DACHSHUND, DACKEL, TECKEL
Jezevčík je vynikající společník.
Je vynalézavý, inteligentní a sebevědomý pes, především jedná-li se o jeho blaho. Ze všeho nejvíce miluje pohodlí, teplo a lidskou společnost. Přes svou oddanost člověku mnohdy prosadí svou paličatou hlavu a žije si svůj život. Potřebuje láskyplnou, ale velice důslednou výchovu, aby neměl snahu „převzít velení“. Nesnáší dril a křik, při takovém zacházení se zatvrdí a může se stát až agresivním. Také raná socializace s dětmi a ostatními domácími zvířaty je nezbytná, aby mohl zastávat úlohu plnohodnotného rodinného psa. Jezevčík je ostražitý a hlasitý, ale není zbytečně uštěkaný. Mnohdy je také ostrý, ale při správné výchově není agresivní ani útočný. Jezevčíci mají dvojí členění. Dle velikosti dělíme na standartní, trpasličí a králičí typ a dle druhu srsti na hladkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté.
Historie
První vyobrazení jezevčíkovitých psů pochází již ze středověku, ti se však podobali dnešním psům pouze stavbou kostry. Tvar hlavy i postavení uší bylo v té době zcela odlišné. První zmínky o jezevčíkovi, jak ho známe dnes, jsou již více než 300 let staré. Hovoří o něm jako o nízkém, krátkonohém psovi s dlouhým trupem a svislýma ušima, který byl určen k lovu bobrů, jezevců, vyder a králíků. Nejstarším chovatelským klubem je od roku 1888 Německý klub chovatelů jezevčíků. Ten již od počátku rozlišoval toto plemeno dle srsti na hladkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté. Nejstarším a prapůvodním typem je hladkosrstý jezevčík barvy černé s pálením. Přestože dnes je tento typ osrstění nejméně populární, stále má své pevné místo mezi chovateli. Původní dlouhosrstí jezevčíci byli kříženi se „španěly“, od kterých získali větší eleganci a ladnost a díky tomu se stávají často oblíbenými městskými psy. Drsnosrstým jezevčíkům naopak po častém křížení s teriéry a knírači do dnešního dne zbyla vyšší ostrost. Poslední jmenovaný je v dnešní době nejvíce populárním a nejčastěji chovaným zástupcem plemene. V České republice byl první „Klub pěstitelů jezevčíků“ založen v roce 1937, a přestože u myslivců bylo plemeno velice známé a oblíbené, jeho čistokrevný chov rozšířen nebyl. V roce založení klubu bylo na výstavě prezentováno pouze 7 zástupců plemene. Popularita však rychle rostla a v roce 1966 to bylo již 297 psů. Nejvyšší počet štěňat bylo zapsáno v plemenné knize v roce 1990, a to 2058. Od té doby jeho oblíbenost neklesá.
Chování a temperament
Přestože se jednotlivé varianty od sebe mírně liší, základní povahové rysy platí pro všechny jezevčíky. Nejčastěji se setkáváme s popisem jako je „osobnost“, a „urážlivec“, ale všichni chovatelé jezevčíků se shodnou, že právě za toto označení může úplně jiný faktor, a to je inteligence. Jezevčíci jsou nesmírně inteligentní, bystří a empatičtí a právě tyto vlastnosti jim dávají „vlastní hlavu“. Mnohdy se snaží přesvědčit majitele, že oni to ví lépe a udělají si věci po svém. Lidé neznající plemeno o něm mnohdy říkají, že je nevychovatelný a neposlušný, ale kdo jednou choval jezevčíka, ten ho právě pro toto bezmezně miluje. Jezevčíci jsou klauni a pro svého majitele jsou ochotni položit život. Přes svůj malý vzrůst jsou to odvážní a kurážní psi, kteří se nezaleknou žádného nebezpečí. Právě pro tyto vlastnosti jsou velmi ceněni v myslivosti. Kombinace oddanosti člověku, inteligence a nebojácnosti dělá z jezevčíka vynikajícího loveckého psa.
Jak již bylo zmíněno, jednotlivé varianty jezevčíka se temperamentem mírně liší. Říká se, že nejtvrdohlavější a nejméně ochotný se „otrocky“ podvolit je jezevčík hladkosrstý. Ten velice rád ochutnává a „ohlodává“ domácí vybavení a textil, nejčastěji se také uráží. Své „špatné vlastnosti“ ovšem vyvažuje obrovským smyslem pro humor a všestrannou solidní prací. Má stále zachován silný lovecký pud. Dlouhosrstý jezevčík je oproti svému hladkosrstému příbuznému opravdovým šlechticem. Je velice elegantní s krásným pohledem a příjemnou povahou. Také jeho lovecké pudy nejsou tak silné jako u ostatních dvou variant. Právě tyto vlastnosti z něj dělají oblíbeného městského psa. Mezi jeho negativní vlastnosti může u některých jedinců patřit jistá nervová labilita, která způsobuje přehnanou bázlivost a kousavost ze strachu. Není také tak sebevědomý. Drsnosrstý jezevčík je povahou někde mezi těmito dvěma variantami. Je přátelský, inteligentní a také výborný všestranný lovec. Zřejmě pro svou vyrovnanost patří k nejoblíbenějšímu chovanému typu v ČR. Co se týká povahových vlastností standartních a miniaturních jezevčíků, neměly by mezi nimi být zásadní rozdíly. Miniaturní jezevčík by si měl zachovat všechny vlastnosti klasického jezevčíka a být jeho zmenšenou kopií. Pouze menší tělo jej omezuje ve fyzickém výkonu, rychleji se unaví a celkovou zátěž je nutno upravit s ohledem na drobnější tělesnou stavbu.
Vzhled
Stavba těla jezevčíka je nízká, krátkonohá, protáhlá, silně osvalená, se směle vyzývavým držením hlavy a pozorným výrazem obličeje. Přestože má v poměru ke dlouhému tělu krátké končetiny, je velmi pohyblivý a hbitý. Jeho hlava je protáhlá, při pohledu shora a ze strany stejnoměrně se zužující až k nosní houbě, avšak ne špičatá.
Srst jezevčíka se dělí na hladkosrstou, která má být dle standardu krátká, lesklá a hladce přiléhající bez holých míst a dlouhosrstou, která je předepsána rovná, lesklá s podsadou, přiléhající k trupu, prodlužující se pod krkem a na spodní straně těla. Na zadní straně běhů má být zřetelně delší osrstění, své největší délky má dosahovat na spodní straně prutu a tvořit tzv. vlajku.
Poslední variantou srsti jezevčíka je drsnosrstá, která je stanovena standardem takto - s výjimkou mordy, obočí a slechů na celém těle podsadou prostoupený, dokonale stejnoměrně přiléhavý, hustý drátovitý krycí vlas. Na mordě je zřetelně utvářený vous, obočí je husté a na uších je osrstění kratší než na těle, téměř hladké. Ocas má být dobře a rovnoměrně, těsně přiléhavě osrstěný.
Aby výběr mezi jezevčíky nebyl tak jednoduchý, dělí se kromě tří typů srsti na tři velikostní rázy. Jezevčíka standartního, trpasličího a králičího. Poslední dva jmenovaní jsou nazývání jako miniaturní. Liší se od sebe velikostí obvodu hrudníku, kdy trpasličí musí mít ve věku 15 měsíců max. 35 cm (obvyklá váha v dospělosti kolem 5 kg) a králičí max. 30 cm (obvykle v dospělosti kolem 3,5 kg). Teprve v tomto věku se rozhoduje, zda jedinec bude králičího či trpasličího typu. Není výjimkou, že se z jednoho vrhu narodí jak králičí tak trpasličí štěňata. Tyto velikostní rázy se mohou vzájemně křížit, avšak křížení miniaturního jezevčíka se standartním je zakázáno. U standardního rázu se obvod hrudníku neměří, ale jeho váha by se měla pohybovat v rozmezí od 6 do 9 kg.
Dle standardu FCI jsou povoleny tři základní barevné varianty, a to jednobarevní - červení, žlutí (také s černou příměsí), dvoubarevní - černí či hnědí s pálením a skvrnití (také nazývání tygrovaní či žíhaní) se základní tmavou barvou černou, červenou či šedou. U drsnosrsté formy je krom výše uvedených nejběžnější barevnou variantou zbarvení světlého až tmavého divočáka. Dle amerických a anglických standardů je povoleno více barevných variant včetně bílé a tříslové v různých variacích, nicméně v zemích řídících se standardy FCI tyto barvy povoleny nejsou.
Zdroj: www.spokojenypes.cz