Bylo to podivné místo. Z bažinaté půdy byl cítit zápach tlejícího listí a z korun hustého lesa jen sem tam problesklo pár paprsků světla. Všude hrozné vlhko. Snad nejhorší místo v celém Černém lese, kde by si někdo mohl chtít postavit dům. A přesto tady stál. Nikdo neví, kdo a kdy ho postavil, ani kdo tady bydlel. Spousta mechu a zápach plísně… Lidé se tomuto místu vyhýbali, asi trochu ze strachu, ale taky nebyl důvod sem chodit. Ani houby tady nerostly.
Až jednou, někdy kolem roku 1840 se v lese ztratila dcera místního sedláka Pernitze. Bylo jí sotva sedm a jmenovala se Clareta. Vyšla si s pár kamarády na houby, ale domů se jich vrátilo o jednoho méně. Ostatní děti vůbec nevěděly, kde se jim po cestě ztratila. Celá vesnice dlouho pročesávala okolí, ale marně. A jediné, co se v lese našlo, byla tehdy populární hračka – březový panáček. Bylo to poblíž onoho podivného stavení. Děti odpřisáhly, že tenhle panáček byl její.
Vesničané vtrhli dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Už asi dlouho ne. Uprostřed stál polorozpadlý stůl, vedle plesnivá houpací židle. Jinak nic. Holčička se nenašla a dodnes se neví, co se jí přihodilo. Podivné opuštěné stavení však vesničané zbourali. Pro jistotu. Zůstalo po něm jen pár cihel…