Keška pro ty, které lákají dávné pověsti a příběhy a trochu tajemna. Zkrátka nic pro strašpytlíny.
U šibenice se říkalo místu mezi Třebší a Lhotou pod Strání u nynější silnice na Nový Hradec Králové přibližně v místech, kde dnes stojí obchodní centrum Futurum. Popraviště vždy stávala mimo obvod města, aby obyvatele neobtěžoval zápach.
Zajímavost: týdenní plat hradeckého kata v roce 1510 činil 8 grošů českých plus 30 grošů za každou popravu /význam slova poprava = po právu/.
Třebeš bývala samostatná obec, prvně zmiňována je v roce 1451. Dříve byla nazývána i Střebeš a německy Trebesch. U třebešské kapličky vzniká soutokem dvou přítoků krátký potok Umrlice, který vtéká pod Starou Třebší do slepého ramene Labe zvaného také Umrlice.
I Lhota pod Strání bývala samostatnou obcí. A tady se již setkáme s historickými názvy, které nás zlehka navedou k čarodějným pověstem. Na místě bývala ves Hrdlořezy, poslední zmínka o ní pochází z roku 1451. Poté už je psáno o osadě Lhotka u Hrdlořez, později je nazývána Lhotka, Lhota, Hrdlová Lhota, Lhota za šibenicí, Lhota pod Strání, po vypálení ve třicetileté válce se jmenovala Lhota Spálená. Později je zmiňována jako Lhota Stránská a v 18. století se ustálil nynější název Lhota pod Strání.
V minulosti, před novou zástavbou po zrušení pevnosti, označovala místo kdysi obezděného popraviště stará, shrbená vrba. Stávala tam šibenice a kolo k lámání kostí. Sem vozili odsouzence k výkonu trestu. Za silnicí v poli vyčníval ze země křivý kámen, který připomínal zvyk ještě z dob Cyrilo - Metodějských podobné kameny vztyčovat a zakopávat. Nedaleko rostl mohutný dub nazývaný Katův. Až k němu se prý zakutálela hlava mečem popraveného odsouzence. Měl u něho být popraven i Jan Skalák z Jiráskova románu Skaláci. Na místě se popravení také pohřbívali.
Hrdelní právo získalo město Hradec nad Labem, Hradec Králové, již ve 12. století. Zůstalo mu i po roce 1765, kdy byla tato pravomoc mnoha jiným městským soudům odňata. V době osvícenectví, v roce 1788, byla hradecká šibenice rozbořena. Potom se stavěla vždy nová ke každé exekuci. Poslední poprava na tomto místě byla vykonána 7. září 1841. Byl oběšen vrah Adolf Hudlivaněk z Kuklen.
A kde stávaly šibenice, zjevovaly se často čarodějnice. Nejdivočejší reje, veselí a setkání se konávaly o filipojakubských nocích. Nádherný výhled do kraje, a v temných nocích také nejlepší pohled na hrůzné kejkle, měli lidé z Kopce sv. Jana. Však si o přástkách a dračkách vyprávěli strašidelné pověsti a zkazky po celé generace:
Čarodějnice byly ženy s kolozuby, vdané i ovdovělé, s podivnými choutkami. Připravovaly si kouzelné masti, vodičky a lektvary z děsivých přísad. Nesměly chybět ropuchy, hadi, netopýři, černý kopt, čarovné byliny i sádlo zavražděných nekřtěňátek, aby se čarodějnice staly neviditelnými a mohly létat. Mastí natíraly také ušní lalůčky svých mužů, aby tvrdě spali a neslyšeli lomození, když babice odlétaly na shromáždění. Do postele místo sebe dávaly pometlo. Koště nebo hřeblo, přeslici, vidle či povříslo potom postříkaly kouzelnou vodičkou, obkročmo nasedly a vylétaly komínem jako ohnivé chvosty. K šibenici se slétávaly kolem půlnoci. V ten čas by se tam nikdo jiný neodvážil.
V záři černých pochodní a smolných košťat sedaly k připraveným pokrmům. K lahůdkám patřilo maso zdechlin, plesnivý chléb, zhořklé máslo, páchnoucí, rozteklý sýr nebo shnilá zelenina. Kromě chleba, pečeného v neděli, nesmělo být nic soleno. Vše se hojně zapíjelo vínem z koňských hlav a kopyt. Po hodokvasu se čarodějnice daly do divého tance kolem šibenice. Při křepčení byly k sobě obráceny zády, držely se za ruce, vyskakovaly, vyly jako vlci, houkaly jako sýčkové. K tanci jim hráli dva čarodějníci. Jeden měl místo houslí koňskou hlavu, druhý pískal na kočičí ocas. Po každém tanečku se čarodějnice navzájem tloukly ohnivými košťaty a palicemi. Tento hrůzný kvas a rej mohli pozorovat lidé z Kopečku sv. Jana až do 3 hodin zrána. V tu dobu sedaly čarodějnice opět na košťata, hřebla, vidle, přeslice nebo povřísla a znaveny a zpity odlétaly, aby ještě před ranním klekáním byly doma.
Tolik zaznamenaná stará hradecká vyprávěnka.
Pro kešku zajděte na stinné, temné, po setmění až ponuré místo v lese, kde klidně můžete čarodějnice načapat výt s vlky, lovit žáby a hady nebo sbírat jedovaté houby a byliny a v hrnci vařit své lektvary.
Zdroje:
publikace PAMĚTI HRADECKÝCH LESů A OKOLÍ, zajímavosti, pověsti a názvy
Zdeněk Doubek a Helena Rezková Pohled do historie Nového Hradce Králové
web justice.cz
Google