Vážený kačere (-ko), 

když jsi na chvilku zabrousil na stránku této keše, měl bys být připraven na putování krásami kraje Lužických hor. A že je i tady co objevovat. Přišel-li jsi po modré a nebo zelené turistické trase na rozcestí Popova skála ( sedlo ), nezapomeň se zde rozhlédnout a zastavit se u obětního kamene. Z boku kamene je patrný vytesaný nějaký znak či runa. Současně se z této pozice můžeš vydat třemi směry a ani jedné cesty nebudeš litovat :)

Rozhled z Kohoutího vrchu

Skalisko na Kohoutím vrchu přímo vybízí za teplých dnů k tomu, aby se člověk na chvíli posadil a nechal se unášet pohledem do údolí Bílého potoka, které na německé straně lemují Výří skály a skalní útvar Liščí kazatelna s vyhlídkou. Horizont na jihozápadě uzavírá dvojvrcholový Hvozd. Severním směrem se otevírá pohled na Žitavu, Hrádek nad Nisou a dominantní polskou elektrárnu Turów.

Popova skála

Vrchol Popovy skály byl až do počátku 20. století přístupný jen horolezcům. O jeho turistické zpřístupnění se zasloužil inženýr Hugo Lubisch z Lückendorfu, který se na podzim roku 1904 rozhodl na vlastní náklady vybudovat pod vrcholem roubenou chatku a nejvyšší skálu zpřístupnit železným schodištěm se zábradlím. Správa Clam-Gallasova panství s úpravami souhlasila, ale realizace se zdržela, protože Hugo Lubisch náhle zemřel. Vdova Sofie Lubischová pak nechala postavit pod vrcholovou skálou chatku, slavnostně otevřenou 3. srpna 1905. Na památku zemřelého se jí začalo říkat "Hugohütte". Žebříky se zábradlím, umožňující výstup na vrchol, zpřístupnil Horský spolek z Lückendorfu až 26. května 1907. Vyhlídka pak sloužila turistům až do začátku roku 1934, kdy se nejvyšší vrchol skály náhle uvolnil a hrozil zřícením. Vyhlídka musela být proto uzavřena a turisté z hrádecké a dolnosedelské sekce Horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory na jaře 1934 zvětralou skálu otesali a podezdili pískovcovými kvádry, čímž bylo nebezpečí zažehnáno. Zároveň byl opraven žebřík a ochranné zábradlí na vyhlídce. Po 2. světové válce byla dřevěná Hugova chatka zničena, ale vyhlídka zůstala přístupná a je dodnes udržovaná.

Popova skála byla v minulosti opředena četnými pověstmi. V nitru skály měl být ukrytý poklad loupežníků a v okolí se vyprávělo o malém šedém mužíčkovi, který žije ve skalních trhlinách pod vrcholem a pronikavým pískáním ohlašuje neblahé události a neštěstí. Je možné, že tuto pověst šířili samotní pašeráci, aby tím chránili své skalní skrýše před prozrazením. Nářeční výraz pro pískání "Pfaff" byl prý také základem pro starší lidové pojmenování skály Pfaffstein. ( Pískalka )

Nyní jsi opět u již zmíněného rozcestníku turistických tras a míříš po modré směrem ke keši. Po pravé straně cestou míjíš puklou skalku s vytesaným otvorem na pravé straně. Hvězdárna. Do tohoto otvoru se zřejmě zasouval dalekohled k pozorování hvězd. Nelze si nepovšimnout vytesané vločky, či hvězdy do skály, snad přetvořené z katolického kříže. A též některých kamenů otesaných tak, aby se na nich dalo sedět. Dnes se okolo nachází vzrostlý les, ale dříve tomu tak nebylo, jak napovídají zdroje, hovořící o Skalním divadle, ke kterému se blížíme.

Výraznou skálu Podkovu nelze neminout. Svůj název získala právě díky pověsti. „Kdysi ve středověku tudy utíkal nějaký nezbeda z nedalekého hradu a u skály jej dostihl čert, který tam nechal otisk své podkovy." Podkov najdeš na skále hned několik – ať už otisky, nebo malůvky. Je jich tam celá řada.

Pokračuj pohodlnou a nenáročnou cestou vystavěnou ve svahu a upři svůj zrak na levou stranu, kde si všimneš skály ve tvaru srdce. Luženovo srdce. Lužen je dobrý, laskavý duch Lužických hor a Lužice vůbec. Je po něm pojmenována i jedna zdejší oblá, mírná a přitom mohutná hora. Srdce má prý kamennou pouze slupku, ale uvnitř je živé. Tepe jednou do roka, a to o půlnoci na svátek Kupadla (o letním slunovratu, tj. kolem 21. června, pozdější svatojánské noci, tedy noci plné kouzel, kdy se otevírají poklady, byliny mají moc omladit, oheň očišťuje a na jedinou noc vznikají vztahy plné touhy a tělesné lásky). Na rozdíl od Kupadla a Modly patří Lužen do říše bájí podobně jako třeba Krakonoš. Ale báje jsou přece hezké, jsou to takové první dávné pohádky, detektivky či horory, které našim předkům okořeňovaly život.

Nu a právě jsi došel na waypoint, zde na stromě u cesty jsou 2 bílé pruhy, v dálce je vidět úkryt keše a vedle stromu je vyjetá kolej od cyklistů a nebo motorek. Tou se vydej. Jelikož je umístění keše vidět od cesty, po které chvílemi neustále někdo chodí, chovej se nenápadně a keš zasunuj co nejvíce dozadu ( DÍKY ). Po té vyjeté pěšině můžeš následně pokračovat do údolí Skalního divadla a kochat se přírodou a skalami a nebo se vrátit ke stromu s bílými pruhy a jít po modré dále až k rozcestníku U Tobiášovy borovice, kde odbočíš na červenou dolů mezi skály do Krásného dolu. Všude je co pozorovat a obdivovat. Popřeji příjemnou procházku s pokladem cestou :)