Hornopolický arciděkan
Wenzel Hocke se narodil v rodině mlynáře v obci Neustadtel (Jezvé) na okrese Böhmische Leipzig (Česká Lípa) dne 8. ledna 1732. Po absolvování českolipského gymnázia vystudoval bohosloví v kněžském semináři v Leitmeritz (Litoměřice). Po vysvěcení na kněze v roce 1756 působil na různých místech jako kaplan, pak deset let ve farnosti Klein Bocken (Malá Bukovina) na Děčínsku, odkud byl přeložen na arciděkanskou faru do nedaleké obce Ober Politz (Horní Police), několik kilometrů od rodné vsi (dnes tvoří obec Jezvé, Horní Police a Žandov farní obvod). Duchovní správy se ujal jako arciděkan, měl právo nosit při slavnostních příležitostech insignie jako biskup (mitru a berlu).
Arciděkan Hocke byl velmi ceněn pro svou lidskou povahu, přívětivost a zejména originální smysl pro humor, jehož terčem se dokonce stávali i litoměřický sídelní biskup a vrchnost z polického zámku. Stal se známým v celém regionu a byl často nazýván severočeským Enšpíglem; v dnešní době by se také hodil titul český Don Camillo. Dopřával si drobná potěšení, například v polickém pivovaře hrával karty a rád se napil piva. Svou službu kněze ve farnosti však vykonával svědomitě, o čemž svědčí i dochovaná vizitační zpráva a především postup v církevních hodnostech: byl jmenován biskupským vikářem a krátce před smrtí konzistoriálním radou. Až do své smrti ale nepřestal žít životem prostého faráře z venkova. Zemřel 1. března 1808 v Horní Polici a byl pohřben na zdejším hřbitově.
Posmrtná popularita
Hockewanzel
 Věhlas Wenzela Hockeho nevyprchal ani po jeho smrti a žertovná vyprávění o jeho skutcích se po dlouhá léta uchovávala v ústní tradici zejména mezi sudetskými Němci, kteří mu dali přezdívku Hockewanzel (volně v českém významu „starý, dobrý“). Knižní podobu dostala tato vyprávění až roku 1880 zásluhou varnsdorfského kněze Antona Nittela (1826–1907), která se v následujících desetiletích dočkala řady dalších vydání. Příběhy a anekdoty na konci třicátých let pak převyprávěl v modernější jazykové úpravě a také knižně vydal hornopolický a žandovský učitel Willy Lang (1892-1972). Některé povídky byly později publikovány i v českém překladu, například na pokračování v měsíčníku litoměřické diecéze Zdislava (2003) nebo v Literárních novinách (2005).
Pomník (1908 a 1996)
 Ke stému výročí úmrtí Wenzela Hockeho byl v roce 1908 postaven z iniciativy německých studentů před vstupem (zvonicí) do poutního areálu kamenný pomník s bronzovým reliéfem. Po zcizení bronzových částí v devadesátých letech byl podle snímku ze starých polednic pomník renovován nákladem bývalých německých farníků a opětovně vysvěcen litoměřickým biskupem Josefem Kouklem v roce 1997. Tato událost obnovila zájem o Wenzela Hockeho alias Hockewanzela ve zdejším regionu.
Letní slavnosti (2008)
 Připomenutí 200. výročí úmrtí Wenzela Hockeho se stalo součástí letních oslav v roce 2008 v obcích Žandov, Horní Police, Stružnice – Jezvé a Velká Bukovina. Iniciátorem byl administrátor srbskokamenické farnosti Mgr. Marcel Hrubý, který zajistil finanční prostředky z Česko-německého fondu budoucnosti. Arciděkan projížděl obcemi v koňské bryčce se slavnostním projevem, byl vydaný sborník povídek o Hockewanzelovi a různé upomínkové předměty (magnetka, hrnky, pivní korbel). V jezdeckém kostele sv. Vavřince se konala slavnostní mše sloužená generálním vikářem litoměřické diecéze Msgr. Karlem Havelkou a v kostele sv. Václava v malé Bukovině pantomimisté z Freibergu a Drážďan s hudebním doprovodem předvedli několik příběhů o Hockenwanzelovi.
|