Líšeňské sídliště bylo vybudováno v letech 1975–1985 v souvislosti s nutnou potřebou vytvořit bydlení především pro pracovníky brněnského Zetoru. Na projektu sídliště se podíleli přední brněnští architekti – Viktor Rudiš, František Zounek, Vladimír Palla a Aleš Janeček.
Území Líšně můžeme rozdělit na dva celky – starou a novou Líšeň. Starou Líšeň tvoří především původní zástavba a rodinné domy, do kterých zasahuje jen několik panelových domů ze 70. let. Novou Líšeň tvoří výhradně panelové domy. Ty dnes vyplňují území mezi křtinskou silnicí, brněnskou silnicí a západním okrajem staré líšeňské zástavby. Původní zástavba staré Líšně byla výstavbou panelových domů postižena spíše jen z optického hlediska.
Původní koncept předpokládal vytvoření obytného celku pro 60–70 tisíc lidí, což by byl do té doby naprosto unikátní počin, nicméně z původní vize byla realizována jen malá část a dnes sídliště zaujímá asi polovinu původně vytyčené plochy. Oproti Vinohradům, které s Líšní těsně sousedí, je pro sídliště charakteristická poměrně homogenní typizace panelových domů rozčleněných do několika menších okrsků. To ve výsledku vedlo k lepší urbanistické kvalitě bydlení v tomto sídlišti. Přispěl k tomu i členitý terén, do kterého bylo sídliště zasazeno. To vtisklo Líšni netradiční urbanistické řešení. Panelové domy jsou vystavěny do tvaru podkovy podél stěžejních komunikací Jedovnická a Novolíšeňská. Osu sídliště tvoří tramvajová linka táhnoucí se sníženinou, tzv.
Líšeňskou Roklí se svojí vlastní keší.
Pro více informací doporučuji zdroj listingu: Encyklopedie Brna
CACHE
Jednoduchá městská keška poblíž MHD. Můžete si s sebou vzít i fotoaparát, u kešky je pěkný výhled na Novou Líšeň a za hezkého počasí na Bílou Horu, hrad Špilberk a za ideálního počasí a bezsmogové situace dokonce Pálavu. Pozor na mudly.
BYOP (v keši není tužka)
