České Švýcarsko se s postupem módního romantismu od 1. poloviny 19. století stále více stávalo vyhledávaným cílem výletníků. Některé obce se tak ve 2. polovině 19. století dokázaly zčásti nebo zcela přeorientovat od tradičních způsobů obživy na turistický ,,průmysl". Snad nejvýraznějším příkladem bylo Hřensko, které kromě přírodních scenérií nabízelo turistům dvě mimořádné atrakce - Pravčickou bránu a projížďku loďkami v r. 1890 otevřené Edmundově soutěsce, na kterou o osm let později navázala soutěska Divoká.
Z prudkého rozvoje turistiky se snažily těžit i méně atraktivní obce na okraji Českého Švýcarska. Jednou z nich byla Stará Oleška, která však roku 1886 ztratila svou jedinou zvláštnost, na níž dokázala přilákat turisty. Majitel panství totiž nechal vypustit zdejší velký rybník, založený již roku 1471, a pozemky pronajímal jako louky.
Podobně jako jinde, i zde se chopilo iniciativy místní obyvatelstvo. Ve Staré Olešce vyvíjel aktivity turistický spolek ,, Vorwärts". Na konci 90. let 19. století byl jeho předsedou místní básník a spisovatel, jinak sedkák a hostinský Willy Bendel. Bendel znal důvěrně okolí své rodné obce a zdejší přírodní krásy oslavoval nejen ve svých básních, ale také v článcích v turisticky zaměřených časopisech. Již mnoho let si všímal rokle zvané Wolfsschlucht (Vlčí rokle), kterou do Staré Olešky přitéká dnes bezejmenný potok napájející Olešský rybník. Bendel rokli důkladně prozkoumal a zdejší skály a jednotlivé úseky pojmenoval nejrůznějšími romantickými názvy. Rokle však byla pro běžného turistu těžko schůdná a v některých skalami sevřených úsecích jí bylo možné projít pouze korytem potoka. Willy Bendel proto navrhl potok přehradit, čímž by se v rokli zvýšila vodní hladina a mohly by zde jezdit čluny, podobně jako ve Hřensku. Obec by tak zároveň získala důležitou turisticlou atrakci.
Staroolešští turisté se hned pustili do práce. Nejprve nechali celou trasu pro plavbu člunů zaměřit architektem a někdy na počátku roku 1900 byly započaty práce na úpravě rokle. Potok má v rokli poměrně velký spád (2,2 m převýšení na 343 m délky koryta), takže se pro splavnění musely postavit hned dvě malé přehrady. Ta první (na dolním konci rokle), 1,2 m vysoká, byla postavena z pískovcových kvádrů a uprostřed opatřena dřevěným stavidlem. O 176 m nad ní se nacházela druhá, 1 m vysoká hráz, tvořená 12 cm silnými fošnami, které byly zasunuty do drážek vytesaných v protilehlých skalních stěnách v nejužším místě rokle. Aby mohli návštěvníci soutěsky překonat převýšení této druhé přehrady, musely zde být postaveny zčásti dřevěné a zčásti přímo do skály tesané schody propojené můstky a opatřené přistávacími moly. Do člunů se nastupovalo hned za první (dolní) hrází v místě Bendelem nazvaném Göttergarten (Zahrada bohů). Zúžená část rokle s druhou přehradou a přestupem se jmenovala Austriaklamm (Rakouská soutěska). Projížďka končila v místech, kde koryto potoka přehrazuje velký skalní blok, Bendelem pojmenovaný Bismarckfelsen (Bismarckova skála). Na něm byl vystaven malý hostinec dostupný po vysokém schodišti a malé lávce přímo od přístaviště loděk.
Turistický klub si při svém budovatelském nadšení zapomněl opatřit stavební povolení a přehrazení soutěsky provedl načerno. Bez ohledu na to svou ještě nedokončenou soutěsku od 29.4.1900 zpřístupnil veřejnosti. Po úplném dokončení pak 20.5.1900 proběhlo slavnostní otevření. Hned druhý den se ale ozvalo okresní hejtmanství s dotazem, kdo a kdy povolil přehrazení potoka. Začal maratón jednání a psaní dopisů a teprve 27.11.1900 bylo obci Stará Oleška vydáno ,,povolení k provozování jízd člunem za účelem přepravy osob". Jen v roce 1900 navštívilo, k nemalé radosti Turistického spolku a místních hostinských, soutěsku přes 10 000 návštěvníků !
Svérázný hostinský a sedlák, básník a spisovatel, romantik, fotograf, sběratel kuriozit, turista a propagátor Staré Olešky Willy Bendel prodal v roce 1907 svůj po generace v rodině děděný statek a přestěhoval se za svým synem do Mikulášovic, kde 18.4.1944 zemřel.
30. května 1908 zasáhla do osudu soutěsky příroda. Průtrž mračen a silné krupobití udělaly z klidného potůčku silnou hučící řeku, která bořila vše, co stálo v cestě. Byla poničena soutěska, dva čluny, podemleta jediná přístupová cesta k dolní hrázi, v obci bylo 15 domů zatopeno do výše oken. Turistický klub Vorvärts se ihned pustil do rekonstrukčních prací a s vynaložením nemalé finanční částky se mu podařilo provoz v soutěsce od svatodušních svátků r. 1908 obnovit.
První světová válka ochromila turistický ruch v celém Českém Švýcarsku a také provoz ve staroolešské soutěsce byl zastaven. 8. července 1919 došlo k další ničivé povodni, patrně největší, která kdy Starou Olešku postihla. Podle značky na budově školy (dnes je už zbořená, stávala hned u silnice v místech, kde se dnes nachází Pension Rosalka) stoupla tehdy vodní hladina více než metr nad úroveň silnice. Voda napáchala značné škody i v soutěsce, kde poškodila i dolní kamennou hráz. Nejspíše pro vysoké náklady na obnovu se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten do soutěsky investovat.
Teprve roku 1922 našla obec pro soutěsku nájemce v osobě lodního tesaře jménem Laube. Ten zrekonstruoval můstky a lávky v rokli, sám postavil potřebné čluny a v srpnu 1922 zahájil provoz. Očekávané výnosy se však nedostavily, a tak Laube po skončení sezóny od pronájmu ustoupil. Jeho nástupcem se stal řezník Franz Schimmel ze Staré Olešky, který zde zahájil provoz 6.5.1923. Soutěsku provozoval celkem jen dva roky. 1.5.1925, tedy jen pár dní před plánovaným zahájením další sezóny, se nad Huntířovem strhla silná průtrž mračen. Následná povodeň soutěsku opět poničila a vytopila také domy na dolním konci Staré Olešky. Obec ani nájemce nebyli schopni financovat opravu a rozhodli se soutěsku uzavřít. Další povodeň v létě roku 1927 podemlela mělké základy kamenné dolní hráze a její pravobřežní část zcela zdemolovala. V dalších letech se obec několikrát pokusila provoz v soutěsce obnovit, vždy ale bez úspěchu. Politické události následujících let a druhá světová válka odsunuly staroolešskou soutěsku na okraj zájmu. Po válce bylo odsunuto i samotné původní německé obyvatelstvo a tím se ztratilo i obecné povědomí o dřívějším využití soutěsky. Noví čeští osídlenci si nevytvořili ke zdejší krajině vztah a zarostlá rokle na kraji obce jim byla lhostejná.
Změna nastala v roce 1992 s nástupem nového huntířovského starosty, pana Stanislava Zahradníka (v roce 1960 byla Stará Oleška, kvůli nízkému počtu obyvatel, společně s Novou Oleškou připojena k obci Huntířov), který se rozhodl soutěsku obnovit. Nikoliv však už pro provoz lodiček. Znovuzřízení obou původních hrází, jejichž hlavním účelem mělo být zachycování náplavů zanášející Velký olešský rybník, bylo r. 1992 dokonce zapracováno do urbanistické studie na rozvoj obce. Obnova však ztroskotala na stanovisku správy CHKO Labské pískovce, která z důvodu ochrany přírody v uvedené lokalitě odmítla vydat k zamýšlené stavbě souhlas. A tak soutěska, přehrazená na mnoha místech padlými stromy, stále čeká na svoje znovuvzkříšení.
Zdroj: Článek pana Petra Jozy, Děčínské vlastivědné zprávy 2/1999.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
JAK KE KEŠI ?
Na parkingu zaparkujte svoje geovozidlo a vydejte se ke vstupu do rokle. Je to polní cestou přes louku, počítejte tedy s vyšší trávou a pozor na klíšťata. Z místa, které je označeno jako vstup se dá v pohodě po lesní cestě sejít do koryta potoka k Bismarckově skále. Pokud je nízký stav vody, dá se pak celá cesta Vlčí roklí, až ke keši, při troše šikovnosti zvládnout suchou nohou. Většinu cesty se dá jít po břehu a mezi skalami, kde se opravdu musí do koryta potoka, je spousta kamenů, na které se dá šlápnout. V pohodě proto postačí trekové boty. V případě, že bude vody víc, budou lepší kanady nebo holinky. Pak je tu také možnost projít celou soutěsku vodou. V letních měsících to bude jistě příjemné osvěžení. Většinu cesty budete mít vodu max. po kotníky, asi na dvou místech to bude tak po kolena. Větší hloubka tam není.