24.7.24 obrovská změna způsobu řešení, listingu a vůbec skoro všeho 
Keš byla původně bonusovou keší k LAB sérii, kdy bylo možné najít jednotlivé pověsti na místech, kterých se týkají. Po znepřístupnění již třetí verze (selhání webhostingů) ovšem raději keš převádím do běžné mystery. Pro zjištění souřadnic stage KLÍČ si tedy stačí přečíst pověsti v tomto listingu a správně zadat odpověď do Certitude.
Odpověď pište i s diakritikou ve tvaru
Slovíčko1_Slovíčko2_Slovíčko3_Slovíčko4_Slovíčko5
ZDE se dozvíš souřadnice stage KLÍČ.
Na motivy starých nymburských pověstí ve zpracování J. Řehounka převyprávěla polmari
________________________________________
O kouzelném šperku – 3.600 př.n.l.
NA KŘIŽOVATCE PALACKÉHO TŘÍDY A ULICE NA PŘÍKOPĚ JE MOŽNÉ ZA JASNÝCH VEČERŮ, KDY SE OBLOHA BARVÍ ČERVÁNKY DO ORANŽOVA, TĚSNĚ PŘED ZÁPADEM SLUNCE ZASLECHNOUT TŘESK ZBRANÍ A STÉNÁNÍ RANĚNÝCH. PRÝ STAČÍ ZAČÍT NA KŘIŽOVATCE KOPAT. POKUD VYKOPETE KOUZELNÝ AMULET, KTERÝ TU UŽ VĚKY SPOČÍVÁ, DOJDOU DUŠE POBITÝCH KONEČNĚ POKOJE.
Slovíčko1 = Jak se jmenuje materiál, ze kterého byl kouzelný amulet a meče útočníků?
Hradiště se koupalo v odpoledním slunečním žáru, když přiběhl mladý pastevec zcela zadýchaný.
"Je zle", volal. "Na soutoku s Mrlou nepřítel s mnoha lodicemi a divnými zbraněmi. Naši všichni mrtvi. Jdou sem."
Leb, staršina rodu na návrší, nařídil okolo hradiště postavit hlídky s kamennými sekeromlaty k ochraně osady. Se soumrakem nepřítel přitrhl. Byl to děsivý pohled. Zvláštní lesklé meče útočníků v zapadajícím slunci vypadaly jako oheň sám. V líté řeži pak čistě odsekávaly údy a hlavy obráncům. Obránci už byli zatlačeni hluboko do hradiště, když se dostal Leb do přímého souboje s velitelem nájezdníků.
Boj to byl tvrdý. Oba byli stejně mohutné postavy, oba měli stejnou sílu. Útočník se ale zdál naprosto nezranitelný. Zdálo se, jako by mu v boji pomáhal kromě lesklého meče i zvláštní spirálovitý šperk na krku. Leb se již snad posté napřáhl, aby útočníkovi zasadil sekeromlatem drtivou ránu. Útočník byl však se svým lehkým lesklým mečem rychlejší a tentokrát se Leb protivníkovi nestačil vyhnout. Těžce zraněný se v pádu zachytil útočníka a strhl mu z krku šperk. Jako by to bylo znamení: zřejmá kouzelná moc chránící útočníky náhle zmizela. Domácí zaryčeli jako jeden muž a vrhli se s novou silou do boje ve snaze pomstít svého staršinu. Na útočníky měla ztráta amuletu účinek právě opačný. Ztratili odvahu a když spatřili, jak byl jejich velitel ubit kamennými zbraněmi, obrátili se zpět k řece a svým ukrytým lodicím.
Pohřeb Lebův byl slavný. Do mohyly, v níž ho uložili na bok tváří k východu, s ním chtěli pohřbít kromě obvyklých zásob na cestu říší mrtvých také onen kouzelný amulet. Leč nikdo ho nenašel – snad ho v zápalu boje zadupali hluboko do hlíny, snad se vrátil sám k bohům, kteří ho v ohni stvořili.
Každý další nově zvolený náčelník rodu se pak mohl pyšnit jedním z nájezdnických mečů, který byl stejně jako šperk vyroben z kovu známého o pár let později i v našich zemích jako bronz.
___________________________________________
O vystřelené bábě ... 1424
KDO V NOCI PŮJDE SÁM LESEM BABÍNEM, MŮŽE POTKAT SCHÝLENOU POSTAVU POD ČERNOU PLACHETKOU, JEJÍŽ ÚSTA SE LESKNOU ROZTAVENÝM STŘÍBREM. JE TO PŘÍZRAK BABY, KTERÁ MĚSTO ZRADILA A TĚŽKÝM LEČ SPRAVEDLIVÝM TRESTEM ODMĚNĚNA BYLA. SNAD DOJDE JEJÍ DUŠE POKOJE, POKUD UKÁŽE SPRÁVNOU CESTU TOLIKA LIDEM, KOLIKA JICH SMRT ZPŮSOBILA.
Slovíčko2 = Jak se jmenovala hradební věž kryjící pobořenou hradbu?
Když byl léta páně 1424 pan Hynek Boček z Kunštátu a Poděbrad zradou jat a na Nymburk a Mělník poté odvezen do arestu, rozhodl se hejtman Jan Žižka po dobytí Českého Brodu také Nymburk za věznění svého hejtmana ztrestat. I přitrhl se svým vojskem pod nymburské hradby. S sebou měl krom početného polního vojska ale jen dva dobývací praky, a tak se dobytí města obehnaného dvojitou hradbou, která navíc byla hustě obsazena obránci, zdálo zhola nemožné.
Slepý hejtman doprovázený svými pobočníky trpělivě objížděl kolem města a hledal jeho slabinu, leč město vypadalo zcela nedobytně. Když se přiblížili k místu, kde se voda z Labe vlévala do hradebních příkopů, náhle kde se vzala, tu se vzala, jako by ze země vyrostla, stojí před družinou babice jakási. Shrbená, šmatlavá a hned se uctivě uklání a bezzubými ústy úlisně povídá:
„Pane Jene, jestli chceš město dobýti, pak jestliže mi řádně zaplatíš, povím ti, jak toho lze.“
„Proč já bych ti měl věřit, babo?“, otázal se Žižka.
„Věř, nevěř, ale já mám s nymburskými vlastní řízení. Sloužila jsem u rychtáře leta let. A on mě teď vyhnal, že prý jsem kradla. A co bych nekradla, kradou všichni, tak proč ne já. Ale za to vyhnání a ostudu mu odvedu. Poudal dokonce, ať z města rychle vystřelím, sic mě dá zavřít do šatlavy.“
„Hmm, a co bys chtěla po mně, babo?“
„Stříbro. Stříbra tolik, kolik se mi jen vejde. Ty jistě máš. A takové bohaté město ti ho jistě splatí desetinásobně.“
Žižka byl muž spravedlivý, zradu neměl rád, ale také byl dobrým velitelem a taková příležitost se jen tak neodmítá. A tak babě pravil: „Dobrá tedy, řekni, jak do města a když se tvá rada ukáže jako správná, dám ti tolik stříbra, kolik sis přála.“
„Díky ti, pane. Věřím, že svému slovu dostojíš. Páni moji, pohleďte tedy na to místo, kde stojí mezi příkopy velká kulatá věž Hořice, co slouží jako vězení. Tam se stýká červená a bílá městská hradba. Ale to je jen klam. Ve skutečnosti je právě v místě, kde vnitřní vodní příkop začíná, hradba přerušena. To Pražané vedení Janem Želivem ji před třemi lety pobořili a dodnes není opravena. Korytem příkopu se tak dá projít na parkán ke katovně a odtud přímo do zad obránců věže Bobnické.“
Žižka hned v tu noc vyslal na označené místo tiché zvědy a ti přinesli zprávu, že opravdu je zde za věží Hořicí hradba pobořena a snadno se neviděna může přes ni menší družina dostat.
Ráno už bylo vše připraveno k útoku. Většina vojska i s prakovníky se shromáždila u Svatojiřské brány a na pokyn svých velitelů začala předstíraný útok. Ostatní místa hradeb se téměř vyprázdnila. Na to právě čekala schovaná družina pod velením Chvala z Machova. Pronikli nenápadně pobořenou hradební zdí za věž Hořici, proběhli kolem katovny a pobili zbylé obránce Bobnické brány. Tu následně otevřeli. Obchvatem se mezitím k bráně rychle přiblížil zbytek vojska a nezadržitelně proudil otevřenou branou dovnitř nyní bezbranného města.
Nymburk padl. Baba držíce se po boku Žižkově celou dobu, aby o odměnu nepřišla, se hned hlásila o své stříbro.
„Dám ti stříbro, přesně, jak sis přála, to jest, co se vejde,“ řekl hejtman. „Kováři,“ vzkřikl, „tady máš měšec. Stříbro roztav a do hrdla bábě vlij, co se vejde. Tak u nás Božích bojovníků odměňujeme zrádce.“
Rozkaz byl vykonán a pro rychtářovo potěšení, protože babě dřív řekl, aby z města rychle vystřelila, prakovníci o své vůli rozsudek ještě vylepšili. Posadili babino mrtvé tělo do lžíce praku a vystřelili ji od města pryč. Les, kam dopadla, se od té doby Babín nazývá. Byli mnozí, co chtěli její tělo najít a stříbro pro sebe získat, leč v lese po těle nenašli nikdy ani stopy. Jen některým se k jejich hrůze přízrak baby té šeredné s hrdlem stříbrem zalitým zjevil. Ti ale dále pokladů nedbali a z lesa rychle pospíchali.
___________________________________________
O věrnosti ... 1617
CHCE-LI V NYMBURCE ŽENATÝ MUŽ ZJISTIT, ZDA JE MU JEHO ŽENA VĚRNÁ, STAČÍ, KDYŽ JI VYVEDE NA PROCHÁZKU KOLEM TURECKÉ VĚŽE. JESTLIŽE SE HVĚZDA NA KOROUHVI ZAČNE ZA ŽENOU TOČIT, BYLA ŽENA NEVĚRNOU.
NYMBURSKÉ ŽENY ZASE MOHOU ZAJISTIT SVÉHO MUŽE JEN PRO SEBE. KDYŽ NYMBURAČKA VODOU Z TURECKÉ VĚŽE TĚSTO ZADĚLÁ, DO ZVLÁŠTNÍHO TVARU SVÁŽE, UPEČE A SVÉMU MUŽI DÁ, TEN PO JEHO SNĚDENÍ ROK NEBUDE MÍT NA JINÉ SUKNĚ POMYŠLENÍ.
Slovíčko3 = Co je schované v korouhvičce Turecké věže?
Brzy ráno dorazil z Prahy spěšný kurýr s nečekanou zprávou. Turecké poselstvo vedené bejem Hikmetem Gratianem, které přispělo do Prahy v naději na audienci u císaře Matyáše, musí čekat, až se císař vrátí z návštěvy saského kurfiřta. A považte, čekat bude právě zde, v Nymburce.
Město ovládlo vzrušení. Domy se čistily, ulice cídily, rynky zametaly, až se leskly, jen aby na převzácnou návštěvu město udělalo ten nejlepší dojem. Po týdnu čekání, které se mnohým zdálo již nesnesitelné, se konečně na cestě k mostu od Kovanic objevilo očekávané poselstvo. Všichni nymburští se rychle shromáždili na rynku, aby poselstvo přivítali a náležitě si je prohlédli. Nikdo nemohl být tou podívanou zklamán. Co voják, to zdatný muž v turbanu, s knírem a zahnutou šavlí. Co korouhev, to krása sama. Veliké pozdvižení způsobila dvě obrovská dvouhrbá zvířata. Ještě větší pak osm mouřenínů, kteří nesli lehátka vyložená vyšívanými polštáři a poduškami, na nichž se rozvaloval urostlý snědý muž v zeleném turbanu, sám to vyslanec bej Hikmet. Rychtář vyslance a jeho doprovod pěkně uvítal a pro rozbití tábora poselstvu určil místo za Velelibskou branou. Brzy tak mělo město postaráno o další podívanou, když machometáni vztyčili své pestrobarevné hedvábné stany. Ten největší ozdobený koňským ohonem patřil beji Hikmetovi.
Jelikož bej Hikmet byl povahy veselé a jako správný vyslanec česky uměl, zvali ho brzy na hostiny do všech měšťanských domů. A to nejen kvůli prestiži, kterou jeho návštěva přinášela, ale také kvůli němu samotnému. Jak čas plynul, už se nikdo nepozastavil nad tím, když před nějakým domem viděl na stráži černého muže se zahnutou šavlí. To jeho pán Hikmet byl v domě na návštěvě. Plynuly dny a bej Hikmet natolik v Nymburce zdomácněl, že neváhal navštěvovat domy, i když předtím nebyl oficiálně na návštěvu pozván. Prostě se stalo zvykem, že se tu nebo tam zastavil na kousek řeči.
Velice se mu zalíbilo ve mlýně. Ten patřil Janu Hejnickému, který byl po svých předcích ze zchudlého šlechtického rodu. Po té dávné slávě mu v domě zbyly jen dvě ozdoby: dědečkův meč zavěšený na stěně a paní Johanka, kterou její pan otec nechtěl provdat jen tak za nějakého sedláka. Žili v dostatku a štěstí, ale paní Johanka přeci jen trošku přemýšlela o tom, jaké by to bylo, být provdaná za takového šlechtice, z jehož původu koukají i nějaké výhody.
Bej Hikmet chodil na návštěvu do mlýna stále častěji, předstíraje zájem o vše, co mu urozený mlynář vyprávěl. Když však Jan někdy odběhl pro nový korbel piva nebo pohár vína do sklepa, hned se Hikmet začal zajímat o ten zdejší poklad nejkrásnější – o paní Johanku. Lichotil jí, malé dárky podstrkoval a ona je s radostí tajně přijímala a přechovávala. Bej byl ve mlýně tak častým hostem, až to sousedské jazyky nevydržely a začaly klevetit velmi blízko pravdě. Jen Jan, zdálo se, jediný v celém městě nevěděl, že mu Turek chodí za ženou.
Jednou musil Jan odjet do Sadské a Hikmet se rozhodl, že konečně nastal čas sousedské klevety naplnit a z mlynáře opravdu paroháče udělat. I přišel jako druhdy do mlýna a hned za paní Johankou. A nyní, ne jak jindy pokradmu, se k ní měl okamžitě a úmysly své nijak neskrýval. Tu se paní Johanka ale zhrozila. Podvést svého muže nikdy v úmyslu neměla – to jen ty temné oči na ni upřené s nelíčeným obdivem jí dělaly velmi dobře.
„Je mi líto, pane Hikmete, že jsem ve vás falešné představy a lichou naději vzbudila,“ pípla paní Johanka. „Svému muži jsem a vždy budu věrná. A jestli to někdy vypadalo jinak, je mi to moc líto.“
„Tedy, paní Johanko, takhle se s muži nezachází, takhle tedy ne,“ rozzlobil se bej. „Slibovat a nesplnit, byť jen pohledy a úsměvem. Aspoň polibek vám vezmu, ať chcete či ne.“ A prudce zděšenou Johanku objal a na rty neurvale políbil.
V tom mu na rameno dopadla těžká mlynářova ruka, otočila ho jako korouhvičku a Hikmet náhle před sebou místo sličné tváře paní Johanky spatřil zrůzněnou tvář Janovu. Ale jen na chvilku. Jako rozmazaná čmouha se mihl meč ještě nedávno visící neškodně na zdi. Hikmet myslel, že ho mlynář minul, ale jen do chvíle, než spatřil u svých nohou své vlastní odseknuté ucho.
„Marš odtud násilníku jeden,“ řekl Jan a přitiskl si Johanku na srdce. „Zkus někde vyprávět či si stěžovat a já všem řeknu, že to ucho ti uťala Johanka sama.“
A tak skončil pobyt tureckého poselstva v Nymburce. Naštěstí pro beje Hikmeta se akorát císař Matyáš do Prahy navrátil, takže opuštění Nymburka nevypadalo úplně jako útěk. Všichni sousedi se ale stejně dozvěděli, co se stalo. A kdo se to nedozvěděl ze sousedských řečí, ten si to poslechl přímo od mlynáře, který useknuté smilníkovo ucho veřejně vzal, nechal pro něj ukovat schránku ve tvaru východní hvězdy a tu posadil jako korouhvičku na vodárenskou věž, od té chvíle známou jako věž Turecká.
_________________________________________________
Jak nymburští k Labské bráně přišli ... 1704
VŽDY DEN PO SVATÉ MARKÉTĚ SE NAD NYMBURKEM STRHNE HROZNÁ BOUŘE. TO SE PEKLO ZLOBÍ, JAK JEHO SLUŽEBNÍKA NYMBURSKÝ PURKMISTR OBELHAL.
Slovíčko4 = Jak se purkmistr Jan jmenoval příjmením?
Purkmistr Jan se zamyšleně odvrátil od pohledu na dělovou kouli ponechanou na památku hrozných událostí třicetileté války ve zdi klášterní kaple svatého Jana, svého jmenovce, a zahleděl se na dosud pobořenou hradební bránu.
„Což o to,“ pomyslel si, „památka na válečné časy, které město málem zničily, je jedna věc. Ale od onoho dne, kdy Sasové povraždili občany schované v kostele, uplynulo již sedm desítek let a Labská brána, která vítá pocestné z Prahy, je stále v hrozném stavu. Není to pro město dobrá vizitka. Jenže, kde na opravu brány vzít a nekrást?“
Zamyšleně se vydal domů. Posteskl si své ženě, že Labská brána dělá městu jen ostudu a že by i duši čertu upsal, kdyby mu ji peklo opravilo. Žena jeho mu poradila: „Když nechceš něco pro sebe samotného, peklo se dá lehce obelstít.“
Purkmistr o tom dlouze přemýšlel, a nakonec se mu v mysli zrodil plán, jak s pomocí pekla bránu opravit, a přitom duši neztratit. Po západu slunce došel ke zborcené bráně a vzkřikl:
„Vládce pekel, pošli mi svého služebníka ku pomoci bránu Labskou opravit !!“
Okamžitě zasmrděla síra, vyvalil se čoud a před Janem stálo černé zarostlé chlapisko.
„Tak bránu, jo? Nu za úpis krví samozřejmě vyhovíme.“
„Za úpis, jistě, ale abych měl jistotu, že bránu opravdu postavíš, a ne jen duši schlamstneš, hezky tam připiš, že pokud ji do zakokrhání kohouta postavit celou nestihneš, smlouva neplatí.“
Čertisko se jen zasmálo a doušku ke smlouvě doplnilo. Teď už purkmistr neváhal, píchl se husím brkem do prstu a podepsal. Chlap se pobaveně ušklíbl a smlouvu bez čtení schoval do záňadří.
A děly se věci. Čert se změnil v rozmazanou čáru, jak rychle maltu míchal, cihly nosil, trámy tahal a šindele přitesával. Jakmile se začalo rozednívat, stála u mostu výstavná brána i s cibulovou věží. Když ale chtěl čert poslední šindel na střechu položit, purkmistr přiložil ruce k ústům a zplna hrdla zakokrhal.
Čert se začal smát, jak když řetězy řinčí: „Co to jako má být?“
„Nu, kohout zakokrhal a ty nemáš bránu dokončenou, takže smlouva neplatí,“ řekl klidně purkmistr.
„To tak, žádný kohout, to tys zakokrhal. Smlouva platí.“
„Ba ne, podívej se na smlouvu pořádně.“
Čert vytáhl svitek a zahleděl se na purkmistrův podpis. Strašlivě zařval a do pekla se propadl, když spatřil, co zde krví stálo: purkmistr Jan Kohout.
A tak od té doby až do velkého požáru roku 1838 měl Nymburk krásnou Labskou bránu, která měla na kráse jen jednu vadu – chyběl jí jeden šindel na střeše.
___________________________________________
Svatební ... 1714
TĚSNĚ VEDLE VCHODU DO KOSTELA, V MÍSTĚ, KDE SE DORNA POD ZEM PROPADLA, STOJÍ KŘÍŽ. DOKUD BUDE NA SVÉM MÍSTĚ STÁT, BUDE DORNA BLOUDIT LABYRINTEM PODZEMNÍCH CHODEB POD MĚSTEM.
Slovíčko5 = Co se objevuje na kříži vedle vstupu do kostela, když vychází z kostela čerstvě provdaná nevěsta?
V době řádění těžké uherské nemoci z města utekli všichni felčaři a doktoři. Ve strachu o vlastní život prchali a nechali město napospas zhoubné nemoci. Jen obuvníkova dcera Johanka Hladová, která se v bylinkách vyznala, zůstala v městě a ze všech sil pomáhala, kde se dalo.
Nemoc odešla, felčaři a doktoři, kteří neumřeli jinde, se do města vrátili a hned se začali shánět po pacientech, kteří by do jejich měšců zase penízky lesklé strkali. Jedním z těchto navrátilců byl i doktor Košťál a jeho žena Dorna.
Dny zvolna přecházely v týdny, ale u Košťálů se stále žádný pacient ochotný platit za puštění žilou neobjevoval.
„To není možné,“ stýskal si Košťál, „přeci nemohou být najednou všichni zdraví.“ A vydal se po městě zjistit, kde je zádrhel.
Na náměstí potkal rychtáře Haluzu, který u něj před časem býval často v ošetřování a u nějž by byl nečekal, že morovou ránu může přečkat. K jeho ještě většímu údivu vypadal rychtář velice blahobytně a zdravě, a přitom míval tak silná ujímání, že ani dvoudenní pouštění žilou pranic nepomáhalo.
„Rychtáři, já vás skorem nepoznal, jak dobře vypadáte,“ vlichocoval se Košťál. „Tak zdraví slouží, slouží?“
„Slouží. Zaplať pánbůh za Johanku Hladů. To děvče má zlaté ruce a snad sami andělé ukazují jí ty správné byliny, které člověku pomáhají. Za moru nezachránila všechny, to ne. Koho Pán Bůh k sobě chtěl, toho povolal. Ale jak se starala a kolika i těžce nemocným z már pomohla. Nu však na mně to vidíte nejlíp sám.“ Tak rychtář o bylinkářce mluvil a ji vychvaloval. Nakonec dodal: „Snad léčení nenechá, až bude od neděle mladou paní Salavcovou. Lidé už by k jinému ani jít nechtěli.“
Košťál celý rozmrzelý vrátil se domů a vše své ženě Dorně vypověděl. Dorna, jak to slyšela, hned se zhrozila: tedy žádných tolarů nebude? Všechny bude léčit ta čarodějnice? Všechno stříbro že schlamstne ona? To tak nelze nechat. A začala vymýšlet, jak nejlépe se bylinkářky navěky zbavit.
A vymyslela to tuze nehezky.
Zvony v kostele svatého Jiljí mohutně vyzváněly, když Johanka nyní už Salavcova se svým novomanželem z kostela vycházela. Před kostelem ale všem náhle zamrzly úsměvy na rtech a svatební veselí se vytratilo při pohledu na ozbrojené jezdce a jezuitu mezi nimi. Ten nemeškal, rozvinul před Johankou list a začal číst příšerné obvinění:
„Johana rozená Hladová obviněna jest z čarodějnictví a z obcování s ďáblem, jemuž duši zaprodala, aby jí pomohl poctivé měšťany města Nymburka mást a pod záminkou zázračného léčení ohlupovat. Proto budiž zatčena a k inkvizičnímu soudu do Mladé Boleslavi předvedena.“
Biřici na jeho pokyn dívku obstoupili, nic nedbaje nespokojeného hlučení svatebního davu a výhrůžek novomanžela. Do hluku obecné nespokojenosti náhle zazněl ostrý smích. To u dveří kostela Dorna Košťálka nadšeně přihlížela svému dílu.
Jak Košťálku spatřil rychtář, měl hned jasno, a tak v nouzi nejvyšší vzkřikl k nebesům: „Pane náš Kriste Ježíši, jestli se tu kdo s ďáblem spolčil, ať se na tom místě do země propadne a čistý ať na světě zůstane.“ Zahřměla strašná rána a na místě, kde se ještě před chvílí u kostelní zdi Dorna Košťálka z budoucích peněz radovala, zůstala jen díra do země, která se po chvilce nad prolhanou udavačkou zavřela.
Jezuita, jak viděl ten zázrak, sprostil Johanku obvinění a postaral se o to, že nad místem, kde se Dorna propadla, byl vztyčen kříž a Dornu v jejím podzemním vězení tak udržel.
Dodnes, když za zvuku kostelních zvonů z kostela vychází čerstvě provdaná nevěsta, objeví se na kříži stříbrný tolar. Když si ho nevěsta vezme, nebudou její děti nikdy stonat – je totiž poslán přes řeku času od Johanky, nejlepší bylinkářky, kterou kdy Nymburk měl a která neléčila pro peníze, ale z dobroty srdce.
_____________________________________________
Za betatest velice děkuji kamarádovi Čikita76, za možnost umístění keše městu Nymburk a za publikaci Rico Reviewerovi
a gratuluju vítězům:
