Druhá 2.světová válka je nejen memento lidských dějin ,ale taky sbírka mnoha zajímavých řešení. Odvážných činů nebo nenaplněných plánů. V téhle neohraničené sérii se na pár zajímavých úkazek podíváme.
Za operaci Chastise se označuje útok na německé přehrady Möhne, Eder a Sorpe provedený v noci z 16. na 17. května 1943 617. perutí RAF za použití rotačních tzv. skákajících bomb, které zkonstruoval Barnes Wallis. Přehrady Möhne a Edersee byly narušeny, což způsobilo katastrofické záplavy, přehrada Sorpe utrpěla pouze menší škody. Při tomto náletu byl také poprvé nevědomky použit systém tzv. „Master bomber“, což znamenalo, že jeden člověk dirigoval celý nálet a určoval, co kdo má dělat.
Porúří bylo tradičně průmyslovým srdcem Německa. Britové si toho byli vědomi a již před válkou měli vytipované strategické cíle, které by bylo vhodné bombardovat v případě, že by se Němci vymkli zpod kontroly. Přehrady v Porúří si na žebříčku důležitosti cílů udržovaly poměrně slušnou pozici. Jednak zásobovaly celou průmyslovou oblast elektřinou a technickou vodou nutnou pro těžký průmysl, dále byly zásobárnou pitné vody pro místní obyvatele (výrobní sílu zbrojního průmyslu) a sloužily pro regulaci průtoku vody v plavebních kanálech.
Od myšlenky k účinému testu
Zničení přehradní hráze není zdaleka tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejprve je nutné si uvědomit, jaké prostředky byly v té době k dispozici. Nejtěžší britská, standardně vyráběné bomba měla ráži 227 kg. Pro představu: hráze cílových objektů měly u paty tloušťku 30–36 m a u koruny 6–7,5 m. Podle prvních výpočtů bylo na protržení stěny z vnější strany potřeba asi 10 t (!) trhaviny. V té době neexistoval bombardér, který by byl schopen dopravit ani polovinu této hmotnosti.
Dalším problémem bylo, jak a kam nálož umístit. Při náletu proti betonové hrázi by se tělo bomby rozbilo, v lepším případě by bomba explodovala neškodně na povrchu. Praktičtější tedy bylo umístit nálož do vody k patě hráze. Ale jak? Pro horizontální nálet z velké nebo střední výšky po délce koruny byl cíl velmi úzký. Pravděpodobnost, že bomba dopadne na správnou stranu hráze, a navíc dostatečně blízko, byla nepatrná.

V dubnu 1942 přišel Wallis s nápadem, ke kterému ho inspirovala jednoduchá dětská zábava – házení oblázků jako „žabek“. Navrhl „skákající bombu“ kulového tvaru. Tu bylo nutné před svržení roztočit. Při vhodné kombinaci rychlosti nosiče a výšky shozu skákala podobně jako žabka.
Nápad to byl dobrý, ale k praktické realizaci bylo daleko. První pokusy s modelem kulového tvaru v 200 m dlouhém bazénu Národní fyzikální laboratoře v Teddingtonu ukázaly, že sice dokáže přeskočit protitorpédové sítě, ale stejně dobře přeskočí i zeď přehrady.
Řešení vymyslel Wallisův kolega z firmy Vickers, konstruktér George Edwards, který navrhl, aby se bomba otáčela proti směru letu – a fungovalo to. Opačná rotace bombu po nárazu do koruny hráze prakticky strhla pod hladinu, kde ztratila rychlost a klesla ke dnu. O zbytek se postaral tlakový spínač adaptovaný z hlubinných náloží.

První prezentace pro vysoké důstojníky ministerstva letectví a MAP se uskutečnila v červnu 1942 na stejném místě, s modely o velikosti kriketových míčků. Výsledky přihlížející sice nadchly, ale ne natolik, aby povolili další pokračování pokusů v plném měřítku.
Wallis se však nevzdával. Již dávno měl ve Walesu vyhlédnutou starou nepoužívanou přehradu Nant-y-Gro nedaleko Leominsteru. Přehrada měla zděnou hráz a byla mnohem menší než německé cíle. 24. července 1942 zde bylo v hloubce 3 m, přibližně v polovině výšky hráze, odpáleno 130 kg trhaviny RDX. Exploze vytrhla v hrázi otvor široký 20 m a vysoký 8 m, kterým se začala valit voda.
Technická řešení
Demonstrace byla natolik přesvědčivá, že další vývoj dostal zelenou pro další pokusy. Kromě využívání výzkumné základny byla povolena přestavba bombardéru Wellington a výroba šesti prototypů. Kromě toho bylo vydáno povolení k přestavbě tří v té době velmi vzácných bombardérů Avro Lancaster pro testy, k výrobě 150 kusů skákajících bomb a k přestavbě dalších 20 Lancasterů pro operační nasazení.7
Bomba se roztáčela na 500 ot./min. V přední a zadní části pumovnice byly upevněny aerodynamické přechody, které omezovaly turbulence vzduchu. Další technické úpravy zahrnovaly např. montáž VKV vysílačky, aby spolu mohly osádky bombardérů během letu v malé výšce komunikovat.
Aby celá věc fungovala, musela být bomba vypuštěna přesně ve výšce 18 m, při rychlosti 370 km/h a ve vzdálenosti 730 m od cíle. Bomba udělala sedm skoků a po nárazu na překážku se potopila. Tyto parametry však bylo nutné přesně dodržet. Otázkou bylo jak.
VIDEO TEST
https://youtu.be/k-kx2Vpvxk4
Řešení vymyslel Ben Lockpeiser, civilní ředitel vědeckého výzkumu MAP. Navrhl použít dva reflektory, namířené šikmo pod letoun. Když se jejich paprsky protnuly v jednom bodě pomyslného trojúhelníku, měl letoun správnou výšku. Po několika pokusech byla jako optimální varianta vybrána montáž v přídi a za pumovnicí. Přední reflektor svítil kolmo dolů, zadní šikmo proti němu. Oba reflektory byly navíc vychýlené mírně doprava, tak, aby se obrazec vytvářel před náběžnou hranou pravého křídla, přibližně na úrovni vnějšího motoru, kam na něj dobře viděl navigátor.
Podobný problém byl s přesnou vzdáleností shozu. Letoun neměl žádný dálkoměr a standardní bombardovací zaměřovač nebyl na řešení podobných úloh stavěný. Řešení bylo podobně jednoduché a efektivní jako v předchozím případě. Vymyslel ho W/C C. L. Dann z výzkumného ústavu A&AEE (Aeroplane & Armament Experimental Establishment) v Boscombe Downu. Přesné zaměření Britům paradoxně usnadnili sami Němci.
Na všech cílových přehradách byly dvě výrazné strážní věže. W/C Dann využil k měření dálky prostou triangulaci. Navrhl jednoduchý dřevěný přípravek ve tvaru písmene „Y“. Na svislém rameni bylo hledí s otvorem a na obou šikmých byly zatlučené hřebíky. Bombometčík přiložil hledí k oku a zamířil na obě věže. V okamžiku, kdy se překryly s hřebíky, stačilo stisknout spoušť.
Někteří bombometčíci to ještě zjednodušili: na perpexovou bublinu svého stanoviště nakreslili černou barvou dvě tenké čáry a správnou vzdálenost pozorování zajistil provázek připevněný pod šroubky na obou stranách. Jejich záměrný trojúhelník byl navíc větší, takže měření bylo přesnější.
Útržek samotného útoku
Lancaster W/C Gibsona dorazil nad cíl v 00.03, ale musel čekat na ostatní. Mezitím roj vedený S/L Moudslayem opravoval snos, způsobený větrem, a poblíž Reesu prováděl ostřejší změnu kurzu na východ. Maudslayův Lancaster AJ○Z (Zebra) a Knightův AJ○N (Nut) zvládly manévr společně. Letoun F/L Astella se asi o minutu opozdil, což představovalo přibližně 5km vzdálenost.
Podle očitých svědků v 00.15 ozářil oblohu snop jisker, když Lancaster AJ○B (Baker) narazil do sloupu vysokého vedení a začal padat. Těsně minul stavení zemědělské usedlosti a dopadl do pole asi 200 m za ní. Při dopadu na zem explodoval. Bomba se utrhla ze závěsu, projela ohnivou stěnou a explodovala asi 150 m od letadla. Přitom udělala kráter, „že by se do něho vešel celý dům“. Katastrofu nikdo z osádky nepřežil.
Trojice vedená S/L Youngem dorazila nad cíl v 00.26, resp. jen dvojice, protože F/L Shannon se od formace v jedné z posledních zatáček oddělil a přiletěl s malým zpožděním. V 00.32 byly nad cílem všechny letouny. Z původních 14 Lancasterů zbyla polovina – i ty byly poškozené flakem. Nicméně, osádky byly odhodlané úkol splnit.
Přehradu Möhne bránilo šest jednohlavňových protiletadlových kanonů ráže 20 mm, patřících 3. baterii 840. oddílu lehkého flaku. Nejnebezpečnější byla dvojice umístěná na věžích a třetí kanon na koruně hráze.
Druhý šel do útoku F/L Hopgood se svou osádkou. Také Lancaster M (Mother), letící na tři motory, musel čelit nepřátelské palbě – tentokrát bohužel příliš přesné. Několik granátů zasáhlo motor č. 2 (levý vnitřní). V okamžiku průletu bodem odhozu motor zachvátily plameny. Bombometčík zaváhal, protože parametry pro odhoz nebyly ideální, ale když viděl v jakém stavu je letoun – stiskl spoušť. Příliš blízko hrázi.
Bomba přeskočila zeď a zasáhla elektrárnu pod přehradou, zničila budovu i s turbínou. Tlaková vlna navíc smetla obsluhu jednoho flaku. Osádka zasaženého Lancasteru zatím bojovala o přežití. Palubní technik Sgt. Brennan se pokoušel uhasit motor, ale nepodařilo se mu to. „Hoppy“ se zatím zoufale pokoušel nabrat výšku, aby umožnil osádce záchranu padákem. Když mu bylo jasné, že výš než 150 m se nedostane, nařídil opustit letoun.
Ven se dostali jen zadní střelec P/O Burcher a bombometčík F/S Fraser; oba skončili jako váleční zajatci. Burcher vystrčil ven ještě radistu Sgt. Minchina a otevřel mu padák. O sekundu později explodovala nádrž a ulomilo se levé křídlo Lancasteru. Vrak pohřbil zbytek osádky. Tělo radisty dopadlo na zem bez známek života.
Do náletu šla „Mickova“ osádka. W/C Gibson se jí snažil situaci usnadnit tím, že letěl nad ní s rozsvícenými reflektory a lákal na sebe palbu flaku, zatímco přední střelec odpovídal palbou svých kulometů. Lancaster P (Popsie) také schytal několik zásahů, ale ne tak vážných. F/L Hay stiskl spoušť ve správný okamžik, ale ani F/L Martin nedokázal udržet stroj přesně v horizontu. Bomba zatočila doleva a bez viditelného efektu explodovala u západního konce přehrady. Radista F/O Chambers musel odvysílat kód Goner 58A.
V 00.43 nasadila do útoku osádka S/L Younga. Velitel perutě letěl podél přehradní zdi, aby umožnil oběma střelcům opětovat palbu flaku. Navíc, vlevo nad Youngovým Lancasterem letěl „Mick“ Martin kvůli většímu zmatení obsluhy flaku. Young provedl učebnicový nálet a bombometčík odhoz ve správné vzdálenosti. Bomba narazila do zdi, potopila se, explodovala, ale hráz neprotrhla. Youngův radista musel odvysílat kód Goner 78A.
Na řadě byla pátá osádka F/L Maltbyho. Jednomu z flaků se zasekl náboj v komoře. Obsluha zahájila palbu z pušek, ale ta měla spíš psychologický než praktický efekt. Lancastery W/C Gibsona a F/L Martina zatím kropily postavení flaku palbou z kulometů. Také pátý nálet byl bezchybný a bomba „vzorně explodovala“ po nárazu do zdi. Objevil se gejzír vody a jemná tříšť. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by přehrada povolila. Radista Sgt. Stone zklamaně vyťukal na klíči Goner 78A. Na štábu se mezitím smiřovali s tím, že celá operace skončí fiaskem.
W/C Gibson čekal asi pět minut a potom dal pokyn šesté osádce F/L Shannona. Ale tříšť se stále neusazovala. Zatímco Lancaster AJ○L (Leather) nalétával na výchozí bod, velitel prolétl kolem hráze a… nemohl uvěřit svým očím: v hrázi byla trhlina, kterou se do údolí valily masy vody. Okamžitě odvolal další útok a do Británie dorazilo kýžené heslo Nigger, potvrzující, že cíl A je zničen.
Velitel poslal vítězný Maltbyho a poškozený Martinův Lancaster domů a se zbytkem strojů zamířil k druhému z primárních cílů – přehradě Eder. Bomba zbývala ještě osádkám F/L Shannona, S/L Maudslayho a P/O Knighta. Štáb v Británii začal plánovat, kam pošle třetí vlnu.
Mezitím dorazil nad svůj cíl Lancaster T (Tommy), jediný stroj, který zbyl z nešťastné druhé vlny. Během přiblížení schytal pár zásahů od německého flaku. F/L McCarthy netušil, co se stalo s ostatními, a protože nikde nikoho neviděl, nasadil k náletu.
Bombometčík F/S George „Johny“ Johnson byl odhodlán zasáhnout cíl. Při prvním náletu se mu parametry pro odhoz nezdály dostatečně dobré a nařídil zopakování náletu. Ani druhý nálet nebyl ideální. Teprve při desátém bylo vše v pořádku a „Johny“ konečně stiskl tlačítko odhozu. Zadní střelec uviděl obrovský gejzír vody, potvrzující, že nálož explodovala. Hráz však zůstala neporušená.
F/L McCarthy zůstal ještě 15 minut v prostoru cíle, ale když se nic nedělo, obrátil k domovu. Osádka, vystresovaná deseti nálety, zapomněla odvysílat kódové heslo o výsledku náletu. Na štábu se domnívali, že nad Sorpe se žádný letoun nedostal.
Nálet zbývajících letadel na největší z přehrad nebyl jednoduchý, protože útočící letoun se musel přehoupnout přes zalesněný kopec Hamerberg, který z boku prakticky překrýval hráz. Osádce tak zbývaly na přesné zamíření jen 3–4 sekundy. V 1.30 hod zaútočila osádka F/L Shannona. Během tří pokusů nebyl bombometčík ani jednou spokojen. W/C Gibson jim dopřál oddech, aby uklidnili napnuté nervy, a poslal do útoku F/L Maudslayho. Tomu se nevedlo o mnoho lépe.
Po dvou neúspěšných pokusech to zkusil opět Shannon. Na šestý pokus osádka svrhla bombu; ta narazila do hráze, ale zbytková rotace ji poslala do mělké vody u jižní strany hráze, kde explodovala. Do Británie putoval další vzkaz Gonner 78B značící, že cíl zůstal neporušen.
Maudslayho Lancaster Z (Zebra) měl při odhozu zřejmě vysokou rychlost nebo k odhozu došlo pozdě nebo obojí. Každopádně radista W/O Cottam musel zklamaně odvysílat Gonner 28B, oznamující, že bomba přeskočila hráz a cíl stojí dál. Letoun byl navíc poškozen výbuchem a zamířil k mateřské základně.
Poslední nadějí byl P/O Les Knight s Lancasterem N (Nut). První nálet byl neúspěšný, ale při druhém všechny parametry seděly a F/O Johnson stiskl tlačítko odhozu. Bomba narazila do hráze a explodovala. Chvíli se nic nedělo. Potom se v přehradní zdi objevila černá díra, kterou se valila voda. Gibsonův radista mohl poslat do éteru kód Dinghy.
Během návratu první vlny si smrt vybrala další daň mezi osádkami. Obsluhám německého flaku se podařilo ve 2.35 sestřelit poškozený Moudslayho Lancaster. Nikdo z osádky nepřežil. O necelou půl hodinu později byl sestřelen i Youngův Lancaster A (Apple). „Dinghymu“ se sice podařilo přistát na pobřeží, ale ani jeden z mužů nezůstal naživu.
Smůla se lepila na paty i třetí vlně. Ještě před příletem k cíli byly sestřeleny osádky P/O Ottleyho a P/O Burpeeho. Přežil jen Ottleyho zadní střelec Sgt. Frank Tees, který padl do zajetí.
Velení převzal F/S Brown v Lancasteru F (Freddie). Jeho letoun zaútočil ve 3.23 na přehradu Sorpe, ale neúspěšně. Jen o pár minut později svrhla osádka F/S Townsenda svou bombu na přehradu Ennepe – také bez viditelného efektu. Osádka F/S Andersona měla bombardovat přehradu Sorpe, avšak kvůli mlze cíl nenašla. Všem třem zbývajícím letounům třetí vlny se naštěstí podařilo s většími či menšími problémy vrátit se na základnu.

Důsledky
z 19 nasazených letounů se 133 muži na palubě se z náletu vrátilo jen 11 strojů, 53 mužů padlo a tři skončili jako váleční zajatci. Zkušení piloti, jako F/L John Hopgood, S/L Melvin „Dinghy“ Young nebo S/L Henry Maudslay, DFC, byli jen těžko nahraditelní.
Celkové ztráty dosáhly 42 %! Při 30% ztrátách se jednotka považuje za nebojeschopnou. Ztráty 42 % jsou v širším měřítku neakceptovatelné pro jakékoli ozbrojené síly. Na druhou stranu bylo nasazeno pouhých 19 letadel, což je zlomek síly používané k běžným náletům. A výsledky?
Pokud vezmeme jen přímé ztráty, tak Němci přišli o dvě přehrady a v důsledku záplavové vlny zemřelo mnohonásobně víc lidí. Odhady se různí: od 1294 po 1650. Většina mrtvých byla v údolí řek Möhne a Rúr, pod přehradou Eder to bylo kolem 70 lidí. Každopádně mrtvá těla pohřešovaných osob se nalézala po proudu ještě tři měsíce po náletu. Smutnou stránkou věci je, že zahynulo i 493 ukrajinských žen přivezených do Německa na nucené práce a dalších asi 250 vězňů z různých zemí umístěných v pracovních táborech.
Pilot průzkumného Spritfiru PR.Mk.XI od 542. perutě viděl ze vzdálenosti přes 200 km mlžný opar způsobený vodní tříští. V přehradě Möhne se vytvořila 60 m široká průrva. Zcela zničena byla elektrárna a vyrovnávací nádrž; malá elektrárna situovaná jižněji byla poškozena natolik, že byla prohlášena za neopravitelnou. Záplavová vlna vysoká 10 m, postupující rychlostí 20 km/h, smetla vše, co jí stálo v cestě. Průtok dosahoval 2000 m3/s. Městečko Neheim rozdělila řeka na dvě části s širokým korytem uprostřed.
Účinky záplavové vlny na přehradě Eder byly ještě větší, protože bomba prorazila větší otvor. Vytekly tři čtvrtiny objemu nádrže. Voda smetla elektrárnu a všechna elektrická vedení do vzdálenosti 8 km. Tlak vody nevydržela menší přehrada Gelsenkirchen a poškozeno bylo i vodní dílo v Dortmundu. Následky byly patrné až do vzdálenosti 400 km.
Celkem bylo zcela zničeno 92 domů a 11 menších továren. Poškozeno bylo dalších 971 domů a 114 výrobních jednotek. Když objekty nepoškodila voda, zaplavilo je bahno, příp. proud odnesl zásoby materiálu.
Voda napáchala těžké škody na dopravním systému. Trať mezi Hagenem a Kasselem byla smetena včetně náspu a kolejí, trať byla podemletá. Provoz byl obnoven až 11. června. Záplavová vlna smetla 25 silničních a železničních mostů do vzdálenosti 80 km, včetně hlavního železničního mostu na Frankfurt. Železniční nádraží Giflitz prakticky zmizelo. Řada silnic na tom byla podobně jako železnice. Zaplaveno bylo i letiště Luftwaffe ve Fritzlaru.
ZDROJE:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Chastise
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/nebezpecne-zabky-operace-chastise.A130520_131809_vojenstvi_kuz
https://www.securitymagazin.cz/historie/video-slavna-skakajici-bomba-dambusters-1404055447.html
https://www.valka.cz/15250-Operace-Chastise-Nebezpecne-zabky-1-dil
https://www.valka.cz/15261-Operace-Chastise-Nebezpecne-zabky-2-dil
https://www.valka.cz/15275-Operace-Chastise-Nebezpecne-zabky-3-dil?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=serial