БАРС — Боевая автономная роботизированная система
BARS je zkratka pro komunikační troposférický systém. Výstavba tohoto spojovacího systému v rámci Varšavské smlouvy probíhala v průběhu 1. poloviny 80. let minulého století. Celkem Celkem bylo vystavěno 26 uzlů a 6 řídících stanic v Bulharsku, Československu, Maďarsku, NDR, Polsku a v Sovětském svazu. V Československu byly dva uzly, 401 (kódové označení "Lapočka") blízko Benátek nad Jizerou, a 402 "Provektor" u Slavkova. Třetí uzel 403 u Hlohovce byl provizorně vybudován polním způsobem, přičemž se počítalo s jeho zodolněním po roce 1990. Systém BARS byl kompletně funkční v roce 1987.

mapa stanic BARS
Technologie
Troposferické radiové linky jsou speciální PtP (Point to Point) spojení, které využívá rozptylu radiových signálů v horních vrstvách troposféry. Tento systém umoˇžnuje spojení na vzdálenost 150 - 400 km bez nutnosti přímé viditelnosti mezi základovými stanicem, spojení je tedy možné realizovat na neobydlených nebo velmi odlehlých místech země. BARS tedy sloužil jako záloha za vojenské dálkové metalické linky.

Princip troposferické radiové linky
Historie
vývoj systému BARS začíná již v 60 letech minulého století, kdy ruská armáda začíná používat nové radiokomunikační komplexy s označením MNIRTI R-408 „Baklan“. Jedná se troposférický komunikační systém v pásmu UHF. Dosah je do 120 km a umožňuje vytvořit 6 analogových telefonních linek (tedy vysílání na 6 kmitočtech současně). Anténní systém je tvořen parabolou o průměru 10m. O dva roky později je tento systém nahrazen R-408M, který již umožňoval spojení do 150 km a 12 nezávislých radiových linek.
V roce 1967 dostává ruská armáda nový typ radiolinkového zařízení s označením R-410 „Atlet“. Stále se jedná o komunikaci v pásmu UHF, ale s vyšším výkonem. Délka radiové linky mohla být až 250 km a provozováno mohlo být až 24 plnně duplexních linek. V letech 1968-1971 byly dodávány ještě zmenšené varianty s parabolou o velikosti 7,5 a 5,5m. Ty samozřejmě umožňovaly spojení „jen“ do vzdálenosti 150 km.

Р-410 “Атлет”
Rok 1975 znamená nasazení inovovaných troposférických pojítek, tentokrát velmi dlouhé vzdálenosti. Pod označením R-420 „Atlet-D“ se objevily vylepšené radiové soustavy, které mohly být instalované buď na stávající anténní systémy R-410 nebo R-408 nebo na nové 16m velké paraboly, které pak měly směrový zisk až 35dB. S touto soustavou bylo možné vytvořit linku na vzdálenost 350-400 km. Zmenšil se sice počet radiových kanálů na 12, ale zato došlo k vylepšení přijímací části. Toto byl poslední systém využívající radiového pásma UHF (350-1000 MHz).
V roce 1977 došlo k dohodě mezi ministry obrany států varšavské smlouvy o vybudování troposférické komunikační sítě, jelikož se doposud využívalo jen speciálních vojenských telefonních linek nebo nespolehlivých krátkovlnných radiových sítí (viz úvod). Bylo ovšem nutné jednak vytipovat a vybudovat základní komunikační uzly, mezi tím vyrobit a vyzkoušet spolehlivé radiotechnické vybavení a v neposlední řadě také propojit tento systém do komunikačních uzlů stávajícího velení. Toto celé pak trvalo 10 let.
Rok 1980 byl ve znamení novinky s označením MNIRTI R-417 „Baget“. Jedná se první kompletně digitální radioreléový systém pracující v mikrovlnném pásmu 4-6 GHz. Jednalo se o soustavu 4 antén (v jednom směru). Radiový vysílač pracoval současně na 16 frekvencích a přenosová rychlost byla součtem 480 kbit/s nebo až 60 digitálních hovorových linek.

V roce 1981 se objevují jak mobilní varianty troposférických radioreléových spojů s označením R-423-1, které umožňují vytvořit digitální síť s přenosovou rychlostí až 2 Mbit/sek a na vzdálenost až 150 km, tak stacionární systém R-444 „Ešelon“, který pracuje v pásmu UHF a umožňuje vytvořit linku na vzdálenost 130-150 km s přenosovou rychlostí 1 Mbit/sek.
Rok 1984 znamenal budování sítě BARS založené na nové radiová soustavě R-417S „Baget S“. Tento systém umožňoval budovat radioreléové body ve vzdálenostech až 200 km od sebe a provozovat v nich síť 60 až 120 nezávislých digitálních hovorových kanálů nebo datovou linku 480 kbit/sec.
V devadesátých letech minulého století byla tato radiokomunikční síť zrušena a drtivá většina techniky byla buď zlikvidována do šrotu, nebo skončila někde ve vojenských skladech. Zodolněné stavby ovšem buď slouží pro armádní účely dodnes a nebo už jen chátrají, ale jejich charakteristické tvary, které jasně ukazují co na nich bylo namontováno a k čemu sloužily.
Současnost
Moderní armády samozřejmě tento způsob komunikace v žádném případě neopustily a tak je můžete nalézt jak ve výbavě armád NATO s označením AN/TRC170 nebo na východě ve výbavě čínská armády CETC TS-504. Ruská armáda mezitím disponuje poslední verzí mikrovlnných pojítek použitelých jak pro komunikaci v rámci optického horizontu, tak pro komunikaci za horizont s označením R-169RRS, který využívá pásma až do 20 GHz s možností budování sítí s přenosovou rychlostí až 150 Mbit/s.

Uzel 401 - kopec Šibák u Milovic (foto Pavel Minařík)

areál v roce 2021 (foto Algen.cz)