Pokud jedete od Bělova do Kvasic v zatáčce před čističkou se naskýtá naprosto úchvatnỷ pohled na Kvasickỷ kostelík ale vše dokreslují zvláštní boží muka. Jsou u nich totiž vysazeny dva naprosto netradični stromy. Tradičně to byvají lípy, duby nebo břízy. Ale zde rostou z jednoho mista Vrba a tis. Zajímaly by mne pohnutky onoho člověka který zde vysadil semenáčky tak protichůdných stromů.
Tis červený je silně ohrožený třetihorní relikt a patří mezi přísně chráněné druhy. Až na červený míšek je celá rostlina prudce jedovatá, proto ji lidé odpradávna likvidovali protože jim pocházel dobytek. Má v pověstech zápornỷ náboj, lidé ji spojovali s podsvětím a vysazovali ji na hřbitovy. Veřili že kořeny sahají nebožtíkům k ústům a napájejí je životem. V keltských pověstech byl tis posvátný a v řeckých sloužil jako brána do podsvětí. Byl často nazỳván jako strom smrti. Tis je velmi dlouhověkỷ a jeho věk se těžko určuje, protože pokud hlavní kmen uhyne, okamżitě vyrazí nové šlahouny. Odborníci tvrdí, že se dožívá až 5000 let. Protože tis roste velmi pomalu, jeho dřevo je to nejtvrdší na světě. Říká se mu železné dřevo. Už staří keltove z něj vyráběli luky. Žadný strom není tolik uctíván a nenáviděn zároveň.
Vrba je naopak poslem zrození nového života. Má ráda hodně světla zatímco tis chce stín. Její dřevo sice roste poměrně rychle ale také je nekvalitní. Kůra vrby je lėčvá obsahuje salicin a rohu 1899 z ni byl poprvé vyroben aspirin.Lidé ji odedávna užívali v lidovém léčitelství pro snižování horečky a tišení bolesti. V pověstech bỳvá spojována s jarem a ženským elementem. Je stromem básníků a lze se ji svěřovat jelikož dovede s člověkem rozmlouvat. Na Velikonoce bývají ženy omlazovány vrbovou pomlázkou. V řeckỷch bájích ve vrbě sídlí bohyně. U nás je to vodník nebo víly.