Žluna a buk
Byl kdysi jeden strom, byl to buk a v jeho větvích hnízdili ptáci. Na samotné špičce, na poslední větvi, vysoko nad všemi ostatními, bydlela žluna. A z té výšky na ně jaksepatří shlížela, nic jejím bystrým očím neuniklo. Rozhodně nepřehlédla, že brhlík nemá hnízdo, jak by se patřilo a jak by stromu slušelo. Neušlo jí, že mláďata pěničího páru jsou příliš hlučná, obzvlášť na to, kolik jich je. A drzost vrabců z posledního patra stromu, ta podle žluny už vůbec neznala mezí. Přilétali si a odlétali, kdykoliv je napadlo. „Nemají žádnou úctu,“ otáčela žluna oči k nebi, aby se na ten nepořádek nemusela dívat.
„Tak to nemá být,“ tím si byla naprosto jistá. „A protože bydlím nejvýše, měla bych s tím nejspíše něco udělat.“ Přemýšlela, jak to nejlépe vyřešit a také brala jedno hnízdo po druhém, hodnotila jeho obyvatele, až zjistila, že na celém stromě nežije nikdo, kdo by si zasloužil tu čest na buku bydlet. Bylo to tedy jasné. „Všichni by se měli odstěhovat. Úplně všichni. A já sama bych potom vybrala nové ptáčky, kteří by byli tak krásného stromu hodni a chovali se podle toho.“
Jenže dobrovolně nikdo neodletí, to bylo jasné i žluně. „Bude třeba je vystrnadit. Ostatně je to pro dobro stromu,“ rozhodla se žluna a s pocitem boje za správnou věc začala zobat, dloubat a hloubit v kmeni stromu díru. Níž a níž, hlouběji a hlouběji. Pracovala vytrvale a dlouho, ale co by neudělala pro tak krásný a vznešený buk. Když byla polovina kmene vykotlána, začal se strom při každém závanu větru naklánět do stran a podivně vrzat. První se odstěhovala pěnice, musí přeci dávat pozor na svou rodinu. Posléze se přestěhoval jinam brhlík, že na to houpání nemá žaludek, a nakonec odletěli i vrabci, protože prý už na stromě není ta pravá zábava. Nakonec tu žluna zbyla sama. Pyšně se procházela po své větvi a rozhlížela se, jak je teprve teď strom opravdu krásný, protože tu nikdo nekřičí a nerámusí.
Uplynul týden a žluna si všimla, že okraje listů začínají nějak osychat. Za dva týdny už některé listy opadávaly a ani větve nebyly v plné síle napřaženy vstříc nebi, ale jako by se choulily k sobě. Vykotlaný strom neměl dost síly, aby dával svým nejvyšším větvím dost vody, a tak usychal.
Žluna seděla na jeho vršku, rozhlížela se kolem a bylo jí úzko. Právě teď, když byl buk jen její, když měl být ozdobou a každému mělo být ctí, kdyby mu dovolila se tu uhnízdit. Tolik se nadřela, tolik dní nosila v zobáčku třísky z kmene, myslela, že bude šťastná a nyní je tu dočista sama. Kde jsem jen udělala chybu?“ Ptala se, „myslela jsem, že budu šťastná, ale je mi smutno. Kdyby se tak všichni vrátili.“ Jenže ostatní už vystavěli svá hnízda jinde.
Možná se strom uzdraví, je to přeci jen silný buk a jen tak se nevzdá. Ale žluna, která ostatní vyhnala, bude muset sama hledat nový domov. A třeba teď bude ráda za hnízdečko na poslední větvi. To už tak bývá, že sobecká přání štěstí nenosí.
Zdroje obrázků:
http://www.nasiptaci.info/