Dělnický dům
Zchátralá budova Dělnického domu zaujme asi každého, kdo projíždí touto částí Olomouce. Trochu jsme pátrali po jeho historii a v černovírské ročence z roku 2012 jsme objevili podrobně zpracovaný článek o historii DTJ od Rudolfa Hradečného, který se stal zdrojem většiny informací tohoto listingu, tak snad se najde někdo, kdo si to rád přečte.
Nejdříve něco o Dělnické tělovýchovné jednotě (DTJ), která tento dům postavila. Založena byla v roce 1909 a už následující rok měla 120 členů. V roce 15. výročí založení pracovalo aktivně v DTJ 153 členů. Za první světové války většina mužů narukovala a činnost jednoty ustala. Byla obnovena až v roce 1919. Ve válce padlo 14 členů DTJ. Černovírská DTJ patřila od počátku k nejsilnějším a nejagilnějším v olomouckém okrsku. Na schůzi v červenci 1921 rozhodovalo členstvo DTJ o vstupu do Federace proletářských tělovýchovných jednot (FPTJ) podléhající KSČ. 44 členů bylo proti a pouze 17 pro …. ti potom z DTJ odešli a založili vlastní, černovírskou FPTJ. DTJ neměla žádné vlastní zázemí, cvičení a vystoupení ochotnického divadelního souboru probíhalo v sále hostince U Dohnalů, nebo v dřevěném přístavku, často přímo venku na zahradě. Majitelka hostince, vdova po Ferdinandu Dohnalovi, udržovala tradici spolkového života v hostinci.
A konečně se dostáváme ke vzniku Dělnického domu. V roce 1929 odkázala členka DTJ paní Vojáčková jednotě dům na Jablonského ulici v hodnotě 78 000 kč. Byla to odměna za to, že dvě členky DTJ (Cvrková a Stratilová) se o ni postaraly až do smrti. Podíl 27 000 měla z prodeje obdržet první z nich, ta se ale částky zřekla ve prospěch stavby Dělnického domu v Černovíře. DTJ měla v té době už 326 členů a prostory v hospodě jejím aktivitám nevyhovovaly. V roce 1933 zakoupila DTJ od kováře pana Navrátila pozemek za 18 000 Kč a rozhodla o stavbě samostatné tělocvičny vlastním nákladem. Ambiciózní projekt nakonec představoval budovu se sálem, jevištěm, hostinskou provozovnou a spolkovými klubovnami včetně nejmodernějšího zařízení, to vše v hodnotě 400 000 Kč. Takovou částkou DTJ nedisponovala, a proto byla vypsána členská půjčka a uzavřena smlouvou o právu zástavy se Záloženským spolkem v Černovíře ve výši 70 000 Kč. Samostatné stavební práce měly být prováděny brigádnicky členy jednoty. Stejně jako na Sokolovně však postupně klesalo odhodlání členstva, a tak museli být přijati námezdní pracovníci. Bylo to v době hospodářské krize a mzda činila 1,30 za hodinu. Stavělo se rychle. V květnu 1933 byla podána na město žádost o povolení stavby. Povolení ke stavbě přišlo v červenci a už v prosinci 1934 žádal investor (DTJ) o kolaudaci. Vzhledem k tomu, že na stavbě zjistila komise změny oproti plánu a nedodělky, bylo vydáno povolení k provozu pouze prozatímní. Definitivní povolení k provozu město vystavilo 13. února 1936. Licenci na provozování živnosti hostinské získala jednota po značných potížích a intervencích soc. dem. poslanců. V Černovíře byla značná konkurence a opakovaná žádost byla kladně vyřízena až po dvou letech od podání žádosti. Hospodu tělovýchovná jednota pronajímala. Pamětníci si jistě vzpomenou na dlouholetého nájemce pana Loubala. Posledním nájemcem byly Restaurace a jídelny (RaJ) Olomouc.
V roce 1938 prošla nová stavba zatěžkávací zkouškou, když byly dolní místnosti zcela zatopeny. V letech 1939 až 1945 byla činnost DTJ, stejně jako jiných organizací, zcela zastavena. Zařízení tělocvičny a sálu okupanti odvezli neznámo kam a v budově bylo zřízeno skladiště pro účely vojenské a civilní obrany. Po osvobození byla činnost DTJ obnovena až v roce 1946 poté, kdy Československá obec sokolská odmítla záměr vlády na sjednocení tělovýchovy. Byl zvolen nový výbor a k DTJ se hlásilo 176 členů včetně mládeže. Ještě v tomtéž roce probíhal v Dělnickém domě kurz cvičitelů. Po sloučení tělovýchovy bylo vlastnictví Dělnického domu připsáno na Československou obec sokolskou v Praze. Bezprostředně poté se v obci z iniciativy místní organizace KSČ začal prosazovat názor, že by měl být dům využíván přednostně jako osvětové zařízení. To se stalo v roce 1958, ale to už dům vlastnila TJ Slovan Černovír. Dluh váznoucí na budově trval pravděpodobně až do měnové reformy v roce 1953. Ještě v roce 1949 přišlo jednotě sokolské Černovír oznámení Hanáckých pivovarů Olomouc, že jsou držiteli zástavního listu v hodnotě 100 000 Kč na Dělnický dům. Vzhledem k tomu, že měnová reforma zrušila zástavní listy vystavené po roce 1945, je pravděpodobné, že byl zlikvidován stejně jako zástavní list na dluh váznoucí na Sokolovně, který držela Okresní spořitelna v Olomouci.
V prosinci 1986 provedli zástupci geologického výzkumu na žádost výboru Slovanu Černovír prohlídku budovy. Při ní zjistili, že horní stavba vykazuje značné trhliny a při vstupu do sálu odtržení nosného zdiva - pravděpodobně v důsledku nerovnoměrného sedání objektu. Firma navrhla zabezpečení budovy maloprofilovými pilotami do pevného podloží a zpevnění vrchní stavby přepjatými lany vedenými v drážce zdiva. Rozhodující pro Slovan byl odhad částky potřebné ke statickému zajištění uvedenými metodami, který zněl na milion korun. Takovou částkou však Slovan nedisponoval ani zdaleka, a proto výbor v zájmu zachování osvětového domu pro Černovír prodal Dělnický dům Restauracím a jídelnám za 450 000 Kč. Tuto částku také na účet obdržel. Podle znaleckého posudku činila v té době cena nemovitosti 325 634 Kč. Hospodářská smlouva nese datum 10. října 1989. Podnik Restaurace a jídelny zanikl a majitelem objektu se stalo družstvo Kret Olomouc. Od družstva přešlo vlastnictví nezjistitelnými cestami na soukromou osobu a stav nemovitosti je nyní vskutku žalostný. Poslední pokus o zpětné získání budovy Dělnického domu do vlastnictví učinil Sokol Černovír v roce 1990 bezvýsledně. Sokol nebyl nikdy vlastníkem a výbor Slovanu řádně zvolený na členské schůzi v únoru 1988 měl plné právo nakládat s budovou jako se svým vlastnictvím. Tolik rozhodnutí soudu. K chátrání objektu přispěly i ničivé povodně v roce 1997, kdy bylo spodní patro vytopeno až ke stropu. Od 90. let se vystřídalo několik vlastníků. Restaurace prý fungovala ještě v roce 2002.
Informace ke keši:
Krabičku jsme chtěli umístit do bezprostřední blízkosti Dělnického domu a přitom ji nepohodit jen tak do křoví, nebo ke stromu, tak jsme zvolili klasiku …. petku na magnetu jsme umístili na značku. Snažte se lovit nenápadně.