Z cyklu Zapomenuté zastávky na Rudné.
Na první pocit by se mohlo zdát, že tahle zastávka vůbec není zapomenutá. Ale podívejte se naproti; tam už dávno vzala za své a tak jako by tu i tahle pouze dožívala, nežli bude nahrazena unifikovaným přístřeškem bez duše a s tváří bez výrazu a tak si jí pro jistotu krabkou pořádně užijme dokud ještě je. A uvědomme si, o co všechno přicházíme, pokud řekou času splouváme bez rozhlížení. Protože jednoho dne zjistíme, že svět je dávno jiný, nežli jaký jsme ho znali a komu to nevadí, ten jen k tomuto místu nenašel jakkoliv bližší vztah. Třeba i jen tím, že tudy bezmála denně projíždím. A zastávka je mi kulisou, kterou sice nevnímám, přesto mi začne chybět, jakmile zmizí a tak je to se vším, neboť pravou cenu vody poznáme teprve tehdy, až vyschne studna. A stejně tak by si dozajista leckdo uvědomil i svůj vztah k téhle zastávce. Protože tvořila historii. Protože ve vzpomínkách hraje svou vlastní roli, kterou moderní přístřešky nezastoupí přinejmenším tím, jakou jsou městu ostudou. A cestujícím výsměchem. Však si tu své čekání prožijte sami, abyste věděli, že dokáží dát nejen stín, ale i závětří. A skýtají soukromí a mají duši a o své minulosti bohatě vypráví všem, kteří se jí otevřou; a svět zdobí svými motivy sice poplatnými době, avšak protože jsme jí prožili, stala se nedílnou částí nás. A proto jsem i tady založil krabku; aby cyklus připomněl okolí, které často pozvolna mizí tak nenápadně, že si to ani neuvědomujeme. A přitom je co ztratit a že se tak děje nepovšimnutě, tím více to posléze pak zamrzí...
Osiřelost téhle zastávky je shora mostu nepřehlédnutelná; pocit jejího zapomenutí všemi uvnitř větve sjezdu osmičkového křížení Rudné s ulicí, jejíž jméno nese, zesilují stromy malého lesíku, který je tu takto odkázaný zcela sám na sebe. A v oprátce silničního provozu si tu roste svým vlastním (a pro mne zblízka s překvapivým) půvabem; však se do něj ponořte též a třeba mi porozumíte; v něm jakoby se nám město drželo mnohem dále od těla, nežli jinak je. Kupodivu je tu asi příliš rušno a průhledno na to, aby se tu dělo, či odkládalo, cokoliv nepatřičného. Takže snad tentokráte bude odlov kulturnějším zážitkem, ačkoliv u keší jde především o otevření očí tomu, jaké to doopravdy je. A uvědomění si pomíjivosti všeho kolem nás. Protože některým ze zastávek už asi není pomoci, soudě podle stavu jejich zchátrání. A neúdržby ze strany dopravního podniku, ačkoliv asi jen díky tomu tu zastávka stále ještě stojí a připomíná svou dobu. A stejně tak i její (od malíře Josefa Krejčiříka a architekta Vladimíra Pally) brutalistní (betonové) sloupoví, vymykající se obvyklé plochosti reliéfních stěn, které by mohlo představovat ledacos. Každopádně je v tom čitelná nápadná spjatost s nedalekým sídlištěm Volgogradská; možná bylo inspirací, nicméně já v tom vidím komíny. K těm ostatně město nemělo nikdy daleko. Zejména tímto směrem do Vítkovic a dál...
Poznámka k odlovu: Keš rozhodně není drive-in. Zastavení na zastávce je porušením dopravních předpisů. Doporučuji využít parkoviště u nákupního centra a trochu se projít; uvidíte tak zastávku i z nadhledu, což rozhodně není od věci. Je jako vrba na břehu dravé řeky, která namáčí konečky svých větví v proudu, ale nejspíše vás napadnou úplně jiné příměry. Pokud ano, můžete o tom třeba napsat do logu.
Další keše z cyklu:
Nad Porubkou
Polanecká
U Korýtka
Horní
Frýdecká
Vratimovská