Proč Werich nesnášel Vánoce

Je symbolem vánoční televizní zábavy. Filmy Císařův pekař a Pekařův císař nebo Byl jednou jeden král s Janem Werichem v hlavní roli sledují každoročně o svátcích miliony diváků. Jeden z nejpopulárnějších Čechů naší historie přitom Vánoce bytostně nesnášel. Jeho nechuť k sentimentálním svátkům pramenila z bolestných traumat v dětství.

"U nás doma moc veselo nebylo," vzpomínal často Jan Werich (1905-1980), geniální filmový a divadelní herec, dramatik, scenárista a filozof. Dusnou atmosféru v domácnosti měli na svědomí jeho rodiče Vratislav a Gabriela Werichovi - úředník pojišťovny a dcera hostinského. Ovzduší bylo prosyceno neustálými konflikty a křikem. Manželé se nakonec rozvedli, přičemž malý Jan byl přiřknut do péče otci. Když se život malého Honzy jakžtakž stabilizoval, přišel rok 1914 a světová válka. Tatínek musel na frontu a devítiletý klouček se stěhoval, tentokrát k babičce.

Jan Werich - Vanoční zamyšlení

Přesto, že žijeme ve světě, ve kterém měníme hodnoty slov i činů tak, aby jak slova, tak činy vyhovovaly, zapadaly do mozaiky našich programů --- tj. přesněji našich těch kterých ideologií, těch kterých hospodářských situací, plánů, výhledů, záměrů, prostě kdy říkáme a tiskneme všechno, jen jak se nám to hodí --- zbyla tu jedna instituce v civilizovaném světě, jedno údobíčko, kdy se nám v mysli vynoří pojem "lidi dobré vůle".

A v tom je zbytek naděje na lepší svět.

Filosofie vystavěná na lásce bližního k bližnímu trvá několik tisíc let.

Prošla mnohýma rukama.

Špinavýma rukama lidí zlé vůle, kteří ji překrucovali, vulgarizovali, ale ona, ta základní myšlenka --- už všechno přežila.

Člověk nemusí být křesťan, stačí být než člověk --- aby při vzpomínce na bezbranné a chudé nemluvně v jeslích kdesi v chlévě --- aby se nezamyslil.

Aby se nerozpomněl, že ten človíček se narodil na útěku před brutální mocí. Na útěku před blbostí --- rodnou sestrou moci.

A že všechny krásné a lidské věci, myšlenky, kumšt, svoboda, se musí skrývat před mocí, že se rodí na útěku, ale že se nepřestanou rodit - protože se rodí z lásky.

Když řekneme lidstvo, lidi --- co máme na mysli? Koho vidíme?

Vlastně to, co jsme viděli, svoje rodiče --- sourozence --- příbuzné --- svůj národ --- svoji rasu. Svou barvu --- atd.

Přiznejme si, že vidíte bílé lidi, že nevidíte odstíny --- necítíte pachy --- vždyť jeden druhému smrdíme.

A přece říkáme lidstvo --- že můžou žít spokojeně --- je to rozumné. Tak mluví rozum.

A všude to slyšíme, čteme --- a teď přijde zrada rozumu: Válčí se, bouří se, rozkazuje se, nařizuje se, dovoluje se, cenzuruje se --- a píše se:

Na jednom konci světa noviny píšou --- včera padlo 100 vlastenců a bylo likvidováno 100 agresorů (čísla jsou namátková, můžete si dosadit větší, nebo menší, jste-li nenapravitelní optimisté).

Na druhém konci světa čtete, že bylo likvidováno 100 vzbouřenců a padlo sto našich chrabrých. Háček je v tom, že co jsme na jednom konci světa likvidovali co agresory, na druhém konci jsme oplakali co naše chrabré bojovníky. Zatímco na druhém konci likvidovaní vzbouřenci jsou vlastně vlastenci a naši chrabří jsou agresoři.

Nikde však nečtete, že 200 mladých lidí se pobilo, připravilo o život.

Válka začala, protože to velel rozum. Tentýž rozum, který nám rozumným velí chtít lepší život všude a pro všechny.

A najednou na všech koncích světa z nás dělají blbce.

V tomto století, které si s falešnou pýchou říká materialistické --- kdy víme pozitivně, že láska není hmota, a kdy nevíme, co je hmota.

Láska --- to nejdůležitější v životě, nepodléhá přitažlivosti zemské. Rodná sestra svobody, štít, který uchránil pokolení lidí dobré vůle, že zachrání svět.

Bez lidí dobré vůle by život byl než nákladné a nebezpečné dobrodružství.

Tak tedy Pokoj lidem dobré vůle.

Z posmrtné sbírky autorových kratších útvarů Listování (2003) vybral Tomáš Koloc.

7. (30. prosince)

Vánoce Jana Wericha a jeho vypečený vánoční dárek

A teď bych vám já, Jan Werich, chtěl popřát veselé Vánoce a to tak, abych, ani já ani vy, abychom neupadli do sentimentality - vánoční.

Kdyby to bylo v mé moci, já bych byl rád, kdybych mohl dát všem lidem na světě pod stromeček škatuli - prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není. A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou, tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát. Aspoň jeden den v roce.

"U nás je Štědrý večer vždycky samé vzpomínání, vzdychání. No, div že to nekončí pláčem," řekl můj otec. "A já bych chtěl jednou Štědrý večer plný legrace, křiku a smíchu. Plno dětí kolem a tak vůbec." Matka věděla, že když otec skončí obratem "a tak vůbec", že to je, jako když indiánský náčelník řekne "howgh". Že je to definitivní, a proto jí nezbylo, než aby se usmála a řekla: "Nic snazšího, tak si pozveme nějaké lidi a bude legrace, proč ne?"

I shodli se, že by jim nejlépe vyhovovali Krombachovi. Měli také dvě malé děti a matka s paní Krombachovou chodila do školy. Otec zase znal Krombachova bratra z vojny, tak ho taky vzali v úvahu i s dětmi a i matkou jeho ženy, kterou zase znala naše babička ještě z doby první světové války z Červeného kříže. A když byla všechno pozvání přijata, nastal v naší rodině fofr. Bude nás k večeři osm dospělých a šest dětí. To znamená, že my děti budeme mít zvláštní stůl. Budeme večeřet dřív, aby byl čas potom těšit se z dárků, a pak půjdeme spát. A dospělí pak budou mít svůj nerušený čas pro svou nerušenou švandu až do rána. Krombachovi přinesou cukroví a krocana a víno a dárky a my zase si vezmeme na starost to další a zase dárky pro jejich děti. Otec přikoupil příbory, porazil na stárni smrk a my se sestrou jsme ten smrk jsme museli vyzdobit. Školník nám půjčil štafle. Sestra spadla a zlomila si klíční kost. Doktor Braun jí to dal do sádry, měla ruku daleko od těla a vypadala jako aeroplán s jedním křídlem. Strom jsem musel pochopitelně dozdobit bez ní. Jinak se všechno dařilo. Otec měl konečně dobrou náladu, matka konečně také, protože ruch a shon zaháněl vánoční sentimentalitu. A přišel Štědrý den. Stoly prostřeny, stromek, tedy strom, se prohýbal pod vahou cukrovinek, pečiva a čokolády. Otec rovnal lahve do šiku, oči se mu leskly neobyčejně štědře Matka vypadala trochu unaveně a spíš tak odevzdaně osudu. Sestra s aeroplánovou rukou stála od pěti hodin u okna a vyhlížela hosty. Už byla dávno tma a zrovna začal padat sníh, když sestra strhla poplach. "Už jsou tady!" křičela. "Už jsou tady dva taxíky. Jdi jim naproti."

Otevřel jsem dveře a zahrádkou se k nám hrnuli všichni Krombachovi - děti, dospělí, babička. Každý něco nesl - basy s lahvemi, mísy pokryté hedvábným papírem. Naši je vítali, oni zase vítali nás. My děti jsme se začali koulovat a do toho všeho halasu štěkal obrovský pes. Veliká mladá doga, která nám brala sněhové koule z ruky, skákala na nás, pak skákala na matku a na otce, bručela, vrtěla prutem a pak s námi se všemi vešla k nám do bytu.

Zatímco dospělí si pomáhali z kabátů, doga nám dětem přátelsky olízla obličeje. Postrčila matku paní Krombachové do houpací židle, až se zakuckala ta stará paní. A než jsem se nadáli, byla v kuchyni. Opřela se o stůl, aby zkontrolovala, co se vaří, a zblafla dvě porce kapra - kosť nekosť. Za neustálého přátelského štěkotu a jiných psích zvuků a chrochtů začala v pokoji očesávat vánoční strom, přitom oblízla nějaké to děcko v dosahu a zanechala v rozjásané tvářičce stopu čokoládového jazyka. Když si byla lemtla trochu rybí polívky, která stála připravená na servírovacím stolku, začala olizovat prázdné talíře patrně proto, aby se zbavila rybí chuti. Nálada dospělých poklesla a na nejnižší bod se dostala, když doga hupla na prostřený dětský stůl a chodila po talířích.

"Tak dost!" povídá náš otec. "Dost! Jdi dolů! Lehni! Lehni, povídám!" Doga to považovala za štědrovečerní šprým, usedla na stole, vyplázla na otce jazyk a začala dýchat tím rychlým, veselým psím dechem a pak začala štěkat. "Jak se jmenuje ten pes?" obrátil se otec na Krombachovi. "Zavolejte si ho!"

"To je přece váš pes," povídá pan Krombach, co znal s otcem ještě z vojny.

"Jak to - náš pes? Přece přišel s váma."

"Ne, nepřišel. Vítal nás u vás v zahradě a já myslím, že je to váš pes."

Tak dogu vyhnali jako psa. Chvilku to sice trvalo, protože to zpočátku považovala z hru a skákala ze stolu na stůl, ale když viděla, že je to myšleno vážně, popadla krocana - dárek od paní Krombachové - a vyběhla do štědrovečerní chumelenice. Nás děti odvedli do koupelny, pečlivě nám myli oblízané obličejíčky, talíře a příbory odnesli do kuchyně, kde je myli a drhli, začínaje štědrovečerní hodokvas tím, čím obyčejně končí. Rybí polívku vylili. Ale byl to veselý Štědrý večer. Bez sentimentálních vzpomínek, tak, jak si to otec přál. A pokud mě se týče, já jsem nezažil lepší.

Váš Jan Werich

Werichova kuchařka na Vánoce vařila šneky i koleno

Jan Werich nebyl jen filmovým a divadelním hercem, dramatikem a filmovým scenáristou, ale byl také vášnivým gurmánem. Podle jeho dlouholeté hospodyně Evy Tůmové byla právě kuchyně srdcem celého domu. Největší hody se u Werichů ve vile na pražské Kampě pořádaly na Štědrý den. Vystřídalo se tady až na 150 hostů a podávali se šneci i uzené koleno.

„Werich dělal vždy o Štědrém dnu takový den otevřených dveří, ale čistě jen pro pánskou společnost. Od rána až do druhé odpoledne se ve vile vystřídalo na sto padesát hostů. Byli mezi nimi herci, muzikanti i výtvarníci,“ vzpomíná dvaaosmdesátiletá Eva Tůmová, která byla rodinnou přítelkyní a rovněž pomáhala u Werichů jako hospodyně pět let před smrtí obou manželů v roce 1980. Ve vile tehdy dokonce bydlela.  Přípravy na opulentní oslavu probíhaly několik dní předem.

V režii paní Zdenky

V kuchyni se vařili šneci, uzené koleno, párky s křenem a také legendární šoulet. Recepty brala Eva Tůmová z rodinné kuchařky nebo přímo od paní domu, Werichovy ženy Zdenky.

„Už se tehdy špatně pohybovala, seděla v kuchyni a diktovala mi, jak co udělat, jaké použít koření a podobně. Já ji poslouchala, já se neměla od koho naučit vařit, ale díky ní jsem se to naučila,“ dodává žena, jež je původně učitelka.

Ve Werichově vile v těchto dnech připravili pro návštěvníky novou expozici. Součástí jsou nyní i nejoblíbenější recepty Werichů, které Eva Tůmová pravidelně vařila.

Werich během vánočního dopoledne, které pořádal pravidelně, trval také na jedné nezbytnosti. Všechny stoly musely mít ubrus. Každý z hostů, který do vily na oslavu dorazil, totiž dostal do ruky černou fixu a musel se na ubrus podepsat.

„Ubrusy se pak schovávaly do papírových pytlů, na kterých byl vždy vyznačen rok,“ objasňuje s tím, že přestože se během dopoledne hostům podávaly nejrůznější pochoutky, štědrovečerní večeře se u Werichů nesla v tradičním duchu. Na stole nesměl chybět kapr ani bramborový salát. Večer už vše probíhalo jen v rodinném kruhu.

Jedlé dárky

Kuchyně ve Werichově vile byla podle Evy Tůmové otevřena všem, kdo přišel, mohl si uvařit, na co měl zrovna chuť.

„To byl zvyk, který si přivezli z Ameriky. Kdokoliv přišel, mohl si otevřít ledničku a vybrat si z toho, co tam bylo. Často přišli hosté i s taškou plnou jídla a začali sami vařit nějaký nový, zajímavý recept,“ říká bývalá hospodyně a dodává, že Jana Wericha často přátelé obdarovávali „jedlými dárky“ z nejrůznějších koutů světa. Nejvíc v oblibě měl cizokrajná koření.

Eva Tůmová byla u Werichů až do roku 1980, kdy oba manželé zemřeli. Pracovala u nich nezištně, bez nároku na plat. Vybavuje si jedny Vánoce, kdy jí Jan Werich chtěl udělat radost.

„V nově otevřeném obchodě s kabelkami v Nerudově ulici mi v roce 1979 sám vybral a koupil černou elegantní kabelku,“ vykládá s úsměvem Eva Tůmová, pro kterou jsou vzpomínky na léta strávená ve Werichově rodině těmi nejvzácnějšími. „Není sebemenší maličkost z té doby, kterou bych si nepamatovala,“.