Československé opevnění (v zahraničí někdy též nazývána jako Benešova linie) je soustava pevností a pevnůstek budovaných Československem v letech 1935–1938 v pohraničí a na vybraných vnitrozemských příčkách. Opevnění bylo budováno proti nepřátelsky naladěným sousedním státům – Německu, Maďarsku, Rakousku a Polsku. Opevnění se skládalo z objektů lehkého opevnění (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládal překážkový systém. Pro účely výstavby a koordinace výstavby bylo zřízeno ředitelství opevňovacích prací a rada pro opevňování. Po přijetí podmínek Mnichovské dohody byla na odstoupeném území drtivá většina postavených objektů, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití.
Již od počátku vzniku Československé republiky se uvažovalo jakým způsobem zajistit státní hranice. V počátcích republiky se na hranicích nacházelo vojsko, které řešilo různé výboje skupin, jež nesouhlasily s vytvořením Československa, byli to především Němci a Poláci. Z důvodu střežení hranic i po stránce celní byla v roce 1919 vytvořena nástupnická finanční stráž. V roce 1936 vznikl také sbor stráž obrany státu.
Ministr zahraničí Edvard Beneš v roce 1932 upozornil ministra národní obrany Bradáče a náčelníka Hlavního štábu armády Syrového, že skončí-li ženevská konference o odzbrojení neúspěchem, lze v roce 1936 nebo 1937 očekávat politickou a vojenskou krizi, na kterou musí být armáda připravena. Přislíbil, že na posílení armády sežene finanční prostředky.
V roce 1933, kdy se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler, se potřeba ochrany republiky ještě zesílila. Generalita se musela rozhodnout, jakou koncepci obrany státu vybere. V úvahu přicházely dvě varianty obrany republiky. První variantou bylo vybudování motorizované a modernizované armády, která by se přesouvala dle potřeby. Druhou možností bylo zbudovat stálé pevnostní úseky, které by se táhly po celé ohrožené hranici. Tuto variantu podporovalo dostatek stavebních firem, dobrá surovinová základna ale i reliéf západní části republiky, který krom pohraničních pohoří netvořil žádné přírodní překážky. Systém stálého opevnění doporučil i západní spojenec – Francie. Výstavbu opevnění podporoval také Edvard Beneš.
Obranná strategie Československa tedy spočívala v tom, že by poutala svými jednotkami útočící jednotky na linii opevnění, do doby zásahu spojenecké Francie.