Českoslovesnké těžké opevnění

   Těžké opevnění mělo tvořit souvislé pásmo jednotlivých železobetonových objektů na místech předpokládaného útoku nepřítele, tvořit uzávěry důležitých komunikací a účinně vyplňovat mezery mezi jednotlivými dělostřeleckými tvrzemi. Bojová hodnota linie těžkého opevnění měla být tak vysoká, že s ohledem na všechny útočné prostředky nepřítele měla být prakticky nepřekročitelná. Těžké opevnění se mělo vybudovat na nejvíce ohrožených a strategicky důležitých místech, které nesměly být v průběhu války nepřítelem vůbec překročeny, nebo v kritických případech až po velmi dlouhé době za velkých časových, materiálových a lidských ztrát.

   Podle plánu výstavby československého opevnění se měla nejdříve zabezpečit nejvíce ohrožená a nejsnáze proniknutelná severní hranice Čech a Moravy v úseku Bohumín-Krkonoše. Zabezpečení státní hranice formou těžkého opevnění si také vyžadoval úsek jižní Moravy a částečně i jižního Slovenska. V dalších etapách výstavby se plánovala linie těžkého opevnění ještě na hranicích s Polskem v prostoru Těšínska a severního Slovenska a pokračování linie v úseku Krkonoše-Labe.

   Základem linie těžkého opevnění byla souvislá řada samostatných pěchotních srubů zesílená dělostřeleckými tvrzemi. Potřebné prostory v pěchotních srubech byly rozmístěny zpravidla do dvou podlaží, aby půdorysná plocha objektu byla co nejmenší a tím byla malým cílem pro zbraně útočníka.

   Vstupní prostor do pěchotního srubu chránily mřížové dveře, za kterými byla střílna na obranu vchodu. Za dalšími dvěmi pancéřovými dveřmi byla průběžná chodba, která probíhala po celé délce objektu a spojovala protilehlé zvonové šachty. Z této chodby se dalo vejít do kterékoliv místnosti v horním (bojovém) patře. Zpravidla uprostřed této průběžné chodby naproti vstupním pancéřovým dveřím byly schody do spodního (týlového) patra, které se nacházelo necelé 3 metry pod úrovní horního podlaží.

   V bojovém patře oboustranného pěchotního srubu byly dvě střelecké místnosti, kde byla koncentrována palebná síla objektu.

   V každé střelecké místnosti (kasematě) byly zpravidla 2 hlavní a 1 pomocná střílna. Ve střílně blíže zvonu byla umístěna zbraň L1 (protitankový kanón spřažený s těžkým kulometem) a v sousední hlavní střílně byly instalovány 2 spřažené těžké kulomety ve společné lafetě. Pomocná střílna s lehkým kulometem chránila týlový prostor a bezprostřední okolí vstupu do objektu. Poblíž střeleckých místností v chodbičce před vstupem do zvonu byla další pomocná střílna s lehkým kulometem, která měla chránit střílny hlavních zbraní. V tomto podlaží byla také místnost pro velitele objektu, telefonní kabina a strojovna pro vzduchotechniku.

   V týlovém patře byly umístěny ubikace pro osádku, sklady munice a proviantu, kuchyně, umývárna, splachovací WC, studna na pitnou vodu s čerpadlem, strojovna a stanice zemní telegrafie.

   Objekty těžkého opevnění bránily a obsazovaly zvlášť vybrané a vycvičené jednotky. Počet mužů v osádce pěchotního srubu určovala jeho velikost, výzbroj a taktický úkol. Nejmenší pěchotní sruby bránilo 10 až 20 mužů. Střední objekty měly posádku kolem 30 mužů a u objektů se speciální výzbrojí (minomet 9 cm, otočná kulometná věž) tvořilo osádku cca 40 mužů.

   Na jeden kilometr obranné linie bylo postaveno podle povahy terénu a důležitosti úseku průměrně 3 až 5 samostatných pěchotních srubů. Do září 1938 bylo vybetonováno celkem 263 objektů těžkého opevnění. V prostoru Odra-Krkonoše 246, na jižní Moravě 6 a na Slovensku 11 srubů.

   Podle důležitosti úkolu který měl objekt plnit a podle povahy terénu ve kterém byl umístěn byly stavby těžkého opevnění rozděleny do šesti skupin odolnosti.

Odolnost 1.

   Objekty této odolnosti se měly stavět v těžko průchodném horském terénu, dále měly tvořit pozvolný přechod mezi lehkým a těžkým opevněním a být použity na hřebenech Orlických hor, Jeseníků a Krkonoš . Do září 1938 nebyly ještě nikde postaveny.

Odolnost 2.

   Byly zpravidla jednozvonové, s malou osádkou. Byly umístěny v hustých lesích, kde nebyla možnost přímého postřelování nepřátelským dělostřelectvem. Síla stropu byla 1500 mm, síla čelní stěny 1750 mm. Měly odolávat dělostřeleckým granátům ráže 150 mm.

Objekt odolnosti 2. R-90 II. u kóty Komáří vrch v Orlických horách.

Odolnost I.

   Sruby této odolnosti se stavěly na místech, kde měl nepřítel obtížný přístup s těžkými zbraněmi. Měly odolávat zásahům granátů ráže 150 mm. Síla stropu byla 1500 mm, síla čelní stěny 1750 mm. Tyto objekty se stavěly v těžko přístupném zalesněném terénu.

Samostatný pěchotní srub R-86 odolnosti I. na hřebenu Orlických hor.

Odolnost II.

   Tato třída odolnosti byla nejpoužívanější v pevnostní linii v otevřeném terénu. Síla stropu byla 2000 mm, síla čelní stěny 2250 mm. Objekty této odolnosti měly odolávat granátům ráže 240 mm.

Samostatný pěchotní srub K-29 o odolnosti II. na svahu nad Lichkovem.

Odolnost III.

   Pěchotní sruby této odolnosti se budovaly v sousedství tvrzí a na místech, kde se předpokládal silný nápor útočníka. Síla stropu byla 2500 mm a síla čelní stěny 2750 mm. Objekty měly odolávat granátům ráže 305 mm.

Samostatný pěchotní srub K-35 odolnosti III. v Mladkově pod dělostřeleckou tvrzí Adam.

půdorys horního patra                 půdorys dolního patra

 podélný řez

Odolnost IV.

   V této odolnosti se stavěly výhradně objekty dělostřeleckých tvrzí. Síla stropu a čelní stěny byla 3500 mm železo – betonu. Tyto objekty měli odolávat všem rážím dělostřeleckých  granátů a leteckých pum.

Objekt odolnosti IV. Vchodový srub K-12a dělostřelecké tvrze Výšina u Králík.