Turistická ekoodpočívka Jarmilka byla vybudována nadšenci z občanského sdružení Procyon a jejich přátel. Vše o budování si můžete přečíst v závětří tohoto přístřešku.
!!! POZOR, VRCHOLOVÁ KNIHA NENÍ KEŠ !!! Sleduj atributy a velikost.
A proč právě Jarmilka? Přečtěte si příběh..
Ladislav Pavlica (narozený 10. 3. 1912 v Žarošicích) byl katolickým knězem, který Větrníkům daroval jeden krásný příběh, legendu, která se jmenuje
Věneček z kopretin
Píše se v něm o době, kdy na mohutném kopci mezi Kučerovem a Letonicemi šuměl ještě temný a neprostupný prales a četné rybníky a potoky, často rozbahněné a vylité z břehů, vytvářely kolem kopce hradbu, takže k němu nebyl žádný přístup. Lidé v těch dobách věřili, že na tomto místě žijí rusalky, vodníci a bludičky a že na nepřístupném vrcholu má své sídlo rodina divokých a zlých Větrů. Proto se kopci zdaleka vyhýbali.
Vládce všech větrů, zlostný stařec Vichor, dával lidem pocítit svůj hněv a nenávist a ničil svou silou ve vesnicích, co mohl. Vyvracel stromy, ploty, odnášel střechy. Vichorova žena Meluzína nebyla o nic lepší. Skučela pod okny či v komíně, až lidem tuhla v žilách krev. Jejich nejstarší syn Severák byl krutý a bezcitný a studil a chladil všechny živé tvory v kraji. Jediný, kdo jakoby ani z rodiny zlých Větrů nepocházel, byl nejmladší Vánek. Tichý, mírný, dobrosrdečný. Komu mohl, tomu pomohl. Vysušil rozbahněné cesty, usušil seno, klukům roztáčel větrníky a poháněl papírové draky, děvčata zase laškovně zlobil, když jim cuchal vlasy a foukal jim pod sukně.
Jednou se začala šířit zpráva, že se milý Vánek bude ženit. Že až si přivede na kopec hodnou a dobrou ženu, předá mu Vichor vládu a Vánek stane se králem všech Větrů. Lidé ve vsích pod kopcem měli z této noviny velikou radost, největší měla ale děvčata. Každá se už viděla Vánkovou nevěstou a královnou všech Větrů. Každá se chtěla zalíbit tajuplnému Vánkovi, který je prý hezčí než princ z pohádky.
Také Jarmilka z nahnuté chaloupky na konci dědiny uslyšela tuto zprávu. Krásná byla jako růže, urostlá jak vrbový proutek a oči měla temné jako dvě lesní studánky. Nejednomu chlapci se z nich už zatočila hlava, ale ona o místní chlapce nestála, zdáli se jí příliš obyčejní. Ona snila už odmalička o tom, že bude jednou mocnou a bohatou paní. A tak, když se dozvěděla o tom, že si Vánek hledá nevěstu, neměla už nikde stání. Byla si najednou jista, že ona je zrozena pro to, stát se jeho ženou.
Jednoho dne pásla Jarmilka na stráni pod šípkovým keřem kozy a oči toužebně upírala k tajemnému kopci. Najednou ji polilo horko. Jasně cítila, že Vánek je u ní. Hladil ji po tvářích a vlasech tak jemně a něžně, jak by to žádný člověk nedokázal.
„Jarmilko, pojď se mnou a buď mou ženou“, šeptal ji Vánek a ucha a s ní se štěstím točil celý svět. Jako zmámená se vydala za ním. Zastavili se až na vrcholu kopce. Tolik krásy dosud v životě neviděla. Jižní svah kopce nebyl zarostlý pralesem. Místo něj pokrývala celou prudce zvlněnou stráň s drobnými kopečky a údolíčky svěží zelená tráva a v ní, jako by tam hvězdy napadaly, rostly zlatožluté květy hlaváčků a petrklíčů. Mezi nimi pak Jarmilka zahlédla také bílé sasanky a květy trnek. Na dně údolíček se modraly hladiny jezírek. Nádhera!
Jarmilka vzrušením ani nedýchala. Jen se dívala na tu krásu a nemohla se jí nasytit.
Když se jí Vánek zeptal, zda má ráda květiny, jen rychle přikývla.
„Jarmilko, pro Tebe změním tuto stráň v překrásnou zahradu. Z dalekých krajů sem nanosím semena vzácných květin a všechny tu pokvetou jen pro Tebe. Nejkrásnější ale pro mne zůstaneš Ty…“ řekl Vánek a Jarmilka ho v návalu štěstí chytla kolem krku.
Co Vánek slíbil, to také dodržel a na jižní straně kopce rozkvétaly nové a nové květy. Jarmilka jim obdivovala, ale každé nakonec povýšeně řekla: „Jsi krásná, květinko, ale já jsem daleko krásnější. Rosteš a kveteš jen pro mě.“ Pak natrhala celou náruč květů, ozdobila se jimi a dívala se na svůj obrázek ve vodní hladině. Když pak navečer sedávali s Vánkem na vrcholu kopce a dívali se na krásu kolem sebe, bývali šťastni.
Jedenkrát časně ráno vzbudil Vánek Jarmilku jemným pohlazením. „Jarmilko, konečně nadešel náš nejšťastnější den: Otec Vichor se vrátil ze světa, předá mi vládu nad všemi Větry a my budeme slavit naši svatbu.“ Jarmilka rozpřáhla ruce, aby Vánka objala, ale ten se tentokrát bránil se slovy, že velice spěchá usušit hospodářům seno. Slíbil ji ale, že až se vrátí, vše si vynahradí. Loučil se s ní slovy: „Vždyť dnes budeš mou ženou a královnou!“
Jarmilce bylo radostí do zpěvu a rozhodla se, že se na tu slávu musí dobře připravit. Vykoupala se v jezírku, usušila se na sluníčku, učesala si své dlouhé havraní vlasy. Svatební věneček, pomyslela si. Na ten budu potřebovat mnoho květů. A v tom si vzpomněla na tradice rodné vesnice, na kamarádky, na maminku, se kterou se ani slovíčkem nerozloučila. Málem se rozplakala, ale tato slabost trvala jen chvíli. Znovu upnula své myšlenky k tomu, že se dnes stane královnou.
Tak Jarmilka, opět plna radosti, začala na stráni hledat a vybírat květy na svůj svatební věneček. Několikrát už měla plný klín kvítí, ale pokaždé, když našla hezčí květy, vyházela všechny a trhala nové. Nic nedbala, že po stráni je už plno rozházených, polámaných a povadlých květů. Konečně si sedla do trávy a uvila si věneček z bílých kopretin na hlavu, velikou kytici z pestrých květů do náručí a několika květy si ještě ozdobila šaty. Dívala se na sebe do vodní hladiny jako do zrcadla. Velice ji to slušelo. Škoda jen, že Vánek, jako by ani skutečný nebyl. Pokaždé, když ho chtěla obejmout, jenom jako by objala vzduch… Ale byl k ní tak dobrý a milý, a pohladit dovedl tak něžně a jemně… Jarmilka se rozeběhla prudce do kopce. Už se nemohla Vánka dočkat.
Starý Vichor se ten den opravdu všecek znaven vracel z toulek po světě. Na úpatí kopce se musel dokonce zastavit, aby nabral dechu k prudkému výstupu. Tu spatřil na jižním svahu opravdovou spoušť. Tolik vzácných a krásných květů leželo tam polámaných, poházených, povadlých. S Vichorem začal lomcovat vztek. Kdo z lidí se opovážil vniknout do sídla Větrů a zničit tam tolik krásy?
V tom spatřil Jarmilku.
Stála nad příkrým srázem, víc podobna krásné víle než člověku, na hlavě věneček z bělostných kopretin, v náruči kytici pestrých květů. Do Vichora vjela obrovská zloba a ukrutný hněv. Taková marnotratnice by se měla stát ženou jeho syna a královnou všech Větrů? „Nikdy!“, vykřikl Vichor. „Kdo svévolně trhá květy, ten není dobrým člověkem. Jako Ty jsi bezohledně ničila, tak teď já nyní zničím Tebe!“
Pak starý vládce sebral všechny své síly a vyrazil ze sebe dech tak prudce, že se stromy ohýbaly až k zemi a tráva se položila, jako by ji někdo válcoval.
Jarmilka neměla o ničem ani potuchy, nevnímala, co se kolem ní děje. Stála nad příkrým srázem a vyhlížela Vánka a svou krásnou budoucnost s ním. Tak ji zastihl strašný náraz Vichorova dechu a v mžiku ji smetl do hluboké propasti. Sotva dopadla na dno rokle, sesypal se na ni břeh podemletý jarními vodami a zavalil její tělo spoustami hlíny a kamení… A tak věneček z bílých kopretin, který si uchystala ke svatbě, stal se jejím věnečkem pohřebním.
Když se navečer vrátil Vánek, nikde nemohl svou milovanou Jarmilku najít. Marně ji hledal, marně plakal. Starý Vichor jen zlostně mlčel. A tak nešťastný Vánek hledá svou Jarmilku dodnes. A protože na kopci stále vane vítr, nazvali jej lidé Větrníky. Po Jarmilce zůstala na Větrníkách stráň se vzácnými květy, jejichž semena tam nanosil Vánek z lásky k Jarmilce.
Více o Větrníkách a zdroj pověsti zde.
10.9.2021 Nová keš, nový hint. Už to není D 3,5, ale zatím nechávám...
3.10.2023 Další nová keš. Nový hint.