Rokytnická jeskyně
Od schránky popojděte podél potoka ještě o cca 30-50 metrů a vpravo (nepříliš vysoko) uvidíte tento vchod do jeskyně.
Jednou z donedávna opomíjených, ale pozornost si zasluhujících lokalit Krkonošského krasu, je oblast Rokytnicka. Pruh krystalických vápenců probíhá souběžně s Rokytnickým údolím východo-západním směrem. Asi 500 m od soutoku Rokytnického potoka s řekou Jizerou je vápencové těleso protnuto hluboce zaříznutým údolím tohoto potoka. Vápence zde vytvářejí v délce téměř 400 m až 25 m vysoké skalní stěny. V jedné z těchto stěn, asi 10 m nad hladinou potoka, je od nepaměti známé vstupní okno do 10 m dlouhé jeskyně. Tato jeskyně vznikla asi v 5 m mocné poloze bílého krystalického vápence. V jejím podloží je dolomitický vápenec, nadloží tvoří vápenato-silikátové rohovce (erlány). Jeskyně se od vchodu svažuje pod úhlem asi 30o po místo zvané "Křižovatka". Zde je konec původně známé jeskyně. Před několika lety se podařilo proniknout puklinou východního směru do velmi úzkých prostor asi 25 m dlouhých. Jelikož původní jeskyně má profil asi jeden metr do šířky a jeden až dva metry na výšku, bylo jasné, že voda, která tento tunel vytvořila, musela někudy pokračovat směrem do masivu a že uvedené puklinové kanálky nemohly všechnu vodu pojmout. Strop a západní stěnu Křižovatky tvoří skalní masiv, zbývala tedy podlaha a čelo jeskyně.
Po ujasnění si těchto skutečností, bylo v červenci roku 1990 přikročeno k přípravným pracem a později k vlastnímu pokusu o průnik do předpokládaných prostor. Musím předeslat, že se tak dělo za pochybovačných úsměvů a nedůvěry v tuto akci. Koncem července 1990 jsme začali s prohlubováním dna "Křižovatky". Již zde nás čekalo první překvapení. Po odklizení hrubého štěrku ze dna jsme narazili na sintrovou podlahu o síle 10-20 cm. Pórovitá sintrová hmota obsahovala tisíce drobných kostiček netopýrů. Z tohoto důvodu jsme podlahu nerozebírali celou, ale jen nejnutnější část potřebnou k zahloubení. V jemných náplavech, které následovaly pod sintrovou deskou nás čekalo překvapení číslo dva. Asi 30 cm pod sintrovou deskou byly nalezeny dlouhé kosti " medvěda hnědého".
Po prohloubení dna asi o metr jsme začali s vlastním průnikem do čela jeskyně. V postupu nám bránila velmi tvrdá sintrová deska. Když jsme postoupili od sintrové zátky asi 3 m, čekalo nás třetí překvapení. Na čelbě průkopu v dané chvíli pracoval vedoucí pracovní skupiny Mirek Braun. Já jsem od něho odebíral materiál. Najednou se jeho nohy začaly kvapem sunout dozadu. Musel jsem také ustupovat. Když se Mirkova postava vysoukala celá, uviděl jsem jeho vytřeštěné oči a hltal jeho slova: " Ve- velká jeskyně, výzdoba, stalaktity, stalagnáty..." Nebyl jsem schopen mu odpovědět. Měl jsem ohromnou radost a pocit zadostiučinění. Příroda vydala opět jednu kapičku svého tajemství. Všichni jsme chtěli průkop dokončit a stanout v prostorách, do kterých se podařilo zatím jenom nahlédnout. Zatím to nešlo! Uvědomili jsme si, že nejdříve musíme objev zabezpečit před vandaly. Za týden byl zabetonován ocelový uzávěr a mohlo se pokračovat v započatém průzkumu. Po velkém úsilí se nám podařilo 5. srpna proniknout do nových prostor.