Alexandr Veliký
Alexandr Veliký (20. nebo 21. července356 př.n.l.., Pella – 10. nebo 11.června 323 př.n.l., Babylon), rovněž známý jako Alexandr III. Makedonský byl král Makedonie. Alexandr rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který nepodlehl v jediném střetnutí. V době své smrti ovládal většinu světa známého tehdejším Řekům.
Poté, co si Alexandrův otec král Filip II. Makedonský podmanil řecké městské státy, vypravil se Alexandr na východ proti obrovité perské říši Achaimenovců. Během jedenácti let nepřetržitých vojenských kampaní Alexandr postupně dobyl Anatolii, Sýrii, Fénicii, Judeu, Egypt, Mezopotámii, Írán a střední Asii. Teprve ve vzdálené Indii byl vlastními vojáky donucen upustit od svého úmyslu dosáhnout velkého vnějšího moře. Po návratu do Babylonu se chystal k dalším výbojům na Arabský poloostrov, odkud chtěl vést své muže na západ. Těmto smělým plánům však zabránil jeho předčasný skon.
Alexandrem podrobené země se v následujících staletích staly místem řecké kolonizace a šíření osídlení. Tím započala epocha helénismu, jenž ztělesňoval kombinaci řeckých a orientálních kulturních vlivů. Již za svého života (a především po své smrti) inspiroval Alexandr mnohé jedince k literárnímu zachycení a oslavě výjimečných činů, jichž dosáhl. Alexandrova postava proto hluboce pronikla do dějin a mýtů nejen řecké, ale i východních kultur.
Je po něm pojmenován rozpadlý kráter Alexander na přivrácené straně Měsíce.
Mládí
Alexandr byl ve věku 13 let poslán do Miezy, kde byl pod dohledem Aristotela vzděláván společně se svými vrstevníky. Aristotelův vliv sice nelze přeceňovat, jistě však měl podíl na Alexandrově výchově, neboť v něm probudil obdiv k řecké kultuře a všeobecný zájem o okolní svět, filosofii, umění, matematiku a přírodní vědy.
Převzetí moci
V roce336 př. n.l. nastoupil Alexandr ve věku dvaceti let na trůn po svém otci.
Počátek tažení, postup Malou Asií
K prvnímu většímu střetnutí mezi Makedonci a Peršany došlo v bitvě u řeky Gráníkos. Satrapové zde shromáždili asi 40 000 mužů. Makedonci mohli dosáhnout vítězství jedině odvážným frontálním útokem jízdy bez ohledu na vlastní ztráty. Neočekávaný přímý útok zastihl Peršany nepřipravené a jejich vojsko bylo tudíž snadno poraženo. Po této perské porážce většina nejdůležitějších maloasijských měst Makedoncům dobrovolně otevřela své brány. Původní cíl výpravy na východ, osvobození západního pobřeží Anatolie, byl završen. Alexandr se přesto rozhodl pokračovat v tažení. Zimu strávil s většinou svých vojáků ve frýžském královském městě Gordion, v němž se nacházel mýtický gordický uzel. Legenda pravila, že ten, kdo ho dokáže rozvázat, bude vládnout Asii. Říká se, že Alexandr se o to pokusil, avšak nakonec ztratil trpělivost a rozsekl uzel svým mečem.
Bitva u Issu
V Kilíkii zastihla Alexandra zpráva o tom, že Dareios vytáhl na západ v čele mocného vojska. V listopadu roku 333 př. n. l. se obě armády střetly v bitvě u Issu. Dareios doufal, že jeho jízda dokáže prolomit tenkou bitevní linii Makedonců. Svou pěchotu, která sice převyšovala makedonskou počtem, nikoli však bojeschopností, použil k obraně. Ovšem Alexandrův rozhodný průnik vedl ke zhroucení levé části perské linie a k postupu Makedonců na tomto úseku, načež Dareios propadl panice a uprchl. Vždy když Peršané viděli svého vojevůdce padnout nebo ustoupit, přestali bojovat a sami se vydali na útěk.
Obležení Tyru, ovládnutí Egypta
Dobývání Tyru začalo v lednu roku 332 př.n.l. a trvalo sedm měsíců, než se makedonské a spojenecké fénické flotile podařilo zlomit udatný odpor obránců. V pouličních bojích přišlo o život několik stovek makedonských vojáků. Všichni mužští obyvatelé města byli za trest pobiti a posledních dva tisíce přeživších bylo ukřižováno na pobřeží. Ženy a děti byly uvrženy do otroctví.
V zimě 332/331 př.n.l. vstoupil Alexandr do Egypta, který se ukázal být snadnou kořistí. Přestože neexistoval žádný vojenský důvod k přivedení vojska do Egypta, vtáhli Makedonci do Héliopole a v tomto městě se dal Alexandr prohlásit faraonem. V lednu roku 331 př.n.l. založil při ústí této řeky Alexandrii Egyptskou, nejslavnější ze všech po něm pojmenovaných měst.
Ištařina brána v Babylonu
Výprava do Indie
Do konce roku 327 př. n. l. zajistil Alexandr severovýchodní hranici svého království, a byl tudíž připraven podstoupit tažení do Indie. Jediným motivem výpravy byla Alexandrova touha proniknout dále na východ k Ókeanu, již ale jeho vojáci nesdíleli.
Na počátku roku 326 př.n.l. vpadl Alexandr s vojskem rozděleným na dvě části do údolí řeky Kábul na hranicích Indie. Postup se vyznačoval výjimečnou krutostí. Při obléhání jakési menší pevnosti byl Alexandr zraněn na krku, načež byli všichni její obránci zmasakrováni. Alexandr v květnu 326 př. n. l. přesunul své muže přes Hydaspes a hned v prvním střetu porazil indickou jízdu.
Návrat do Persie
Poté, co vojsko dorazilo do Bukefaly, odkud pokračoval dále do vnitra Indie, kde bylo mnoho útoků na indické státy, které byly velmi kruté.
Při návratu do Babylonu bylo mnoho obětí po cestě, která vedla pustinou. Když armáda dorazila k městu Opis na řece Tigridu, oznámil Alexandr tisícům makedonských veteránů, že se smějí vrátit do svých domovů. Dříve tak toužebně očekávané propuštění ze služby nyní Makedonci chápali jako svoji potupu, neboť v něm viděli potvrzení svých obav, že je Alexandr chce nahradit Peršany. Když Alexandr předstoupil před vojáky a pokusil se je uklidnit, leckteří z nich ho zahrnuli urážkami. Nato Alexandr nařídil popravit třináct nejodbojnějších mužů a pohrozil, že proti vzbouřencům pošle své perské vojáky. Nakonec za Alexandrem vyslali delegaci, jejímž prostřednictvím ho požádali o odpuštění. Alexandr prokázal svoji shovívavost a usmířil se s nimi vystrojením pompézní hostiny.
Smrt v Babyloně
Na podzim 324 př. n. l. se Alexandr odebral do Ekbatány, kde Héfaistión vyčerpaný nadměrným pitím po jedné z mnoha slavností onemocněl. O sedm dní později Alexandrův nejbližší přítel zemřel. Charakterizovat vzájemný vztah Alexandra a Héfaistióna je velice obtížné. Obecně se však soudí, že spolu udržovali intimní styky.
V únoru 323 př.n.l. se Alexandr vrátil zpět do Babylonu a začal zde plánovat novou válku, jejímž cílem mělo být ovládnutí Arábie při pobřeží Perského zálivu a Rudého moře. V květnu, nedlouho před odchodem vojska, dal Alexandr svého mrtvého přítele Héfaistióna prohlásit za poloboha. Událost se stala podnětem k uspořádání oslavy, během níž se Alexandr, tak jak bylo u něho běžné, oddával bezuzdnému požívání alkoholu. Co se přitom přesně přihodilo, není z líčení antických historiků zřejmé, ale druhý den ráno Alexandr onemocněl. V následujících dnech se králův zdravotní stav i přes snahu lékařů rapidně zhoršoval. Když se vojáci doslechli, že Alexandr umírá, vynutili si k němu přístup a jeden po druhém kolem něho v tichosti přešli. Den poté, 10. nebo 11.června 323 př.n.l., měsíc před svými 33. narozeninami, Alexandr v Babylóně zemřel.
Hodnocení
Moderní hodnocení Alexandra kolísá mezi jeho vyzdvihováním, projevováním střízlivých pochybností a přehnaně působící kritikou. Rovněž se vyskytují snahy o znázorňování Alexandra jako „héroa z homérských mýtů. Obdivovatelé Alexandra mu přisuzují víru ve vlastní božské poslání, jímž mělo být sjednocení lidstva, zatímco podle jeho kritiků byl megalomanem toužícím ovládnout celý svět. Celkově lze říci, že zatímco v minulosti převládala tendence Alexandra glorifikovat a zpodobňovat ho jako ideálního vládce, v současnosti projevují badatelé sklony k zápornějšímu vnímání Alexandra.
Alexandrovy vojenské schopnosti a jeho velkolepé úspěchy nejsou zpravidla vůbec zpochybňovány. Přesto se je někteří historikové, především ti, kteří Alexandra hodnotí všeobecně negativně, pokoušejí částečně relativizovat. Zdůrazňují přitom hlavně skutečnost, že Alexandr se mohl spolehnout na celou řadu výtečných nižších velitelů.