Chrám je obecné označení pro stavbu, místo nebo komplex budov určených k bohoslužbám, i jiným podobným náboženským účelům. Konkrétní náboženské směry mívají i specifická označení pro své sakrální stavby: křesťané kostel, židé synagoga, muslimové mešita a další. Pro tuto sérii je název „chrám“ použit v širším smyslu tohoto slova. Je jím míněno i jakékoliv místo nebo stavba, která slouží nebo sloužila také k shromážděním lidí, které spojuje určitá filozofie nebo životní styl.
Pohanské náboženské obřady se praktikovaly téměř výhradně pod širým nebem. Důležitou roli hrála obřadní místa jako háje, stromy, hory, prameny, řeky, jezera a kameny či skály. Kultovní roli měly i pohřebiště nebo uměle vytvořená či upravená obětiště a sakrální hradiště. Na kultovních místech hrály významnou úlohu idoly bohů ze dřeva, kovu či kamene. K rituálům se také využívaly další předměty jako zbraně a výstroj a široká škála posvátných předmětů souvisejících s magickými praktikami.
Za charakteristické rysy pohanství považujeme především uctívání mnoha Bohů předkřesťanské doby, předků (a to jak ve smyslu rodinném, tak i ve smyslu duchovním), přírodních duchů a živlů. Propojení ducha s hmotou, chápání člověka jako součást přírody a úcta k Matce Zemi, ke společenství, k životu i ke smrti byly samozřejmou součástí pohanského života. Chápejme proto pohanství jako mimo-křesťanské (nikoli protikřesťanské!) náboženství.
Pohanství považujeme za soubor náboženství rozvinutých na základě zděděných zvyků našich dávných předků. Zdroje novopohanství lze najít ve formě záznamů, pohádek, folklóru, pověstí, mýtů, kulturních památek, literatury, zbytků živých tradic, ale také v samotné krajině. V kamenech, lesních zákoutích a posvátných místech (nejen) naší vlasti.
První vlnu oživování starých tradic můžeme vidět v 50. letech 20. století, kdy Gerald Gardner ve Velké Británii poprvé uvedl na veřejnost Wiccu, náboženský systém, který kombinuje šamanismus, hermetismus a lidové (přírodní) čarodějnictví. Od té doby se ale moderní pohanství značně rozrostlo na mnoho často protichůdných směrů.
Společným prvkem všech těchto směrů se zdá být víra v nehmotné světy a bytosti (duchy, bohy). Skrze s nimi navázaný kontakt pak rozvíjet sama sebe nebo zlepšit kvalitu svého života. V zásadě se přitom jedná o systémy, které rovnou měrou kladou důraz na ženskou i mužskou polaritu. Pokud u některých proudů můžeme vypozorovat příklon k nadřazování jednoho pohlaví nad druhým, jedná se zpravidla o příklon k matriarchátu. Většině z pohanských proudů je vlastní pozitivní vztah k přírodě a důraz na svobodnou vůli a osobní zodpovědnost, která se (až na výjimky) projevuje tolerancí vůči jiným vyznáním, sexuální orientaci a stylu života
JAK NA KEŠ
Nezapomeňte si opsat bonusové číslo.