Jezerní permoník (pohádka)

V dobách, kdy zde ještě nebylo tolik vody, žil v kraji pod vrchem Jedovina zlý a závistivý trpaslík, který se jmenoval Matěj.

Chodil si po kraji, na každého se mračil, pokřikoval na obyvatele nedaleké obce Tuchomyšl a kde mohl, tam škodil.

V té době se zde rozebíhala těžba uhlí a krajem se ozývalo  bušení hornických kladiv, cinkání krumpáčů o kámen a řezání dřeva v lesích na zabezpečení hlubinných štol.

No co naplat, uhlí bylo potřeba a jeho těžbě muselo později ustoupit i spousta místních vesnic a samot.

V této době  ovšem i vrchnost zaměstnávala obyvatele vesnic v dolech a tak si lidé touto těžkou prací vydělávali na skromné živobytí.

Kudy Matěj chodil, tudy přemýšlel, proč lidé kutají velké jámy a štoly do nitra země. 

Jednoho dne potkal skupinu havířů, kteří šli do roboty, aby mohli uživit své rodiny a protože už nemohl svoji zvědavost udržet na uzdě, vybafl na ně:

"Kam vy ?"

"My do práce, kopat uhlí" , odvětil nejstarší havíř.

"To tak" odfrknul si trpaslík a na znamení svého pohrdání si před havíři odplivl a zmizel.

Záležitost mu ale vrtala hlavou dále a po dlouhém uvažování usoudil, že dole je určitě velká spousta diamantů a zlata a že to on musí mít.

Druhý den se vydal v bezpečné vzdálenosti za havíři na průzkum. Nic jiného ale než upracované havíře, prodírající se do hlubin a vyvážející černý kámen neviděl.

Matěj počkal, až všichni  večer odejdou a vydal se štolou a různými otvory do hlubin země. 

Cestou objevil krabičku, kterou zde nějaký havíř po svačině zapomněl a řekl si, že na diamanty se určitě bude hodit.

Až mu zlé oči zasvítily tou představou.

Šel dlouho a protože to byl trpaslík, mohl prolézt kudy chtěl. Šel tak dlouho až se dostal na konec štoly, odkud se  již nedalo pokračovat dále.

Po posledním havíři zde zůstal jen krumpáč na další pracovní směnu.

"Co dál, přece se nevzdám" bručel si Matěj pod fousy.

Přemýšlel, přemýšlel, když najednou zaslechl za stěnou jakésy šumění a hlasy.

" To budou určitě důlní permoníci, kteří si přepočítávají své diamanty" bručel, až se mu z hlavy kouřilo a plášť začínal doutnat.

A záviděl.

"Jak se ale k nim dostat ? " začal mluvit nahlas.

Pohled mu padl na krumpáč.

Ač to byl trpaslík, síly měl dost a když si pomůže kouzlem, jistě se mu podaří stěnu prorazit a diamanty získat. Možná i nějaké to zlato.

Matěj vzal krumpáč a začal bušit do stěny.

Zkusil i kouzlo, stěna však odolávala.

Vzteky se úplně rozpálil a snad i tím žárem se stěna za ohromného rachotu a vzápětí i hukotu rozestoupila.

Nebyly tam žádné diamanty. Matěje vzal obrovský proud vody a hnal ho nahoru, otloukal o stěny, protahoval dírami a jemu stále zněly v hlavě hlasy permoníků, představy, které si vymýšlel.

Když už se Matěj loučil se životem, vyrazila voda zátku na povrchu země a vyhodila ho notně zuboženého na povrch zemský.

Ráno havíři nevěřili vlastním očím.

Po dole ani památky, údolí zaplnilo jezero, jehož hladina se neustále zvyšovala.

A tak vzniklo dnešní jezero Milada, věřte či nevěřte...

A Matěj ?

Prožité dobrodružství v něm zlomilo nenávist a od té doby žil s lidmi na povrchu v klidu a v míru, ba i pomohl, bylo - li třeba.

A co vy ?

Najdete krabičku, kterou Matěj v poslední chvíli před vystřelením na povrch zemský uschoval ? 

... a pozor na strážce podzemí......krabičku hlídají 😀