Upír
Zprávy a zmínky o upírech se nesly z různých částí světa už v nejrannějších kulturách, jako byla stará Babylonie, Persie, Indie…kde bylo upírství často spojováno a ďáblem a černou magií. U nás se v dávných dobách jmenoval morous podle své příbuzné můry. Rozdíl mezi těma dvěma byl, že zatímco u můry duše vylezla z živého člověka, tak u upíra duše musela opustit mrtvého. Mrtvola člověka-upíra se vyznačovala tím, že v hrobě nikdy nezetlela, naopak zůstala zcela zachovalá, jen mírně zčervenalá. O půl noci pak vylézala ven a hledala svou oběť, kterou by mohla vysát svými krvežíznivými špičáky.
Byla to bytost bledé tváře se zapadlýma očima, s vyčnívajícími špičáky a dlouhými nehty. Vypadal skoro jako obyčejný člověk, který tak půl roku nespal a nejedl.
Upíři jsou většinou nadpřirozeně rychlí a mrštní a je jim velmi těžké uniknout. Jejich oblíbenou potravou je dobytek, z nichž vysávají krev svými dlouhými špičáky. Nepohrdnou však ani krkem mladé nevinné dívenky, což jim na popularitě u lidí moc nepřidávalo.
Před upírem je možno se chránit květy, nebo hlavičkami česneku, svěcenou vodou či krucifixem. Naštěstí existuje i zaručený způsob, jak se ho zbavit navždy. Stačí mrtvolu upíra vykopat a jeho srdce proklát dřevěným špičatým kůlem.
Legendy o upírech mají svůj původ na Balkáně. Za pravlast upírů je považována rumunská Transylvánie, hluboce zakořeněné příběhy o upírech bychom ale nalezli i v Maďarsku, Srbsku, Polsku, v Karpatech a také na Moravě. Teprve později se upíři dostali do Německa, Francie a posléze i Anglie. Všechny příběhy o nich mají reálný základ, ze kterého si vzal inspiraci i Bram Stoker při psaní Draculy.
keš má ostré hrany, POZOR NA HLAVU