O PŮVODU JMÉNA KLEČAY
Kam se hrabali Rožmberkové na Pernštejny! Těm patřilo jeden čas mnohem více statků a zboží než pánům z Růže. Jejich byl Tovačov, Přerov, Lipník i Prostějov, patřila jim Hluboká, ale i Pardubice a třeba Litice. Tím více jim vadilo, že svobodný dvorec na dohled od Pernštejna měl svého vlastního pána. Hospodařil na něm zeman Vítek se svou starou matkou. K pernštejnské vrchnosti ho vlastně vázala jediná povinnost, musel zde žádat o povolení k sňatku.
Na ten však Vítek nepomýšlel, žil svobodně a po svém, věnoval se práci, ale nezapomínal ani na lov a zábavu. Jeho dvorec byl trnem v oku pánům z Pernštejna, kteří jej chtěli připojit ke svým državám. Činili proto Vítkovi různá příkoří, ale ten vše statečně snášel a o nic nehodlal prosit.
Jeho stará matka však stárla a začala snít o mladé hospodyni. Což o to, o nevěsty neměl Vítek nouzi, ale jít prosit na hrad se mu nechtělo. Matka však stále naléhala, a tak syn nakonec poslechl.
Potlačil v sobě hrdost a rozvážně stoupal vzhůru k hradu. Byl předveden před pána, poslušně požádal o povolení, ale svolení nedostal. Pernštejn se s chutí pásl na jeho ponížení a nakonec se mu vysmál:
„Kdybys přišel i v kleče, stejně povolení nedostaneš!“
Zdrcený Vítek přestal vycházet ze svého obydlí, trápil se a nadával na mocného souseda. Matka však byla neodbytná, nadále naléhala a syn ještě jednou poslechl.
Na vlastním dvoře poklekl a po kolenou zamířil ke hradu. Ploužil se tak pomalu vpřed, ale více než rozedraná kolena ho bolelo ponížení a potupa, k níž se sám propůjčil. Asi v polovině cesty mu došla trpělivost, vyskočil na nohy a vztekle zvolal:
„Nikdy se ti nepoddám ryšavý Pernštejne! Už bylo dost křivdy a bezpráví! Poddaný lid se musí dočkat spravedlnosti!“
Vrátil se domů a na zarmoucenou mámu ani nepohlédl. Ta teď začal konat sama. Klekla si před prahem, po kolenou vyšla z dvorce, urazila tak dlouhou cestu kolem potoka a po kolenou se drala i vzhůru ke hradu. Došla tak až k hodovní síni! Zde se postavila před pána a začala prosit za syna.
Pán pohlédl na její do krve rozedraná kolena a snad se v něm pohnulo svědomí. Zželelo se mu nebohé ženy a vyhověl jejímu přání.
Vítek se brzy šťastně oženil a svobodný dvorec byl na památku zoufalého činu staré vdovy nazván jménem Klečany.