Výstavba a spuštění prvního čs. jaderného reaktoru měly kromě technologické a vědecké také politickou dimenzi. V roce 1953 totiž tehdejší americký prezident Dwight Eisenhower vybídl na půdě Organizace spojených národů k celosvětové podpoře mírového využití atomové energie.
A Sovětský svaz na výzvu, známou pod názvem „Atomy pro mír“, zareagoval tím, že svým satelitům nabídl některé ze svých technologií. Mezi zeměmi, jež získaly přistup k jaderným zařízením, nechyběla ani ČSR.
V dubnu 1955 uzavřela Moskva s Prahou mezistátní smlouvu, na jejímž základě měl být do Československa dodán pokusný reaktor. Kvůli tomu byl pak nařízením vlády založen Ústav jaderné fyziky, později přejmenovaný na Ústav jaderného výzkumu, jehož základem byla Laboratoř nukleární fyziky Československé akademie věd.
Pro výstavbu reaktoru VVR-S a s ním spojených obslužných a vědeckých pracovišť byla vybrána lokalita na pravém břehu Vltavy v Řeži u Prahy. Se stavbou se začalo v polovině roku 1955.
Během své šedesátileté historie byl reaktor (nyní patří pod akciovou společnost ÚJV Řež, kterou spoluvlastní ČEZ, Slovenské elektrárne, Škoda JS a obec Husinec, na jejímž katastru stojí) průběžně modernizován, rostl i jeho výkon.
Zásadní rekonstrukce přišla v roce 1989, kdy byla vyměněna všechna technologická zařízení včetně nádoby reaktoru. V 90. letech byl také zvýšen výkon na současných až deset megawatt. Do dnešní doby se tak v provozu z původního reaktoru nezachovalo prakticky nic.
Řežský reaktor je používán zejména pro výzkum změn vlastností materiálů, vystavených působení záření, vysokého tlaku a tepla, využití má i v lékařství. Reaktor LVR-15 není jediným zařízením svého typu v ČR.
Přímo v Řeži mají i lehkovodní reaktor nulového výkonu LR-0, který slouží zejména pro výzkum procesů v aktivních zónách energetických reaktorů. Svůj malý reaktor, přezdívaný kvůli označení VR-1 a nízkému výkonu „vrabčák“, má v pražské Troji i Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT.
Řežská „veverka,“ jak se reaktoru přezdívalo kvůli zkratce VVR, sice nikdy nevyráběla elektřinu, stála nicméně na počátku cesty k energetickému využití jádra v bývalém Československu.
Ta vyvrcholila výstavbou jaderného bloku A1 ve slovenských Jaslovských Bohunicích, který začal dodávat elektřinu v prosinci 1972. Ten se začal rodit už koncem 50. let a u jeho počátků stála i myšlenka, že by zařízení dokázalo využívat jako palivo neobohacený uran, dodávaný z českých dolů.
Na samotném reaktoru se pak významnou měrou podíleli i čs. odborníci, samozřejmě ve spolupráci se sovětskými kolegy. Nakonec se ale ukázalo, že koncepce reaktoru, s níž neměli příliš zkušeností ani v Sovětském svazu, není právě bezpečná.
K výrobě elektrické energie nakonec sloužil necelých pět let. Po havárii, jež podnik ležící nedaleko Trnavy postihla v únoru 1977, totiž elektrárnu odstavili. Její dodnes stojící budova tak připomíná neslavnou etapu jaderného výzkumu.
V následující dekádě nicméně v Československu vyrostly další reaktory a většina dodnes funguje. Elektřinu dodávají dva ze čtyř bloků v novější části Jaslovských Bohunic (odstaveny byly dva starší, zprovozněné v letech 1978 a 1980), stejně jako čtyři reaktory v Dukovanech na Třebíčsku (1985 až 1987).
Nejnovějším přírůstkem je pak dvojice reaktorů v české jaderné elektrárně Temelín, zprovozněná v letech 2000 až 2002. Podle aktuálních plánů se v ČR i na Slovensku chystá i výstavba dalších bloků.