Misky u Leletic
Je s podivem, že na tomto místě ještě nikdo nezaložil keš. Takže jsme tak učinili my a po takřka dvouletých přípravách jsme vzdali úvahy o sérii a udělali jsme jednoduchou tradičku. Nakonec jsou z toho tradičky tři (Misky u Leletic, Rytina v kameni u Leletic a Leletická vyhlídka), protože u Leletic je toho k vidění opravdu dost.
Keška samozřejmě není přímo u kamene, ale asi 40 metrů od skrýše směrem na západ. O kameni se nám nepodařilo zjistit vůbec nic, jen na stránkách Klubu psychotroniky a UFO je vyslovena domněnka, že může jít o dávný obětní kámen. Anebo taky ne. Proto jsme keš nazvali konvenčně jako „misky“. Pátrali jsme i po nějaké pověsti, protože ve zdejším kraji se nějaká váže ke skoro každému šutru. Dlouho to vypadalo, že pátrání nebude úspěšné, ale dílem štěstí a náhody jsme narazili na sběratele regionálií, který nám prozradil, že má ve sbírce ručně psaný text, který se ke kameni váže. Jedná se však o mimořádně paranoidní osobu, takže víc neprozradil. Ukázal nám zažloutlý, trochu pomačkaný a potrhaný papír nesoucí stopy několikerého překládání. A na něm text psaný nejspíš obyčejnou či inkoustovou tužkou a rukou spíše hrubou než rukou krasopisce. Dovolil nám text přečíst, vyfotografovat už ne. Po dlouhém přesvědčování a slibu zachování přísné anonymity nám poskytl jeho opis a svolení k publikaci pro účel založení keše. Jestli jde o skutečnou pověst či jen o věkovitý literární pokus, těžko říct.
Kterak čert nemluvně u Leletic uchvátil
V Leleticích kdysi žil chalupník, jmenoval se snad Kabát. V životě se mu zrovna nedařilo, kamenité políčko za chalupou na uživení nebylo a tak se po robotě protloukal, jak se dalo. Jak už to tak bývá, čím méně peněz na živobytí, tím více hladových krků k uživení. A tak se jednoho letního dne u Kabátů narodilo už šesté děťátko, chlapeček Toník. Moc radosti z toho v chalupě nebylo, ale Kabát byl poctivý a pracovitý chlap, takže si řekl, že nějak bude a že uživit pět nebo šest dětí vyjde pomalu nastejno. Jeho žena, Marjána se prý jmenovala, ale nesla šesté Boží požehnání hodně těžce. Ne snad, že by byla zlá, ale nuzný život jí už zmáhal. Obstarat po robotě pro březnickou vrchnost tak velkou domácnost nebyl žádný med, zvlášť když celá stála jen na ní, protože Kabát byl pořád někde za prací, z domu mizel se svítáním a vracel se s tmou na ramenou, k smrti unavený. Když skromně pojedl a vzápětí usnul, přepočítala ten den vydělané peníze a často plakávala, protože stačily s bídou na jídlo. Na boty pro děti nebylo, a o krásně barevném květovaném šátku, jaký má třeba Balkojc Markéta, si mohla nanejvýš nechat zdát.
Rok nato ráno šla s ostatními ženskými ze vsi obracet seno na louky v údolí mezi Stráží a Špalkovou horou, kde se odjakživa říká na Nových Lukách. Větší děti se v tlupě honily kolem a hrály si na kraji blízkého lesa, malý Toník se batolil kolem mámy a nesměle se pokoušel o první nemotorné krůčky. Polední slunce pražilo k nesnesení, na nebi ani mráčku, takže se ženské s dětmi schovaly do chladivého stínu smrků, nedaleko místa, na kterém jsou hromady balvanů, o kterých se říkalo, že je tam nejspíš poházeli čerti. Chystali se poobědvat chleba se sýrem a vše zapít chladivým mlékem. Jenže v jednu chvíli se malý Toník zase pokusil postavit na vratké nožky, opřel se o kámen, chytil se rukama konve s mlékem a padaje strhl ji s sebou a všechno mléko rozlil. V Marjáně jako by se něco zlomilo, jako by jí vztek rozum zatemnil. Chytla vyděšeného Toníka, odběhla s ním k jednomu z těch balvanů, mrštila jím naň a vykřikla: „Ať tě třeba vezme čert, nezvedenče!“. V tu chvíli se setmělo, spustil se prudký vítr a liják a za svitu blesků zjevil se pekelník. Ženské s dětmi v hrůze utekly, ale Marjánu jako by hrůza k zemi přikovala a bezmocně přihlížela, jak chechtající se ďábel bere Toníka do kostnatých pazourů a v reji plamenů pekelných s ním mizí v dýmu.
Když se probrala z mdlob, bylo už všude ticho a nebe zase bez mráčku. Zoufalá Marjána tloukla hlavou o kámen a volala Pannu Marii Hvožďanskou, aby jí pomohla vyrvat Toníka z moci čertovy. Její volání však bylo marné a tak v zoufalství a možná i ze strachu z Toníka milujícího Kabáta ukončila svůj život ve vodách Jedelského rybníka. V kameni, na který v osudové chvíli položila Toníka, zůstal dodnes otisk dětské postavy.