-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(micro)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Hledáte kešku založenou na Mikuláškově náměstí, původně náměstí Kosmonautů nebo také Voroněžském náměstí. Mikuláškovo náměstí bylo v roce 1991 pojmenováno po básníku Oldřichu Mikuláškovi. Pro zalogováni přes net napište na počest Oldřicha Mikuláška jeden verš. Oldřich Mikulášek * 26. 5. 1910, Přerov † 13. 7. 1985, Brno Básník a novinář Otec pracoval jako lampář na železnici. V Přerově Mikulášek vystudoval měšťanskou školu (1925) a dvouletou gremiální obchodní školu. Vystřídal řadu příležitostných profesí (fakturant v továrně na cukrovinky, cihlářský dělník v Újezdci u Přerova, písař na železnici v době cukrovarnické kampaně, akvizitér, v letech 1930–1933 litograf a leptač ve Zlíně), krátce byl bez zaměstnání. Po účasti v neúspěšném pokusu o založení sportovního týdeníku řídil sportovní rubriku přerovského časopisu Obzor (1933–1937). Roku 1937 odešel natrvalo do Brna, kde zpočátku pracoval v redakci Lidových novin (do roku 1945; během okupace v jejich archivu). Po válce prošel redakcemi deníku Rovnost (1945–1948), Svobodných novin, později přejmenovaných opět na Lidové noviny (1948–1952), Čs. rozhlasu (1952–1956) a Hosta do domu (1957–1964). V roce 1965 nastoupil pětiletou tvůrčí dovolenou (stipendium Českého literárního fondu). Po těžkém úrazu s trvalými následky ztíženého pohybu (1967) mu byl udělen invalidní důchod. V sedmdesátých letech v důsledku svého politického postoje prakticky nemohl oficiálně publikovat. Poezii, fejetony, sloupky, reportáže a publicistické články uveřejňoval od roku 1929 v periodikách Obzor, Lidové (Svobodné) noviny, Rovnost aj. Básnická sbírka Agogh vyšla v samizdatové edici Petlice (pravděpodobně 1973), autor je zastoupen v samizdatových sbornících Zima (Brno 1973), Z pěstiček zaťatých (1982) a v antologii Básníci a samotáři (1984, eds. O. Fibich a J. Brixi). Básněmi doprovodil katalogy výstav Jana Najmra (1955), Věry Fridrichové (1956) a tematické výstavy Za krásu života. – Uvedení básní ze sbírky Agogh pod titulem Noční květiny v pražské Viole bylo roku 1972 krátce před premiérou zakázáno (stejnojmenný pořad uvedla Viola v roce 1981, sc. + r. Josef Henke). – Mikuláškovu životu a dílu jsou věnovány televizní dokumenty Básník a lékař (1968), Sólo pro jeden dech (1989, r. Jiří Vanýsek), Krásné jho (1995, r. Karel Fuksa) a Do posledního doušku (2010, r. Zdena Šimčíková). – Užíval šifer O. M., kim. Oldřich Mikulášek patří k nejvýraznějším osobnostem české literatury druhé poloviny 20. století. Přes určité literární vlivy je jeho poezie vyhraněná a nezařaditelná do žádného z dobových proudů a směrů. Spočívá ve svébytné básnické filozofii dialektického světa, prožívaného naplno smysly i intelektem a zprostředkovaného výrazným lyrickým gestem. Vztahuje se především k hodnotě vzrušeného prožitku lidské existence v okamžicích závrati, strmého vzestupu a pádu, tedy pohybu, vyvzdorovaného na všudypřítomném riziku nehybné lhostejnosti, poklidného živoření a pohodlí jednoduchých odpovědí, v nichž se odehrává naše „kližkovité“ pobývání. Báseň se stává prudkým dramatickým střetem protipólů života a smrti, citového zúčastnění v lásce a netečnosti, vášnivého štěstí a prázdnoty. Odtud pramení také základní kompoziční východisko básně, kterým je kontrast. Projevuje se v častém dialogickém charakteru textu, v sousedství zdánlivě nesouladných, paradoxních obrazů, v paralelismu. Jazyk básně je poznamenán vlivy lidové poezie, stejně jako je obohacován o neologismy, zaumná slova nebo hovorové výrazy. V autorově díle je možno vysledovat tradici Halasovy meditativní lyriky i projevy blízké civilismu Skupiny 42. Často bývá připomínána také inspirace Vladimírem Holanem i jeho blízký vztah k poezii Karla Hynka Máchy. Mikuláškova poezie je poezií opojených smyslů, pevná myšlenková stavba však zabraňuje asociativní rozvolněnosti veršů, příznačné pro poetismus. Ten vážněji ovlivnil pouze debut Černý bílý ano ne z počátku třicátých let, od nějž se později autor distancoval. Již v následujících sbírkách, publikovaných o bezmála deset let později, jsou použity základní motivy autorova básnického vidění: motivy dechu, srdce, krve a vína, stromu, listu, trávy a další. „Směr“ těchto obrazů a celých básní je určen vertikálou, obsaženou v závrati, vzletu i pádu, v růstu trávy i zvednuté číši, v lidském hrdle zvráceném vzhůru. Melancholické tóny Marného milování nabývají v básníkově vývoji na dramatičnosti. Ve sbírce Podle plotu se poprvé výrazně projevuje motivika města Brna. Vyvrcholením básníkova prvního tvůrčího období je pak sbírka Pulsy, v níž Mikulášek svébytně zachytil rytmus a pohyb vášnivě žité každodennosti.Verše, prostoupené znepokojivými otázkami o možnostech naplnění vlastní existence, zůstanou trvalou součástí i dalšího básníkova díla. Výjimku tvoří pouze sbírky z padesátých let Horoucí zpěvy, Divoké kačeny a skladba Albatros, v nichž zcela převládá hymnický zpěv na oslavu nezproblematizovaného života, poplatný oficiálnímu dobovému optimismu. V téže době však vznikají také básně sbírky Ortely a milosti, která vyvolala značný ohlas pro svou tehdy neobvyklou důslednost při vyjevování rozporů lidského nitra i lidského společenství (např. báseňVyvolavač). Mučivý rozkmit mezi tragikou samoty, citové okoralosti a smrti na jedné straně a extatickým prožitkem milostiplné vzájemnosti na straně druhé zde básníkovým veršům propůjčil nevšední naléhavost. Ve sbírkách ze šedesátých let Mikuláškovy verše – při zachování všech námětových okruhů – nabývají na meditativnosti, plně se ustaluje nový typický rys autorovy intonace: zámlka, a zejména otázka, málokdy uspokojivě zodpovězená, často několikanásobná a báseň uzavírající. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pak Mikulášek píše své stěžejní dílo, sbírku Agogh, zjevně inspirovanou Vladimírem Holanem a plnou temného smutku a děsu z deformovaného světa. Mikuláškova nevůle participovat na kulturní „normalizaci“ měla za následek desetiletou odmlku ve vydávání. Texty, jež vznikaly v této době, vycházejí v rychlém sledu až na počátku osmdesátých let (Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt, Žebro Adamovo, Sólo pro dva dechy, Čejčí pláč). Zachovávají autorův hodnotový svět, přibývá však jemných smutků z odeznělých (především milostných) dramat. Mikuláškova přírodní motivika nadále uplatňuje kontrasty univerzálních celků a jejich drobných součástí. V pokoře a bilančním tichu básní vyniká obraz „listíčka, třesoucího stromem“. Do středu pochybností se posouvá samotná řeč, básník stále více poměřuje slovo mlčením a nevyslovitelností. Pro Mikuláškovo dílo je charakteristickým útvarem středně dlouhá báseň psaná volným veršem s ojedinělými rýmy, inklinující k syntaktické jednotě souvětí – strofa – báseň. Vedle ní se realizuje také forma hymnického zpěvu (v období před Agoghem, např. báseň Tráva ze sbírky Divoké kačeny) a osobitě pojatá básnická miniatura tzv. „minisonetů“ s desetiveršovou strofickou strukturou 4–3–2–1 (První obrázky) či se strukturou opačnou (Druhé obrázky). Zdroj: Slovník české literatury po roce 1945
Additional Hints
(Decrypt)
Iýuyrq m ebuh an zntargvpxéz cbyšgáev