Jsi Hubert. Urostlý, dobře živený, pestře zbarvený pták z řádu hrabavých. Majestátně kráčíš po cestě a rozhlížíš se po svých polnostech. Jsi pyšný, možná dokonce pyšnější než tvůj vzdálený příbuzný páv – vždyť to tu celé pojmenovali po tobě: bažantnice.
Kam se hrabou pávi se svými zámky. Ty sídlíš u zcela výjimečné stavby – u starobylého benediktinského kláštera s bohatou historií. Co nevidět to bude přesně tisíc let, co ho založil slovutný kníže Břetislav I. Který pták se může pochlubit tím, že si každý den dopřává oběd o několika chodech s výhledem na slavnou Santiniho barokní stavbu? Když na to jen pomyslíš, na temeni se ti vztyčí péřové růžky a na tvářích se ti rozhoupou masité, jasně červené laloky. Ve svém bronzově lesklém peří jsi neodolatelný krasavec. Na každém prstu máš nejméně dvě samice, které by ti oddaně zobaly z ruky, kdybys nějakou měl.
Vykračuješ si sebevědomě středem cesty hlouběji do srdce bažantnice, kde ti jiní živočichové zvaní kačeři postavili pomník. Chodíš se na něj dívat každý den a stále se na něj nemůžeš vynadívat. Dennodenně ho okukují lidé se svými mláďaty, a přitom vůbec netuší, co se skrývá uvnitř. Zvědavě si prohlížejí tvou podobiznu a uctivě se před ní uklánějí. Hltají každý řádek, zkoumají každičké písmenko a touží dozvědět se o tobě co nejvíc. A přitom mají poklad doslova na dosah ruky. Stačilo by jen, abys vztyčit svůj ocas vzhůru k nebi, a vyjevil by se jim v plné kráse. Oni však v prosté nevědomosti odcházejí a o tvém tajemství pranic netuší.
Dnes opět, milý Huberte, nastal čas, aby sis vyšel na procházku a zkontroloval svůj poklad. Každý den ho pečlivě střežíš a ani dnešek nesmí být výjimkou. Nuže, provětrej své nádherné peří a naber směr k pomníku Huberta Rajhradského!
Ať se vám keška líbí! Hodně zábavy při lovu přejí
