Ahoj kačere, keška by tě měla zavést na nějaké zajímavé místo, což se zde nekoná. I když v tomhle našem pahorku si za komunistů udělala vesnice skládku a dalo práci to po revoluci vyčistit a asi 10 metrů od kešky je mohutný dub který staletí dohlížel a dohlíží na statek a rodinu Mitisků o kterých tu bude řeč. Smysl téhle kešky je spíš vyprávění příběhu jednoho selského rodu okolo jehož statku jsi zřejmě prošel či u něj parkuješ a to statek č.p 4 rodu Mitísků.
Sedláci hospodařili po staletí na půdě která je živila a ke které měli po generace budovaný vztah. Pojem sedlák se začal objevovat v 16 století. Sedlák byl zemědělec co hospodařil na statku ktarý tvořilo obytné stavení ale přednost měli především hospodářské stavby jako stodola, stáje, chlévy, apod a samozřejmě polnosti, louky, popř. kus lesa, rybník. Existovali velkostatky jejichž majitelé většinou patřili k nejnižšší šlechtě a měli nějaké služebnictvo, čeledíny, děvečky. Pak byli sedláci co hospodařili na svých statcích a "nižšší kasta" byli chalupníci a "nejnižšší" baráčníci či domkáři.
Sedláci však stále patřili mezi podddané a měli povinost roboty právě na velkostatcích či hospodářství šlechty. V robotě strávili většinou 12 dná ročně!!! (v 16 století), zkuste se dnes podívat jak dlouho vydělávate na stát :-D Robota má svůj původ ve středověku, kdy šlechta zakládala první panství a byl ještě dostatek volné půdy. Šlechta tehdy nemohla obdělávat tak obrovské lány ve vlastní režii, proto je rozdělila na menší pole a ta dědičně pronajala. Poddaný měl za povinnost platit, zpravidla ve dvou termínech, na jaře o svatém Jiří a na podzim o svatém Havlu. Navíc odevzdával také nějaké naturálie a byl povinen jistou pomocí svému pánu.
Cesta k panskému velkostatku
Částka se stanovila na věčné časy a toto ustanovení platilo. Takže sedlák například platil roku 1350 jednu kopu grošů, přičemž jeho vzdálený potomek platil o tři sta let později stejnou částku. Jenže mince už stejnou hodnotu neměly! Inflace, o níž ovšem tehdejší lidé neměli sebemenší ponětí, dosáhla podle odhadu až 500%. Šlechta tedy chudla, aniž by chápala proč. Je to jeden z důvodů, proč během 17. století téměř vymizel z českého venkova rytířský stav, tedy nižší šlechta. Rytíři se prostě nebyli schopni uživit, raději své pozemky prodali a dali přednost kariéře u dvora, nebo ve vojsku. Na většině půdy se rozkládala rozsáhlá panská dominia.Finanční problémy se šlechta rozhodla řešit podnikáním ve vlastní režii, k čemuž ovšem potřebovala pracovní sílu a námezdná čeleď nemohl
a stačit. A proto začala narůstat robota. Nebyla všude stejná, lišila se panství od panství, někde se šlechta chovala poměrně umírněně, jinde si svá práva tvrdě vymáhala. Karabáč v rukou drába nebyl ve skutečnosti tak častý, jak se nám snaží vsugerovat třeba Alois Jirásek ve svém Temnu, ale určitě nechyběl.
Sedláci fungovali po staletí a hospodařili na rodné hroudě, zničit to dokázali až bolševici :-( a následky jsou trvalé (přetrhaná pouta k půdě, minimum malých farem, velké lány které obhospodařují obrovské zemědělské kolosy, zničená krajina, vesnice, venkov, lidské vztahy, ...
Co se týká předávání hospodářství většinou prvorozený syn zdědil statek (ostatním dětem sedlák zaplatil vzdělání, věno apod.) a rodiče přešli na výminek což bylo často smluvně určeno včetně stanovení podmínek rostřednictvím něhož se na statek nově nastupující hospodář zavazoval k tomu, že někdejšímu hospodáři, který mu statek předával do užívání a odcházel na odpočinek (tzv. na vejminek, tj. do obydlí většinou v rámci statku nebo v jeho těsném sousedství za tím účelem postaveného), bude doživotně zaručovat ubytování a určité množství nejčastěji naturálních dávek (výjimečně dávek finančních nebo služeb). Odstupujícím hospodářem býval zpravidla otec, který statek předával do užívání svému synu a sám odcházel na vejminek.
Selský rod Mitisků
Nejstarší zmínku jsem našel o Františkovi Mitískovi narozenému 2. 7. 1797. Poslední hospodář byl můj děda Jaroslav Mitíska (nyní zde bydlí jeho nejstarší syn taky Jaroslav, který ale nehospodaří). Po revoluci ač už odcházel do důchodu, vytrvale vyběhával restituce a dokonce zkoušel na stará kolena hospodařit (pamatuji jak si půjčil koně a zkoušel s nimi starým pluhem orat pole za statkem) což brzy vzdal a polnosti pronajal nejprve družstvu a to si za hospodaření strhávalo z restitucí. poté to pronajal mladému sedláku z nedaleké vsi. Na statek jsme jezdili už za bolševika neb bylo milostivě dovoleno pečovat o zahradu do domu se nesmělo byl zamčen a byla tam nějaká klubovna či co. Mládí jsem trávil víkendovými pracovními tábory na statku (práce na zahradě, práce okolo stavby. Po dědově smrti na rakovinu babička z rodinných úspor rozhodla o rekonstrukci statku, zbourání zničené dřevěné části. Tahanice o majetek nedělaly dobrotu a tak jsme s bratrem podíly prodali strýci (bratr to má daleko a já s platem dělníka neměl šanci ten statek opravovat, apod.). Před smrtí babička sepsala paměti o časech kdy se muži ženám dvořili, chodilo se do kostela, pracovalo se od nevidím do nevidím.
.........................................................................................................................................................................................................................................
A nyní dám slovo zesnulé babičce jak ho zapsala ve svých pamětech (přepsáno doslovně vč. "překlepů, přeskakování děje a let, chyb apod.).
Válka
Takže mi jsme to mládí prožívaly ve strachu a teroru. Zábavy zakázaly, zavíralo se a popravovalo. Zavíralo se i za zásoby obilí, mouky, chodily kontroly. President slíbil ročníky na práci do říše a to se týkalo všech nás 21, 24, 28. Takže jsme užili strachu, přicházeli obsílky a maminka chudák sháněla protekci a naturálie, abychom nemuseli. To bylo naše mládí. Jediná zábava byly filmy na který jsme chodily do Milevska. Když do vsi přijeli cikáni (které četníci honili z katastru obce pryč) na statku se rychle zavřeli slepice, pustil pes a sklidilo prádlo ze šňůr aby se něco "neztratilo".
Poválečná léta
Po válce volal rozhlas na pomoc. Brácha chtěl jet, ale nevyšlo to, bohudíky. S rusákama jsme problémy, neměli, vyhýbali jsme jim a ani u nás nechlastali. Jedině přijeli a vzali nám prasata, dali papír a nic jsme už neviděli. Potom jsem šla do hospodyňské školy do Bechyně trochu se naučit vařit. Tam se mi líbilo, bylo tam veselo a kamarádky. Jarda chodil do hospodářské do Milevska a zase to neměl jednoduché musel uklidit dobytek než šel a při lampě večer psal a učil se. S tátou měl kvůli škole problémy a neshody. Po delší známosti jsme se vzali. Jarda přestavěl bydlící stavení, které bylo dřevěné. Přesto, že měl strýce stavitelem, bylo tam všechno staré. Děda nic nezařizoval, ani stroje nebyly. Tak jsme začali hospodařit.
Bolševik
Za měsíc to vzali komunisti do ruky. Jarda řekl „nešťastný národ“ a měl pravdu. Byli jsme kulaci ocejchovaní jako židé za němců. Povinné dodávky jednou tak velké jako měli druzí ti nekulaci. Tak jsme začínali. Byli jsme tři na skoro 30 ha. Babička na pole nechodila někdy vařila, děda uklízel koně a voli, já prasata a dojila ručně 8 krav a Jarda krávy. Na krmení pro dobytek obyčejně až večer pozdě jsme jezdili na pole. Na žně se jednal ze stanice samovaz, na brambory, které jsme množili chodily ženské z Milevska. Bylo to pro ně dost náročné a vysilující a proto já na Týnici moc dobré vzpomínky nemám. Také i naši nám pomáhali bratr oral to bylo s koňma, traktor nebyl.
Jenom, že mi jsme měli s komunisty jiné povyražení. Dělali nám co nejhoršího. Vynucovaly dodávky obilí. Mlátili jsme i v noci, hlídali nás a Jarda chudák schovával i obilí pod prkna na půdě. Chodili z Janky snad dělníci a sebrali všechno. Nás zachránila babička, která řekla, že nemá klíč od půdy, kterou zamkla, my jsme byli v kostele. Zděnovec z toho měl smrt, všechno jim sebrali a on si to moc bral. Pamatuji se měli jsme plnou stodolu obilí po mlátičce bez čištění a četník u nás stál a mi jsme to mlejnkovali ručně. Chodili a hlídali takoví plnomocníci nebo jak se jim říkalo. Nebo se jeden soused nemohl zbavit kopavé krávy tak jsme si ji museli vzít my. Zabíjačky se také nám nepovolovaly za to bylo vězení nebo i poprava. Naše Libuška se i modlila v desateru „nezabiješ prase“ . Když jsme zabíjeli na černo, v noci brácha nám vezl jiné prase malé, přes Odletím zadem, také v noci. Někdo za komunistů měl všechny výhody a volí je dodnes.
Všechno zničili – vsi se vylidnily, pokřivily se charaktery, všechno bylo všech a nikoho, vztahy sousedské, jaké byly na vesnici, rozeštvali lidi proti sobě. A co se jim povedlo nejlépe, sedláky všechny zničili, kteří byli, až na výjimky, opora národa. Meze se rozoraly, povodním usnadnily se rozlévat, nikoho nic nebylo, vlastnické právo neexistovalo, tak to bylo všem jedno. Proto pozor na tuhle ideologii!
Také nás potkala měnové reforma. My jsme naštěstí žádné velké jmění neměli, jen můj vázaný vklad, který byl hned po válce zablokovaný, jinak se nám měnilo 1 ku 50.
Přišli soudruzi z okresu chtěli podepsat, že nejsme schopni hospodařit a jít do státního statku. Jarda doma nebyl, tak to bylo na mě. Věděli, že on je schopný, ale on se rozhodl jinak. Začala se stavět přehrada Orlík tak že půjde tam. Jinak to ani nešlo protože babičce jeho mamince bylo 70 let a já jsme měla 3 měs. Járu a 6ti letou Libušku. Děda že půjde k dceři do Božetic byli ještě soukromé. Nejhorší bylo najít bydlení které na cestě nebylo, než Voltýřov, který byl bez autobusového spojení. Tam byla chalupa opuštěná z které odešli do pohraničí. Na MNV nám dovolili tam bydlet. Nábytek jsme si směli vzít ostatní všechno nechat dobytek, obilí, brambory, stroje atd.
Tak jsme žili ve staré chalupě, která byla i majitelům špatná. Sedm lidí – babička povolala i dědu, protože v Božeticích vstoupili do družstva. Živitel byl jeden, já jsme měla 8 Kč za den, a babička důchod žádný, později 90 Kč a tři děti.
........................................................................................................................................................................................................................................
Jsem vnuk sedláka Jaroslava Mitísky a jeho ženy Marie Mitískové moje maminka (Libuška) byla z dědových děti nejstarší, komunisté nezapomínali, že to je dcera kulaka :-( Měla potíže dostat se na školu, kvůly původu, nakonec se ze známosti podařilo jí dostal na průmyslovku v Táboře vodní stavby. Chtěla do Anglie au pair, což měla vyřízené a měla odjet, ale přišli Rusáci v 68 a byl konec
Restituce - Po revoluci chtěl děda statek v Týnici vrátit. Žádal o restituci, ale musel si vzít i pole – to byla podmínka. Tak tam jezdil, dohadoval se s nimi, o pole, dobytek, schromažďoval dokumenty co jim sebrali, svědecké výpovědi na počty prasat, určení znehodnocení, stálo ho to hodně nervů a dřiny. Po restituci dřel na zpustlém baráku a polnostech. Měl jen lopatu a kolečko, žádné stroje.
Příběh mých předků je jedním ze statisíců které se v těch prokletých letech odehrály, je smutné že stále se najdou lidé co tuto ideologii volí nebo jim příjde normálni, že bývalý členové KSČ, či aktivní představitelé represivních složek jako STB jsou stále činní v politice :-(
V galerii najdeš fotky k listingu s popiskama!
Souřadnice v what3words.com: silonky.přivítat.základny