Kolomazná neboli dehtářská pec je dokladem tradiční výroby dehtu a odvozených produktů. Dehtářství a kolomaznictví, v současnosti již zaniklé, patří do skupiny takzvaných lesních řemesel. Pece postupně zastavily činnost a následně zanikly cca ve druhé polovině 19. století.
model kolomazné pece
.
U pece není žádná informační tabule, pouze cedulka na přístřešku, že je to majetek Lesy ČR. Dotazem na polesí jsem získal tuto odpověď: "Před několika lety jsme provedli opravu bývalé kolomazné pece, bližší informace se nám nepodařilo získat ani ve spolupráci s historikem. Jedná se o akci Program 2000, který byl připraven pro zlepšení rekreačních funkcí lesa a informovanosti návštěvníků."
Akce z tohoto programu by měly být prezentovány v časopise Lesu zdar, ale ten po čase přestal vycházet a ve vydaných číslech jsem nic o této peci nenašel (ani jinde na webu lesycr.cz). Možná tady máme poměrně raritu, protože se všude uvádí, že jediná dosud stojící kolomazná pec je u Plzně v Bolevci (dále existuje několik rozvalených, či jen zbytků).
Pece byly dvouplášťové, vnější plášť byl zvaný okolnice, vnitřní zdivo tvořilo takzvaný hrnec (stavěl se na každé pálení, obvykle z cihel "naštorc"). Dehet se v peci vyráběl na principu suché destilace dřeva (pyrolýzy). Na dřevo a v něm obsaženou pryskyřici se bez přístupu vzduchu nechala působit pomalu stoupající teplota. S postupným zdokonalováním výrobní technologie mohly být kromě dehtu získávány i další produkty – terpentýn, kalafuna, bednářská a ševcovská smůla či kolomaz. Jako vedlejší produkt vznikalo i malé množství dřevěného uhlí. Nejoblíbenější bylo dřevo borové nebo jedlové. Pro zvýšení produkce se mohla přidávat i samostatně nasbíraná pryskyřice. V meziprostoru mezi vnitřním a vnějším pláštěm se pak rozdělal oheň. Při dosažení teploty asi 100 °C již voda obsahovala i malé množství methanolu (dřevný líh) a kyseliny octové (dřevný ocet). Po zvýšení teploty zhruba na 150 °C se spolu s vodou uvolňovala i terpentýnová silice. Při teplotě 270–380 °C vytékala z pece světlá, žlutá pryskyřice, používaná mimo jiné jako kalafuna a bednářská smola. S dalším zvyšováním teploty uvolňovaná pryskyřice stále tmavla a houstla, až při dosažení teploty přes 400 °C vytékala tekutina zcela černá, tedy dehet, smíšený se sazemi a dalšími nečistotami a vhodný již jen na ševcovskou smolu či kolomaz. Kolomaz se vyráběla následně mimo pec tak, že se dehet mísil s vápnem a živočišnými tuky, především lojem. Tím se kolomaz zahustila tak, že při mazání kol nestékala. Kolomaz rozváželi po vsích kolomazníci na trakačích.
Časem lesníci seznali, že smolárny jsou lesu ke škodě. Smolař platil za naplnění pece podstatně méně, než byla hodnota spotřebovaného dřeva. Veliké škody působili smolaři lesu dobýváním pryskyřice ze stojících jehličnatých stromů, které ve velkém rozsahu nařezávali. Dlouhodobě poškozované lesy trpěly sníženým přírůstem. Lesníci si proto vynutili další omezení a platby, až se postupně smolařské řemeslo přestalo vyplácet. Definitivním koncem byla průmyslová revoluce s lacinějšími a kvalitnějšími továrními výrobky. Na kolomaznické řemeslo nás tak dnes může upozornit už jen místní název, jako např. Na Smolném vrchu, U Smolárny, V Kolomazině, apod.
Spočítejte počet cihel ve druhé řadě od shora (uvnitř pece, kolem dokola), získáte číslo C.
N = CxC – 557
E = CxC – 582
Číslo N přičtěte k tisícínám minut úvodní severní šířky.
Číslo E přičtěte k tisícínám minut úvodní východní délky.
ZmijoCheck: není to daleko.
Obtížnost terénu stanovena dle končetinové teorie (zde druhý odstavec "Pomůcka" - doslova, čtěte!).
