„Zahajuji další schůzi Rychlých šípů,“ pronesl náčelník Rychlých šípů Mirek Dušín. „Jistě si pamatujete, co se přihodilo ve Stínadlech, té tajemné a ponuré čtvrti.“
„Během posledního roku jsme o Stínadlech zjistili mnoho důležitého a zajímavého. Dokonce se nám podařilo získat přízeň jednoho z Vontů – samotného uchazeče o Velké Vontství Otakara Losny. I díky němu se nám mnohá tajemství vyjasnila.“ Mirek rozložil blok s poznámkami a pokračoval. „Tak například víme, že:
- Vontové mají svůj název na počest Vojtěcha Vonta, který v dávných dobách stmelil Stínadla a lidi v něm v jeden nerozbitný celek.
- Každá ulice má svého náčelníka, který bojuje za její práva a zastupuje ji.
- V čele všech Vontů stojí člověk nejpovolanější, nejodvážnější a nejrespektovanější, který se označuje jako Velký Vont.“
- Ježek v kleci, talisman Stínadel, je v držení Velkého Vonta ...“
„Byl v držení,“ přerušil Mirka smutně Jindra Hojer.
„Ano,“ odvětil Mirek. „Jak jistě víte, při poslední volbě Velkého Vonta ježka v kleci ukořistil otec jednoho z kandidátů velkého vontství a při útěku spadl do stoky ve Svatojakubském kostele a ježka v kleci utopil.“
Červenáček se rozhlédl po ostatních a pronesl: „A tím Stínadla ztratila svůj talisman a soudržnost Vontů byla ta tam. Jejich organizace se rozpadla a Stínadla úplně utichla. Již není slyšet jejich válečná píseň.“
„Ale teď SE STÍNADLA BOUŘÍ, Vontové se opět snaží sjednotit,“ vykřikl Jarka Metelka.
„Přesně tak,“ přikývl Mirek. „Píseň Vontů je po několika měsících opět slyšet.“
„Brrrr, až z toho mám husí kůži,“ zachvěl se Červenáček.
„Nikomu není volno u srdce,“ usmál se Mirek. „Ale díky Losnovi všichni víme, co Vontové hledají, snad jsi Červenáčku nezapomněl?…“
Červenáček se zakřenil: „Jak bych mohl nevědět? Hledají Vontskou kroniku, kam by mohli zapsat své jméno. S každým zapsaným jménem sílí jejich soudržnost. Jenže nikdo neví, kde se dnes kronika nachází.“
„Žádný z dnešních Vontů to neví,“ usmál se Mirek.
„Co tím myslíš Mirku?“ překvapeně vyjekl Jindra. „Chceš snad říct, že…“
„Ano,“ odvětil Mirek. „Při naší poslední výpravě do Stínadel se nám dostal do ruky starý skoro nečitelný vzkaz. Včera večer, když jsem ho doma prohlížel, podařilo se mi rozluštit i tu nejvíce nečitelnou část zápisu.“
S těmito slovy sáhl Mirek do náprsní kapsy, vytáhl nadvakrát přeložený kousek papíru, položil ho před hochy na stůl a všichni četli: „Vildo, všechno je ztraceno. Dymoura ještě nenašli a není už prý možné, aby byl ještě na živu. Vše svádějí na nás, na Vonty. Kerhát s tím už nic nechce mít. Zakopal jsem vontské věci POD TÍM P........ ......M, jestli sem někdy přijdeš, tak abys věděl, kde to máte hledat. Copak já, já se zítra stěhuju, ale vy tu musíte zůstat. Nechoď ke mně, jsme všichni hlídaní. Nashledanou někdy. Vrána.“
Všem hochům zamžikaly oči.
„Ale vždyť tady je přesně psáno....“ vyjeveně volal Jarka.
A Mirek přikývl: „Správně, je tu přesně psáno, pod čím se Vontské věci nacházejí. Věřím, že to konkrétní místo nebude problém najít, jistě jich tam nebude mnoho. Tento vzkaz předáme Losnovi a tím také všem Vontům, aby se zase mohli sjednotit. Čím více bude v kronice jmen, tím budou Vontové jednotnější a Stínadla bezpečnější.“
"Tak na co čekáte, plantážníci? Jdeme tam hned, kroniku najdeme a také se podepíšeme" vítězoslavně zvedl ruce Rychlonožka.
A co vy? Najdete také vontskou kroniku a svým podpisem přispějete ke sjednocení vontského sdružení?