil. Bunzlauer Kreis. – Prag und Wien.
- Sommer J. G. (1834): Das Königreich Böhmen; statistisch-geographisch dargestellt. Zweiter Band. Bunzlauer Kreis. – Prag.
- www.zanikleobce.cz
- http://www.zanikleralsko.cz
- deutschboehmen.de
- informacni-stredisko-roven6.webnode.cz
- archivnimapy.cuzk.cz
- lms.cuzk.cz/lms
- geoportal.gov.cz/web/guest/map
Jak na keš:
Keš je umístěna ve střední části zaniklé obce, mimo oboru Židlov. Atraktivnější část vesnice je sice až za plotem (kdo má zájem, může využít třeba přelízku nad bývalým kostelem a podívat se za rybník, kde je to opravdu pěkné), ale na zvoleném místě je keš aspoň dostupná celoročně. Keš leží v blízkosti asfaltové lesní cesty, na kterou se v době jejího založení dalo dokonce vjet legálně autem, což byla po delší době změna. Zda to tak zůstane i do budoucna, je otázkou. Parkovat lze kousek za keší vpravo (ve směru od Mimoně) vedle brány do obory pod rybníkem.
---------------
Deutsch:
Eine freie Serie von zwölf Caches (ohne Bonus), die erinnert an die zwangweise ausgesiedelte und vernichtete Dörfer und Ortschaften in der ehemaligen Militärischen Raum „Ralsko“. Die Kolonisation eines ausgedehnten Gebietes zwischen den Städten Doksy (Hirschberg), Mimoň (Niemes), Osečná (Oschitz) und Mnichovo Hradiště (Münchengratz) begann im 13. Jahrhunderte, wann u. a. die Königsstadt Freistadt (heute Kuřívody) gegründet wurde. An der gespitzten Bergen Ralsko (Roll) und Bezděz (Bösig), sowie auch auf anderen Stellen entstanden feste Burgen. Im breiten Gebiet traffen sich für lange Jahrhunderte deutsche und tschechische kulturelle Einflüsse, doch in allen verschwundenen Ortschaften allmählich deutsche Bevölkerung nahm überhand.
Das Bevölkerungs- und Wirtschaftswachstum wurden von natürlichen Bedingungen erheblich eingeschränkt: die Böden entwickelten sich überwiegend auf Sandsteinuntergrund und waren deshalb nährstoffarm und wurden schnell trocken. Die Wasserversorgung war ein langfristiges Problem für fast alle hiesige Ortschaften. Die Population blieb hier ständig schwach und es gab keine bedeutende Industrialisierung.
Nach dem Zweiten Weltkrieg wurde die deutsche Bevölkerung gewaltsam vertrieben und entvölkerte Dörfer wurden für kurze Zeit von Menschen tschechischen, slowakischen und anderen Nationalitäten besiedelt. Aber schon damals gab es Pläne, einen großen militärischen Raum (Sprengel) zu konsituieren. Er wurde zur Realität nach 1950 und führte zur endgültigen Aussiedlung von fast allen Ortschaften in betreffendem Gebiet. Alle Häusser wurden zerstört, sodass die Überreste von ehemaligen Bebauung heute vielerorts fast bemerkbar sind.
Zwischen den Jahren 1968 und 1991 wurde das Gebiet auschließlich von der sowjetischen Armee benutzt. Auch nach der Abschaffung des militärischen Räumes ist die Landschaft bis heute dem Staatsunternehmen „Militärische Wälder und Güter“ untergeordnet, das im großen Teil des Gebietes (3786 ha) im Jahre 2000 ein ausgedehntes Wildgehege „Židlov“ gegründet hat.
Das Gehege Židlov (der Name stammt vom gleichnamigen verschwundenen Dorf, wo später ein Panzerübungsplatz enstand) ist für Öffentlichkeit mit folgenden Beschränkungen zugänglich: Zutritt ist verboten im September und Oktober zwischen 16 und 9 Uhr, und zwischen 1. März und 15. April ganztägig. Die sog. Ruhezone ist für Öffentlichkeit ganz geschlossen. Die Fahrräder dürfen benutzen nur markierte Radwege.
Dieser Cache befindet sich außer des Wildgeheges. Viel Glück beim Suchen!
English
---
An open series of 12 caches is dedicated to abandoned villages inside the former military area Ralsko. The landscape between hills Ralsko a Bezděz was gradually colonized from the 13th century, most villages existed in the 16th century at the latest.
The population and economic growth was fundamentally limited by natural conditions: the soil on prevailing sandstone bedrock was poor on nutritions and easily dried out; the long-term problem was to provide water for humans and livestock.
In the territory meet the German and Czech cultural influences for centuries, but later gradually prevail inhabitats of German nationality. After the World War II the German population was displaced and the abandoned villages were briefly inhabited by incoming from the interior of Czechoslovakia. Not long afterwards, however, it was decided to establish a large military area, which was later named "Ralsko".(Today, the same name is used for an artifficially established municipality including whole former military area.) The villages lying within this territory were evicted and the houses were demolished. The remains of some settlements are hardly noticeable today.
Between 1968 and 1991 the military area Ralsko was exclusively used by the Soviet Army. Even after the abolition of military area is the territory still managed by the state enterprise „Military forests and farms“ which in large part of the territory (3786 hectares) set up a game preserve „Židlov“ in 2000. This enclosure is with certain limitation accessible to the public, bicyclists can use only marked routes. (Closed in September and October from 16 am to 9 am and from 1 March to 15 April throughout the day.)
This cache lies outside the game preserce. Good luck in hunting!