Kominictví je řemeslo, jehož náplní je čištění, kontrola a oprava komínů a zařízení pro odvod zplodin spalování, spalovacích zařízení a dalších souvisejících zařízení. Osoba vykonávající toto řemeslo se nazývá kominík. Živnost se zpravidla vykonává ve vyšších výškách (na střechách budov). Není vhodné pro lidi, kteří mají různé pohybové vady a problémy s koordinací pohybů, nebo pro osoby, které trpí záchvaty (např. epilepsii). V České republice je podle zákona č. 455/1991 Sb. kominictví živností řemeslnou, k výkonu je potřeba odborná způsobilost.
Pověry kolem kominíků
Česko
V českém lidovém povědomí přetrvává pověst, že kominíci přinášejí štěstí. Když je někdo uvidí, musí se držet za knoflík, nebo si na kominíka sáhnout.
Velká Británie
V některých částech Velké Británie je pro nevěstu štěstí vidět kominíka na svůj svatební den. Mnoho kominíků této pověry využívá a vymetá komíny ve známých rodinách, kde je svatba, zrovna v tento den, aby nevěstě přinesli štěstí.
Historie kominictví
Ve středověku i na počátku novověku si komíny vymetali sami majitelé domů. K ustavení kominictví jako odborné profese došlo až v 16. století, v souvislosti s rozvojem renesančního stavitelství. Do Čech tehdy přes Německo začali přicházet tzv. „mestkomináři“ původem z Itálie. Mezi nimi byl například Tomáš Moniga z Lucernu, který získal monopol na vymetání všech komínů v Praze. S sebou si přivedl své příbuzné Bartoloměje a Matěje De Martini. Zvláště Matěj De Martini se pak proslavil a získal privilegia od císaře Rudolfa II. (podle pověsti díky tomu, že císaři tajně opatřoval zvláštní saze, které potřebovali císařovi alchymisté k pokusům). S migrací italských kominíků souvisí i vznik tuzemské větve rodu Benoni. Její členové se kominického řemesla v některých případech drželi až do poloviny 20. století. Kominictví se tedy v rodě Benoni drželo přinejmenším 250 let.