KNIZKOVICKE DOLOVANI Traditional Cache

Vítáme Vás v Knížkovicích u Zdic. Vydejte se na procházku  po krásné louce až k samotnému portálu a užijte si pěkné výhledy i kešku.

Rudné ložisko Zdice patří mezi nejdříve známá a nejdéle těžená ložiska železných rud v oblasti Barrandienu. Podle nejstarších dochovalých zpráv bylo ložisko otevřeno v druhé polovině 17. století a znamenalo pro obec Zdice nesporný ekonomický přínos. Vlastní těžba a zpracování rudy na místě dávalo obživu mnoha rodinám jak v obci samotné, tak i v širokém okolí. 

      Zdické naleziště patří k sedimentárním železorudným ložiskům svrchněordovického stáří, uložených ve vinických, dříve černínských vrstvách. Tvoří jednu z dobyvatelných čoček nučického rudního obzoru, který ve směru severozápadním dosahuje délky 32 km. Rozprostírá se od Jinočan přes Nučice, Chrustenice, Beroun, Zahořany, Trubín, Černín, Zdice, Knížkovice až po Chlustinu. Ložisko Zdice tvoří střední čočku v úseku Zahořany - Knížkovice v celkové délce 5,4 km. Dobyvatelná část v okolí vlastního dolu byla 1,7 km. 

      Již v letech 1628 se datuje počátek dolů ve Hředlích a v roce 1652 byl zahájen provoz hutí tamtéž. Hředelské doly se táhly od této obce až ke Svaté a náležely zbirožskému panství. Projektová dokumentace hředelské hutě se zachovala až do současnosti. Konec hředelských dolů a hutě se datuje rokem 1812. 

      K soustavnému dobývání, a to rozsáhlým lomem ve Zdicích, došlo v roce 1820. Uložené ložisko rudy bylo tomuto způsobu dobývání příznivé, neboť ruda vycházela na několika místech na povrch. Navíc výchozí ložisko bylo větráním přeměněno z pelosideritu, dříve v celém nučickém revíru nazývaného chamositem, v lehce tavitelný limonit, lidově nazývaný žlutkou podle povrchové barvy. Limonit usnadnil v tehdejších pecích tavení. Okolní lesy pak poskytovaly dostatek dřeva k pálení v milířích na dřevěné uhlí používané v tehdejších hutích. Ještě dnes by se na několika místech našly patrné kruhové plošiny na svahu vrchu Tkalce, či Kraví hoře, severně od zdického ložiska, kde stály milíře.

      V 18. století železorudný lom zvaný "Barbara Zeche" patřil komornímu panství Točník. V té době byla vytěžená ruda přímo na místě hutněna ve 4 pecích švédského typu. Již v této době byl pro zdický lom používán místní název "Hrouda". I když nejsou o tom žádné písemné zprávy, lze předpokládat, že to byl název původní jednotky zhutněné rudy z jedné dávky pece. Tento polotovar zbavený nežádoucích příměsí vážil 280-350 kg a v celém montánním společenství se nazýval "hrouda". Do hutí k dalšímu zpracování se přepravoval koňskými povozy. 

      Ke konci 19. století byly na zdickém ložisku dva hornické závody patřící panství dobříšskému a hořovickému. Vytěžená ruda byla odvážena a zpracovávána hutí v Obecnici a v železárnách v Komárově. V roce 1900 přešlo rudné ložisko do vlastnictví firmy Petzold a spol. - Železárny Komárov. Firma stále těžila lomem. 

      V roce 1912 přešlo ložisko do vlastnictví Pražské železárské společnosti, které již v té době patřily všechny nučické železorudné doly. Tato společnost všem svým dolům přidělila evidenční čísla. Důl ve Zdicích obdržel číslo 7. Dne 28. října 1945 byl veškerý majetek Pražské železářské společnosti znárodněn. 

      V roce 1946 se ustavuje z dolového majetku národní podnik Středočeské uhelné a železorudné doly Kladno. 

      Od 1. 1. 1950 jsou železorudné doly soustředěny v novém n.p. Železorudné doly, Nučice. 

      Od 1. 4. 1958 připadá důl po nové reorganizaci n.p. Železorudné doly a hrudkovny Ejpovice. Samostatný závod Zdice zaniká a stává se od tohoto data provozem dolu Krušná Hora. Od 1. 10. 1967 se mění název podniku na Rudné a nerudné doly, n.p. Ejpovice. 

      Černínský důl, který byl vždy součástí zdického závodu, sdílel stejné majetkoprávní přesuny s ním. 

      Největšího rozvoje dolu bylo dosaženo za vlastnictví Pražsko železárenské společnosti a nejen to, i Zdice měly z působení tohoto subjektu nemalý prospěch. Společnost jen v roce 1912 zaplatila obci na přímých, tj. státních daních, přes 17.000 rakouských korun, tedy více než činil příjem celé obce dohromady. Zdice se tak díky železorudnému dolu staly druhou nejpoplatnější obcí v celém tehdejším hořovickém okrese, samozřejmě hned po Hořovicích. 

      Společnost otevřela ložisko štolou v úrovni 10. patra a přešla k hlubinnému dobývání, až do úrovně 39. patra. V roce 1914 uvedla do provozu visutou lanovou dráhu mezi dolem a Králodvorskými železárnami. Bylo vybudováno 22 pražících pecí pro odstranění nežádoucích příměsí z vytěžené rudy čímž bylo dosaženo zvýšení její kovnatosti. 

      V roce 1929 byla dána do provozu 1. jáma, se sklonem 45° až na 31. a 39. patro. Jáma měla 4 náraziště - na úrovni zavážení pražících pecí, v úrovni terénu povrchu, na 31. a 39. patře pod zemí. Délka úklonné jámy 200 m byla vybavena dvěma páry kolejnic umístěných vedle sebe, určených pro těžní klec a protiváhu. Velikost klece byla pro 1 důlní vůz nebo pro 6 mužů. Povolená dopravní rychlost pro materiál 4,5 m/sec., pro dopravu osob 2 m/sec. Pohon obstarával elektrický těžní vrátek s dvěma navíjecími bubny, umístěný ve strojovně na povrchu. Mezi první a druhou jámou byl 603 m dlouhý překop. Tím se přepravovala ruda nejprve koňmi, později akumulátorovou lokomotivou. 

      Druhá jáma měla délku 173 m, úklon 47°, vedla z 31. patra na 54. patro.Třetí jáma v délce 128 m, vedla z 54. patra na 80. patro. Čtvrtá jáma v délce 200 m, se sklonem 59° vedla z 80. patra na 100. patro. Pátá jáma v celkové délce 135 m, úklonem 45° vedla ze 100. patra na 118. patro. (Délky těžních jam jsou uváděny v jejich skutečné délce podle úklonu ložiska. V hornictví je to označováno za hloubku nepravou.) 

      Všechny hlavní úklonné jámy do 118. patra a dále pak, vážné jámy až na 145 patro, sloužily jako vtažné větrné cesty. Větrnému proudu napomáhal elektrický ventilátor o výkonu 700 m³/min. a další vedlejší ventilátory. Důl trpěl výrony výbušného metanu a za své existence byl také postižen několika výbuchy. Proto byla nařízena pravidelná kontrola větrání a byly prováděny pravidelně chemické rozbory důlních větrů. 

      Maximální teplota na nejnižším 145. patře dolu dosahovala 28-30° C, na 110. patře 20-22° C a relativní vlhkost 80-90 %. 

      Důl ohrožovaly spodní vody, které byly čerpány postupně z jednotlivých pater směrem na povrch. Hlavní čerpací stanice na 31. patře disponovala čerpadly o výkonu 1.000 l/min. a 600 l/min. a na 39. patře 2 x 600 l/min., které společně čerpaly vodu na povrch do Barborského potoka. 

      Nejhlubším místem v dole bylo 145. patro, které se nacházelo v nadmořské výšce 363 m. Celkově dosažená hloubka od nejvyššího patra dolu činila 760 m, bezprostředně pod terénem na povrchu 676 m. Touto hloubkou patřil k nejhlubším železorudným dolům ve střední Evropě.

      K významným technickým dílům patřila rudná lanová dráha, vedoucí ze zdického dolu do Králodvorských železáren. Není sporu o tom, že patřila k dopravnímu systému, který by dnešní doba označila za ekonomický a vůči přírodě za nesmírně ohleduplný, tedy ekologický. Činnost lanové dráhy byla zahájena v roce 1913. Byla dlouhá 5.695 m, s převýšením 80 m. Vzhledem k tomu, že netvořila přímku, musela být na vrchu u Levína vystavěna tzv. úhlová stanice (lomenice), která současně za pomoci těžkého kamenného závaží vypínala nosná a tažná lana. Lanovka měla elektrický pohon s motorem o výkonu 28 kW. Lanová dráha byla dvoulanového systému Pohling. Do každé lanové korby se vešlo 750 kg nákladu a korba byla zavěšena na čtyřnápravových závěsech. Začínala na zdickém dole u pražících pecí a končila na společné vykládací stanici s lanovou drahou z dolu Krušná Hora, na břehu Litavky v Králodvorských železárnách. Původní projekt lanovky předpokládal přímé zavážení vysokých pecí, tzn. že by lanová dráha překlenula železniční trať Praha - Plzeň. Proti tomu se postavily ČSD a donutily Pražsko železářskou společnost vysypat rudu z vozíků lanové dráhy do železničních vagonů a ty pak přepravit přes kolejové zhlaví trati Praha-Plzeň k vysokým pecím. Z uvedeného je patrno, že i v dobách našich dědů firemní pýcha a úřednická omezenost dokázala zvítězit nad logikou rozumu. 

      Lanová dráha sloužila více jak 50 let bez větších problémů a havárií. V roce 1945 se stala terčem angloamerického bombardéru, který pro technickou poruchu před nouzovým přistáním odhodil bombu značného kalibru na ochranný most pod lanovkou, na cestě do Černína. Škoda na lanové dráze byla minimální, neboť bomba minula cíl a dopadla do zoraného pole, kde výbuch vytvořil obrovský kráter. 

      V souvislosti s uzavřením dolu na železnou rudu ve Zdicích dosloužila i lanová dráha. Poslední vozík s rudou přijel do Králova Dvora 29. 8. 1967. 

      K mimořádné události došlo 18.11.1939, kdy bylo veškeré mužské obyvatelstvo ve Zdicích zatčeno za údajné přepadení německé spojky pod Samohelkou. Zásahem na generálním ředitelství byli okamžitě propuštěni strojníci a obsluha čerpadel, aby nedošlo k zatopení některých chodeb. Následující den byli propuštěni ostatní zaměstnanci dolu. 

      K další události došlo 10.2.1959 na 90. patře dolu, kdy následkem propadu hlušiny byl poškozen jeden ze silových elektrických kabelů na boku a při stropě jámy. Nastal zkrat a výbuch kabelu spolu s vytvořením elektrického oblouku a následným požárem jak kabelu, tak dřevěného pažení důlní chodby. Po dramatických hodinách se podařilo zachránit osazenstvo dolu. Byli povoláni zachránáři z Krušné Hory, z Chrustenic, z Nučic i z Ústřední báňské záchranné stanice na Kladně. Cílem bylo uzavřít přívod vzduchu k místu požáru. Teprve po 9 dnech bylo konstatováno, že teplota, ani obsah kysličníku uhelnatého nestoupá, a že požár byl uhašen. Oheň napáchal značné škody na elektrickém vedení, důlní výdřevě, strojním vybavení i důlním výtahu. Těžba musela být přenesena do Černína. V dole byl obnoven provoz až v měsíci červnu 1959. 


 

      Jako důvody zastavení provozu na dole a jeho následná likvidace byly uváděny, vysoká ztrátovost při těžbě a výrobě dosavadním způsobem, velký počet ostatních pracovníků na jednoho výkonného lamače, nedostatek finančních prostředků na další nevyhnutelnou investiční výstavbu, nezájem hutí o tuto rudu s nízkou kovnatostí a vysokým obsahem kysličníku křemičitého a konečně, dovoz zahraničních rud o vysoké kovnatosti a příznivém chemickém složení. 

      Ministerstvem hutního průmyslu a rudných dolů v Praze byla těžba na lokalitě černínsko-trubínské zastavena k 1. červenci 1962 a na lokalitě zdicko-knížkovické k 1. srpnu 1962. 

      Upotřebitelné stroje, kolejnice, kabely a trubky byly předány jiným závodům, nebo sešrotovány. Pozemky o rozloze 20 ha, včetně zděných budov předány k užívaní jiným organizacím. Likvidací železorudného dolu ve Zdicích končila epocha hornické činnosti, která trvala více jak 300 let. Za tuto dobu bylo vyrubáno 3 034 000 tun, včetně dolu v Černíně. Zásoby, které byly v dole ponechány se odhadují na 5.300.000 tun a jsou tak velké, že nalezne-li se v budoucnu technicky a ekonomicky výhodný způsob těžby a vhodná technologie pro obohacení rudy před její vsázkou do vysoké pece, může tato lokalita sehrát ještě významnou roli v životě budoucích generací.

Prosíme, nejezděte autem až ke kešce a respektujte prosím lesnické značky" DĚKUJEME, ŽE DODRŽUJETE KLID"

kousek od portálu vede pěšinka....