Vodnik Mystery Cache

Noc co noc, až do svítání, vylétá ze svého úkrytu víla krásnější než květ, poletuje nad hladinou a zpívá zvířátkům na dobrou noc. Jemný vílí hlásek se rozléhá po celém okolí a uspí kohokoliv, kdo její píseň uslyší.
„Ach, to je mi tak krásný hlásek," říká si pro sebe tiše vodník, který si každý večer sedá na břeh rybníka a poslouchá ukolébavku.
„Krák, tak t-tobě se líbí naše l-lesní víla? Takový h-hastrman jako jsi ty, oškubané oblečení, řasy ve vlasech, ten nikdy n-nemůže získat srdce víly, krák," sedí na větvi havran, který si náhodou všiml očarovaného vodníka.
Hastrman si smutně povzdechne, protože vílu měl skutečně rád, ale sám moc dobře věděl, že má havran pravdu. O takového hadrníka by se ani štika neotřela.
Havran si smutného vodníka přeměří pohledem, zhoupne se z větve hastrmanovi na rameno a zašeptá: „T-ty bys i tak chtěl, aby si tě naše víla všimla?" odmlčí se. „Je tady jedna m-možnost, jak bys mohl získat j-její srdce, ale něco tě to bude stát."
Vodník nastraží uši.
„Až bude úplněk přesně nad n-naším rybníkem, krák, dej víle z lásky svojí nejcennější věc, kterou máš," zakrákal havran, a než stihl vodník vděčně poděkovat za radu, byl černý opeřenec pryč.

Jednoho večera, kdy úplný měsíc byl nad jeho domovem, přemýšlel, co by mohl víle dát. Miloval své rybičky, barevné hrníčky s dušemi utopených, ale to mu nestačilo. Chtěl jí darovat opravdu to nejcennější. Zamyšleně se zadíval na hladinu kalné vody. Ve vodě si máčel své jediné boty, které měl, když v tu ho to trklo. Radostně zajásal, sundal si botu z pravého chodidla a plaval ji položit na druhý břeh, kam si často víla sedávala.
Po dlouhém netrpělivém čekání se konečně dočkal. Víla si jeho boty všimla a skutečně jak pravil havran věděla, od koho dar je, ale něco v pořádku nebylo. Víla nebyla ráda. Neměla ve tváři jediný náznak lásky, ba naopak. Líbezný hlásek vystřídalo ticho před bouří. Vítr přestal foukat a vodníka se zmocnil strach.
Víla neměla ani trochu radost z vodníkova dárku. Špinavá a děravá bota ji urazila natolik, že proti vodníkovi poštvala všechnu lesní zvěř a za doprovodu uši rvoucího křiku proklela jeho duši na věky věků.
Chudák vodník jí chtěl dokázat nekonečnou lásku v podobě bot, které neměli význam jedna bez druhé a namísto toho si vysloužil opovržení od celého lesa a kletbu, která vodníka uvěznila na břehu rybníka napořád.