Tato keš je věnovná nedoceněnému houslovému virtuosovi, rodákovi z Plavů. Jeho hrobku najdete nedaleko keše za hřbitovní branou po pravé straně u zdi, rodný dům pak viz referenční bod.

Nezapomeňte si opsat bonusové číslo. Série vzniká postupně. Další keše z této série:

Mikšova hora

Josef Muzika: nedoceněný houslový virtuos (1894 – 1982)

„Všude kde jsem byl, byl jsem rád, ale nejraději jsem doma.“

Josef Muzika se narodil 24.5.1894 v Plavech. V jeho osobnosti se projevila a rozvinula tradice prostého lidového muzikantství. Housle ho provázely od malička, učil se u nejlepších učitelů, vystupoval od útlého věku. Říkal: „Má-li hudba k něčemu vypadat, dá to hodně práce.“

Po zkušenostech z Ruska, Ameriky a Samary se vrátil se ženou Ninou do rodných Plavů. Přestože byla ve hře oceňována jeho paměť a technika, jeho koncertní a profesorská kariéra byla nestabilní a komplikovaná stejně jako politika a hospodářská situace té doby. Vychoval řadu našich předních houslistů.

Dětství: Kluk z Podkrkonoší, který si bez houslí nedokázal představit svět

Hudba kolem Josefa zněla od malička, vnímal ji brzy podobně jako lidskou řeč. Táta i děda byli muzikanti, a jak jméno napovídá, hudbou se zabývali i jeho předkové. A Josefovým největším a jediným zájmem byla hudba. Od mala věděl, že bude houslista, jinak bylo jeho dětství běžné jako ostatních chlapců v Podkrkonoší.

Otec byl vyučený truhlář, ale pracoval stejně jako většina lidí v okolí v textilním průmyslu a později jako pokladník družstevní záložny. Peněz sice mnoho nebylo, ale neměl ke hře mozolnaté ruce. Byl všestranným venkovským muzikantem a také prvním učitelem malého Josefa. Ten se začal učit na housle již ve 4 letech. Nepamatuje si však přesně ten první moment, housle byly všední záležitost. Otec byl přísný a nedočkavý. Přiznával, že ho musel ke cvičení postrkovat, jak to tak s malými dětmi bývá. Malý Josef s ním však brzy začal hrát v kvartetu.

Nejlepší učitelé

Brzy dostal druhého učitele Ladislava Malého, žáka Otakara Ševčíka, protože otec chápal, že špatný mistr, špatné dílo. Na hodiny houslí za ním jezdili do Prahy. To již Josef cvičil nadšeně a vyhovovaly mu těžké úkoly.

Třetím učitelem byl profesor Otakar Ševčík, jehož mistrovskou školu navštěvoval v Písku a ve Vídni ve věku 14 – 19 letech (1908 – 1913). Dojíždění vlakem z Podkrkonoší bylo příliš náročné, a tak mu rodiče našli byt nejprve v Praze a potom v Písku. Po absolvování školy dostal rukou psané vysvědčení, které ho prohlašovalo za dokonalého houslového virtuosa. Na profesora Ševčíka, o kterém nebylo mnoho napsáno, vzpomíná jako na nezapomenutelného a nenahraditelného. Ševčík byl metodikem v každém slova smyslu a na každého žáka se zaměřoval individuálně. Profesor řekl: „Nikdo z mých žáků necvičí méně než 8 hodin denně.“ Neexistoval problém, v němž by nedovedl poradit. Profesor Ševčík zůstal Josefovi Muzikovi rádcem i po skončení studia. Při 75. a 80. výročí svých narozenin jej zvolil O. Ševčík za jediného českého zástupce své školy při oslavných koncertech v Praze.

Josef Muzika se držel metodou Otakara Ševčíka od držení houslí a smyčce, přes kladení prstů až k dynamickému a výrazovému promyšlení skladby, protože si ověřil, že tento přístup je nejlepší.

Profesionální dráha: Zkušenosti z orchestru v Rusku

Profesor Ševčík mu doporučil si nejprve osvojit orchestrální praxi a doporučil ho ruskému dirigentovi Saradževovi, který zrovna hledal hudebníky do orchestru Svobodného divadla v Moskvě. Začátek v Moskvě byl těžký, cítil se osaměle a neměl ani čas se porozhlédnout po městě. Po vypuknutí 1. světové války byl orchestr rozpuštěn a s rakouským pasem byl vlastně nepřítelem. Přálo mu však štěstí a uchytil se v Ziminově opeře, později v zábavním orchestru restaurace populární u moskevské honorace. Naštěstí brzy vyhrál konkurs do evakuované polské opery jako koncertní mistr. Tam si ho všiml profesor samarské univerzity, která ho poté oslovila, aby se stal profesorem. To ho velmi lákalo, přestože se ho maestro orchestru snažil udržet.

Profesorem v Samaře a láska

Odjel do Samary, která v té době byla rušným městem a centrem obchodu. Bylo tam zvykem, že se nový profesor představil koncertem. Ten jeho vzbudil nebývalý ohlas a publicitu, což mělo i stinnou stránku, protože mnoho lidí naléhalo, aby učil jejich děti, což nedokázal odmítnout. Takže měl brzy místo 14 žáků 67. Učil od rána do večera a po nocích ještě trénoval na koncerty.

V létě 1917 se tam oženil. Manželka Nina Dyňková-Večtomová byla o rok mladší klavíristka, která v Samaře vystudovala konzervatoř. Později s ním často vystupovala, pomáhala mu při studiu repertoáru na úkor vlastní klavíristické kariéry.

Koncertní mistr na cestě z Ruska do Ameriky

1918 byl přijat jako koncertní mistr do československého symfonického orchestru vytvořeného v rámci legií v Rusku. S orchestrem jeli přes Ural do Vladivostoku s koncerty téměř v každém městě. V Irkutsku se narodil syn Dalibor, který však zemřel v útlém věku. Cesta pokračovala z Vladivostoku do San Francisca, Colónu, Panamy, Norfolku, Baltimoru. Koncerty měly velký úspěch a ve Spojených státech mu bylo nabídnuto mnoho pedagogických a koncertních příležitostí. Nabídky však odmítl a po 7 letech se vrátil do rodných Plavů. Říkal: „Všude kde jsem byl, byl jsem rád, ale nejraději jsem doma.“

Rodná chalupa

Se ženou se nastěhovali do rodné chalupy k rodičům a zde soukromě vyučoval žáky ze širokého okolí. Syn Rudolf (narozen 1921) vzpomínal, jak žili v chaloupce s prarodiči ve dvou místnostech a jak dojížděli na hodinu žáci téměř denně, často vlakem, v zimě na saních tažených koněm. Kultury v té době bylo v okolí málo, Radiopřijímače nebyly v domácnostech ještě obvyklé, takže Josef Muzika hrál se ženou pro své žáky a sousedy. Syn později vystupoval s rodiči.

Pokračování kariéry

V roce 1922 byl Josef Muzika přijat jako učitel hudební školy v Jičíně, kde však nedostal byt, takže se musel vrátit.

V roce 1930 hledal znovu angažmá za hranicemi a vyhrál konkurs na profesora konzervatoře v Krakově. Koncertoval v Polsku i Čechách, živé koncerty přenášel i rozhlas. Volbou repertoáru se snažil posilovat vzájemné československo-polské přátelství.

V roce 1936 podnikl koncertní cestu po moravských městech a zúčastnil se konkursu na místo profesora konzervatoře v Brně. Zde jeho působení nemělo dlouhé trvání, protože vypukla 2. světová válka a jako bývalý legionář byl předčasně penzionován.

Na koncerty s Šakovou nebo Českou filharmonií dojížděl z Plavů, mnoho koncertních příležitostí však nedostal. Některé zdroje uvádí, že to bylo díky tomu, že měl nálepku jako účastník vojenského transportu do Ruska, s kterým cestoval. Mohlo to být také tím, že byl v Plavech příliš stranou dění a nebo proto, že odmítal nabídky výpomoci či dotace a tím působil zpupně. Pomoci se mu snažil i Edvard Beneš, s kterým se znal. Josef Muzika však stál jen o podporu uměleckou, které se nedostávalo.

Ve své dlouholeté praxi vychoval řadu našich předních houslistů. V roce 1971 odehrál svůj desetitisící a poslední koncert. 24. 5. 1974 byl jmenován čestným občanem Nové Paky. 

Zemřel po krátké nemoci 13.2.1982 v Nové Pace a je pochován v rodných Plavech.

Housle mají pěkně vypadat a dobře znít

Ačkoliv ho housle doprovázely od malička, teprve v Samaře si mohl dovolit koupit dobré housle pocházející od italského mistra. Jejich zvuk ho uchvátil při návštěvě kina, kde je koupil od houslisty, který byl ve finanční tísni. Nešťastnou náhodou je však rozbil. Potom měl půjčené housle po českém virtuosovi Václavu Koptovi, jenže paní Koptová je musela během války zpeněžit a on si je dovolit nemohl. Další housle byly dílem Benjamina Patočky z Jičína, následníka slavné houslařské rodiny Metelků. V r. 1942 přebral památné housle profesora Šefčíka, jak si sám mistr přál, protože patřil k jeho oblíbeným žákům.

Skoro šedesát let hrál na střevové struny, které se lehce ozývaly a tolik nenamáhaly prsty. Nevýhodou však bylo obtížnější ladění a při změně teploty nebo vlhkosti je bylo nutné přeladit někdy i během koncertu. Zmiňuje příhodu z Panamy, kde velkou vlhkostí začala střeva praskat, naštěstí jiný koncertní mistr přiskočil a nabídl mu své housle.

Pro lepší zvuk houslí si v pozdějších letech vyhrál s umístěním podstavce, kterých měl desítky druhů, a kobylky, ačkoliv nad tím houslaři vrtěli hlavou. Přiznává, že mu to asi kompenzovalo to, že neměl houslí víc druhů, které by střídal pro zpestření.

Osobnost Josefa Muziky

Netrpěl trémou, na koncertování byl zvyklý od malička, také jeho učitel Ševčík ho nutil hodně koncertovat. Před vystoupením většinou pocítil náhlý příval sil. Někteří pamětníci na něj vzpomínají jako na velice temperamentního. Přiznával, že žádný koncert pro něj nebyl tak těžký jako napsat útlou knížečku pamětí, z které jsem čerpala: Josef Muzika – Houslistův svět, 1980, Kruh Hradec Králové

Dále čerpáno ze sborníku pamětí ke 100.výročí narození za redakce PhDr.Ladislava Dvorského: Náš profesor Josef Muzika 1894-1994

Poznámka: Rodnou chalupu č.p.23 (viz referenční bod) můžete vidět při příjezdu do obce od Prahy, když sjedete od kolejí, na křižovatce vlevo. Chalupu nyní vlastní obec na přání syna a bude revitalizována, je zde plánovaná Galerie Muzyka.