Jak jsem běžel zbytky toho, co kdysi bývalo obchodní centrum, v hlavě se mi honila spousta myšlenek. Panický stav, který mě posledních deset minut doprovázel, již začínal opadat, ale na to setkání stejně nikdy nezapomenu.
Netuším, jestli to bylo tím, že jeho kabát létal nad zemí na čemsi, co se dá popsat jedině snad jako světélkující černá mlha, nebo tím, že místo obličeje měl jen pár neonových bodů složených do jakési hrozivé grimasy, ale stačilo se na něj jen podívat a už jsem se nemohl pohnout. Naštěstí jsem v sobě nakonec našel poslední kousek odvahy a vzal nohy na ramena. Co to sakra bylo? A proč za mnou neběžel?
Na první otázku mě záhy napadla odpověď. Nevím to jistě, ale mohl to být jeden z těch Stínovců. Vynálezy Jiných, nějaká kombinace organismu a elektřiny. Byli to elitní lovci a něco jako místní policie. Proč mě ale sakra nepronásledoval? Třeba mu nestálo za to pronásledovat obyčejného zloděje elektroniky. Těch čipů mají ještě spoustu, ale kdyby věděl, k čemu ho chci já, určitě by všechno dopadlo jinak. Při té myšlence mi přejel mráz po zádech. Krádež vojenské elektroniky pro partyzánský odboj určitě nepatří k přestupkům, za které vás nechají jít s pokutou. Spíš patří k těm, za které vás nenechají jít vůbec…
Když jsem dokončil svoji pouť temnými myšlenkami, došlo mi, že jsem málem přeběhl cíl cesty. Uprostřed atria stál opuštěný a polorozpadlý pomník. Došel jsem k desce, která byla snad to jediné, co se tady ještě neproměnilo v prach, a četl jsem:
Proč to pořád mění? Jestli nás mají najít, tak je tohle určitě nezastaví, ale dává to všem falešný pocit bezpečí, tak jim to nebudu kazit. Rychle jsem ještě jednou přejel desku pohledem a vydal se dál.