Roku 1888 byla ve Velkém Meziříčí na Františkově bratry Breitenbachovými a Gustavem Schreiberem založena slévárna. Po pěti letech společník z firmy odešel a ta následně vystupovala jako Bratři Breitenbachové – speciální výroba tvrdých válců, slévárna železa a kovů a strojírna.
Dne 1. února 1923 se ve slévárně lilo několik tvrdých válců. Při lití posledního došlo k výbuchu, když byl válec již skoro hotov, a část formy i s obsahem byla vymrštěna ke střeše budovy. Odtud tekuté železo dopadalo na zem, kde v místě dopadu všechno zničilo. Bylo popáleno 6 dělníků, mezi nimi i můj dědeček František Janíček, který zde pracoval 36 let, popálen byl i majitel firmy pan Werner Breitenbach.
Ve vydání Velkomeziříčska z 10. února 1923 se píše: „Jeden z nešťastných obětí, Fr. Janíček, svíjejíce se bolestí, v nestřeženém okamžiku dolezl na dvůr, kde byl sníh a v něm hledal ochlazení. Tím svoje muka zkrátil a za 1 a půl hod. svému utrpení podlehl.“ Ostatních pět dělníků bylo převezeno do nemocnice v Brně, kde také popáleninám a úrazům podlehli. Byli to Josef Horký, Bohumír Kyselý, Bohumír Hedeja, Cyril Hedeja a Václav Fila.
Ve Velkomeziříčsku z roku 1923 se také píše: „Zvláštní obdiv a sebezapření vzbudilo mezi účastněnými osobami jednání páně Breitenbachovo ve chvíli, kdy zasaženým byla poskytována první pomoc, která byla ihned pohotově. Ač sám velice nebezpečně byl postižen, přece jakoukoliv lékařskou pomoc pro sebe odmítl, dokud by nebyli všichni ostatní lékařsky ošetřeni.“
Příčina výbuchu je nejasná, lze tedy jen spekulovat, například: „…domněnka je, že to asi zavinily plyny, které se vyvíjejí v tekutém železe při ochlazování.“ (Velkomeziříčsko, 10. února 1923)
Pohřeb obětí neštěstí se konal ve středu 7. února 1923 (respektive v neděli 4. února 1923 – pohřben František Janíček). Ve Velkomeziříčsku je událost popisována takto: „Když se pak blížilo ke třetí hodině, ve kterou měl vlastně pohřeb být vykonán, tu Komenského ulice i náměstí hemžilo se davy. Sokolstvo, katol. spolky, dělnictvo z továren v průvodech i školní děti vytrvale chvíli očekávali, kdy se pohřeb hne.“ „A zdá se jakoby všecko, všecko, před majestátem smrti se pokořilo, jakoby politické, osobní i stranické nesváry pominuly, aby se již nikdy více nenavrátily.“ Oběti byly pohřbeny ve společném hrobě u dolní zdi starého hřbitova na Moráni. Pomník nese nápis Obětem svého povolání.
Na Františka Janíčka vzpomíná autor textu Myšlenky, které při poslední cestě obětí výbuchu vířily hlavou… takto:
„František Janíček! Tak to zní prostě a jednoduše a přece jak vzácný to byl člověk, který jméno to nosil! Dobrý, milý občan, věrný manžel, pečlivý a starostlivý otec, který osm dětí odchoval otčině, pracovitý, svědomitý dělník – tak se zvedají obrysy jeho přede mnou!“
V roce 1926 slévárna zanikla, o práci tak přišlo zhruba 100 dělníků. Budovy zakoupila v dražbě brněnská banka. Později zde byl například lihovar.
Tuto kešku tedy zakládám jako vzpomínku na svého dědu, kterého jsem bohužel mohl poznat jenom z vyprávění.
Zdroje informací:
Myšlenky, které při poslední cestě obětí výbuchu vířily hlavou... Velkomeziříčsko. 1923, V. (7.), 1–2.
KOČÍ, Jitka: Hrobník starého hřbitova měl mít povědomí o zahradnické praxi. Velkomeziříčsko [online]. 2017 [cit. 2020-08-23]. Dostupné z: https://www.velkomeziricsko.cz/kategorie-spolky/3492-hrobnik-stareho-hrbitova-mel-mit-povedomi-o-zahradnicke-praxi
Zpracoval: Adam Trojánek, pra pra vnuk Františka Janíčka