BRANDÝSEK - OLŠANY
POLOHA.
Severovýchodně od Kladna na bývalé silnici I. třídy číslo 7 (dnes silnice II. třídy 712; komunikace R7 vedena po nové silnici pro motorová vozidla). Na železniční trati číslo 093 z Kralup nad Vltavou do Kladna. Nadmořská výška cca. 300 metrů nad mořem.
BRANDÝSEK
NÁZEV.
Jméno Brandýsek je německého původu – Brandeisel, tedy menší než Brandeis (Brandýs nad Labem)..Německé sloveso brennen = hořeti, spalovati, vyžehovati les; Brand = požár. Svědectví o vypálení lesa,na jehož místě nejspíš němečtí kolonisté založili Brandýsek a Olšany.
HISTORIE.
Brandýsek se skládá ze dvou dříve samostatných částí: největší – Brandýsek leží u železniční stanice jihovýchodně směrem na Prahu; nejstarší – Olšany (na konci minulého století se uvádělo Volšany) jsou s Brandýskem dnes úplně spojeny – leží podél silnice z Třebusic směrem na Kladno.
Rok založení Brandýska, stejně jako ostatních částí vsi, je velmi nejasný. Jeden pramen uvádí rok 1345. Ale v druhém se dozvídáme, že už roku 1344 dostal Brandýsek darem Daniel Tatour z Vraného a od něj jej koupil roku 1551 Zikmund z Údrče. Podle dalších zdrojů byl Brandýsek založen dokonce už roku 975 knížetem Boleslavem II.
Kolem roku 1654 měli v Brandýsku pronájmy od panství Jan Balášek a Vejražka. Po roce 1741 se uvádí Ondřej Terynek, Tomáš Viktora, Jan Jiří Gutman a další. V té době bylo v Brandýsku 10 gruntů.
Za druhé světové války byl Brandýsek strategicky důležitým bodem na silnici z Německa do Prahy. Tudy projížděli němečtí okupanti v roce 1939 na Prahu a nechávali se vítat místním občanstvem (každý musel mít na vratech napsáno písmeno „V“ na znamení vítězství). V průběhu války se zde ukrývali odbojáři s napojením na pražské i místní organizace. I odsud byli odvlečeni nevinní občané za drobné přestupky (poslouchání cizího rozhlasu, utajování zásob obilí apod.) a dlouze uvězněni. Místní židovská rodina byla odvlečena do koncentračních táborů, vrátil se jen jeden ze synů. Po atentátu na Heydricha zde policie hledala viníky. Ke konci války zde místní občané zatarasili příjezdové komunikace a zajali první vyděšené Němce, kteří ujížděli do Německa. Postupně pozatýkali asi 150 Němců, kteří snažili Brandýskem prorazit. Získali zbraně a z Brandýska se stal opěrný bod do doby příjezdu Rudé armády, která pokračovala ze severu na Prahu. Krátkodobého přerušení proudu sovětských kolon využila početnější německá jednotka k útěku na sever. Čítala 42 převážně pancířových vozů. Podařilo se jí za nezanedbatelných ztrát na obou stranách prorazit Brandýskem a osvobodit část německých vojáků. U Slaného narazili na tanky Rudé armády, proti kterým neměli nejmenší šanci. Na rovinách se ještě odehrály menší boje mezi Němci a Sověty. Ztráty brandýských občanů byly patrné, ale ne tak jako ztráty německé – padlo 29 Němců a mnoho dalších bylo zajato.
PRŮMYSL A DOPRAVA.
Historie Brandýska je samozřejmě, podobně jako celého regionu, spjata s objevením uhelných ložisek u nedalekých Vrapic v letech 1772–75. Postupně se šachty rozšiřovaly a těžba postupovala i směrem k Brandýsku. V roce 1840 Antonín Vítek z Prahy měl povolení ke kutání v úžlabí táhnoucím se od Hnidous do Brandýska a vedle cesty z Olšan do Hnidous. Již v roce 1842 byl v Brandýsku hlouben důl Michael, kde bylo v hloubce 239 metrů nalezeno uhlí. Podle jedněch zpráv se tu těžilo v letech 1856–65 a potom byla těžba pro množství podzemních vod zastavena, podle jiných se k těžbě na Michaelu nedostali vůbec. Důl donedávna sloužil jako větrací jáma. Dnes je postupně zavážen. Jeho stará těžební věž je stále ještě dominantou Brandýska. V 60. letech minulého století zde začínala továrna Kablo, která tu vyráběla těžní lana. Později byla přeložena do Kladna do bývalého dolu Thienfeld, kde je dodnes. U Vrapic bylo už v 18. století několik štol, například Gottfried (Bohumír), Karolina, Wenzel (Václav) nebo Ludwig. Na Ludmile u Cvrčovic byl později i první parní stroj v kladenském revíru. Později byl však vyřazen jako neekonomický (z roční sedmisettunové produkce spotřeboval plných tři sta tun uhlí). V průběhu 19. století vznikaly další doly a s nimi dělnické kolonie u nich. Tak to například bylo na dole Theodor (dnes Pchery-Theodor), Ferdinand u Cvrčovic, Ludmila u vrapického lesa nebo i Brandýsek- kolonie okolo Michaela (od nádraží směrem na Slaný). Za připomínku stojí i dva pozoruhodné doly. První je důl Julius ve Cvrčovicích. Dnes po něm v obci není ani stopy. Pouze na návsi naproti Obecnímu úřadu je poklop do podzemí. Dnes na místě dolu stojí zrekonstruovaný vodojem VKM. Druhou zajímavostí je nenápadný důl Stehelčeves u silnice z Brandýska do Vrapic. Podobně jako Michael byl pro podzemní vodu brzy uzavřen. Na konci 19. století tam sídlil proslulý Středočeský pivovar. Později tu bylo skladiště zvané Salavita.
Zvětšující se těžba uhlí a rozrůstající se Adalberthütte v Kladně (Vojtěšské hutě; v té době dodávaly např. ocelové konstrukce mostů pro značnou část Středních Čech – viz starý železný most v Rakovníku) si vyžádaly stavbu železnice z Kladna od hutí do Kralup k dálkové železnici Společnosti státních drah StEG (Staats Eisenbahn Gesselschaft) do Prahy, Saska, Liberce apod. Stavbu zahájila společnost Buštěhradské dráhy, která získala výsostné privilegium od císaře na stavbu této železnice. Naopak se museli zavázat k napojení všech dolů vlečkami k železnici. Takže vznikly vlečky k dolům Ludmila, Ferdinand, Witek nebo Michael (dnes již neexistují). Železnici stavěla pražská firma bratří Kleinů, která proslula finanční štědrostí k městům a obcím, ve kterých stavěla železnice, ale zároveň i krutostí a šizením dělníků (v Brandýsku byla dělnická vzpoura při vyplácení mezd). Důležitou překladní stanicí byl Buštěhrad s vlečkami k několika dolům (dnes pouze zastávka – ruiny strážních a služebních domků). Trať byla dána do provozu v letech 1855–56. Původně se počítalo s dvojkolejnou tratí; podél tratě z Dubí (nádraží KND) do Kralup je dodnes nevyužito zemní těleso pro položení druhé koleje. Současně probíhalo dokončování celé sítě s přímým napojením Prahy přes nákladný „Pražský Semmering“ na Smíchově. Jako rok dokončení sítě můžeme považovat 1871. Nádraží v Brandýsku má poměrně velkou staniční budovu. K někdejší hale byly přistavovány osobní vagóny pro lázeňské hosty z Karlových Varů, kteří dále jeli dostavníky po staré karlovarské silnici přes Slaný.
SOUČASNÉ PAMÁTKY A ZAJÍMAVOSTI.
Velmi zajímavá, bohužel z nerozumu a nevědomosti zničená v 60. letech, byla cihlami vyzděná studánka se silným pramenem poblíž bývalého stehelčeveského dolu. Byla pod nevysokou mezí poblíž kolejí trati pod keři a tekla z ní voda samospádem dřevěnými trubkami do staroslavné Budče u Zákolan. Ve směru od dnes zničené studánky poblíž Stehelčevsi je katastrální trať Svatováclavských kolejí, o nichž se dříve mezi lidem bájilo, že těmi místy jel svatý Václav a že tam osení roste bujněji než jinde. Patrně až tam dotékala stále voda budečského vodovodu. V Brandýsku bývaly také dvě kapličky. Jedna kaplička stála na rozhraní silnic na Švermov a na Slaný. Nyní je tam pomník obětí z 1. světové války.
Přijíždíme-li z Cvrčovic býval po pravé straně parčík, zde stála druhá kaplička. V roce 1866 byla nově opravena. V roce 1884 v létě za velikého sucha se vždy navečer lidé chodívali modlit. Třetí kaplička je již mimo Brandýsek, ale leží na jeho katastrálním území. Je u silnice na Slaný „na rovinách“. Dnes je ve velmi špatném stavu a chátrá. V Brandýsku byly 3 hospody: nejstarší je hostinec U Matičků v centrálním Brandýsku na křižovatce silnice na Prahu a na Třebusice. Hospoda Na Šarošce u nádraží v kolonii vznikla v době rozvoje uhelných dolů. Třetí je Na Veverce v zatáčce silnice na Slaný (tato jediná funguje).
V obci se nachází dva válečné památníky a pamětní deska: památníky obětem první světové války na rozhraní silnic na Slaný a na Švermov a mezi budovami školy; pamětní deska obětem druhé světové války na zdi Obecního úřadu. Na hřbitově je hrob padlých sovětských vojáků. Za hřbitovní zdí jsou v hromadném hrobě němečtí vojáci. V Brandýsku v květnu roku 1945 souběžně s pražským povstáním a pak osvobozováním Rudou armádou (viz býv. třída Rudé armády od Slaného na Prahu) probíhal aktivní odboj místních občanů.
OLŠANY
NÁZEV.
Olšany dostaly jméno podle olšových keřů a porostů, které zde rostly. Olše se i dříve hojně vysazovaly, neboť dávaly pěkné a trvanlivé dřevo odolné proti vlhkosti a hnilobě.
HISTORIE.
První zmínka o Olšanech v Zemských knihách je stará 700 let. Zápis z kroniky zní: Volšany známy jsou jako sídlo Ratiborovo r. 1316. Nejstarší obyvatelé Olšan byli rolníci. Své příbytky stavěli poblíž místního potoka, poblíž zdroje vody, tolik potřebné pro chov dobytka a udržování políček. Olšany patřily r. 1400 k probošství pražskému a r. 1437 byly připsány k Vrapicům. Od 16. století patřily Olšany Buštěhradskému panství. Z nařízení krále a císaře Karla IV. byly všechny jižní stráně v okolí Prahy a Mělníka osázeny vinohrady, takže stráň nad Olšany byla pravděpodobně v tu dobu osázena vinnou révou, o brandýských stráních to lze říci s jistotou. Z výpisů Buštěhradského panství z r. 1654 známe i nejstarší jména obyvatel – Rostev, Holovec, Matoušek, Linhart, Jiřikovský, Vantrokovský a Bohoslavský. Ještě je ve výpisu dodatek – živí se větším dílem přípřeží formanům. Jako názorný příklad pomoci přípřeží je udáváno, že formané, projíždějící Brandýskem od bývalé hospody U Matičků do strmého kopce na Rovina, potřebovali posílit svůj povoz a na to se jim hodili právě místní sedláci se svými koňmi. Tato silnice byla tehdy hlavní obchodní tepnou do Loun a dál do Saska, takže krom brandýských sedláků se na jejím provozu přiživovali zřejmě i olšanští. A také je zde záznam, že obec je z větší části zpustlá a jen málo polí se užívá. Tak běžně vypadal venkov během třicetileté války. Obyvatelstvo před hrůzným pleněním četných armád a loupeživých bojůvek prchalo v hojném počtu schovat se za bezpečné hradby větších měst. Obživu údajně poskytovalo i hrnčířství, podle starých pamětníků se červená a žlutá hlinka ze země dobývala v místech kolem současné restaurace Na Veverce. Za dob Marie Terezie bylo nařízeno první sčítání domů. V r. 1771 do vsi přišli důstojníci a červenou barvou očíslovali domy. V Brandýsku očíslovali 18 domů, v Olšanech 16. Obce v té době měly též své kapličky či zvoničky, které tehdy svolávaly obyvatele při zvěstování nových zpráv, alarmovaly obyvatele při požáru, ale také svým zvoněním doprovázely zemřelé na jejich poslední cestě. V r. 1848 měly Olšany 29 domů a 223 obyvatel, v r. 1864 už 35 domů (údaj o počtu obyvatel chybí). Jak píše kronikář Antonín Vácha, od dávných dob, snad pro zjednodušení úřadování, snad pro nedostatek obyvatelstva znám jest Brandýsek jako obec politicky samostatná, k níž jsou připojeny Volšany, Holousy a Cvrčovice a psaly se jako Spojené obce. Pro všechny tyto Spojené obce byla v Olšanech v r. 1810 založena společná škola. V 70. letech 18. století dochází v nedalekých Vrapicích k objevu uhlí a během 19. století k velkému rozmachu hornictví a hutnictví na Kladensku. V bezprostřední blízkosti Olšan vyrostly doly Ferdinand a Theodor, v Brandýsku se nacházel také důl Michal, nedaleko byly i doly kolem Cvrčovic. Dochází k prudkému nárůstu obyvatelstva. První škola již nestačí velkému přílivu dětí a v r. 1878 je postavena škola další (č.p. 36 - současná budova A) a ani to ještě nestačilo, je postavena další školní budova, v které začíná vyučování v r. 1897 (č.p. 61 - současná budova B). Mění se charakter obce. Dříve ryzí rolnická obec je nyní dělnicko – rolnická. Ze záznamů kroniky vyplývá, že během 19. století obyvatelstvo často sužovaly požáry.
Největší požár se stal 3. srpna r. 1868. Bylo to v době nejpilnějších žní, kdy malý hošíček František Štika, 5letý sám na sebe odkázán, rodiče pracovali na poli, dosáhl někde sirek se sírou a fosforem snadno vznětlivé. Těmito sobě hrát u stavení, jehož došky země se dotýkaly, a ty hošík zapálil. Obec byla tehdy celá došky krytá a tu se stalo, že od stavení Štikova oheň přeskočil na domek Kellera, od toho přenesl se oheň a hořel Votava, Hora, Makovička, Hokr, Růžička, Moravec, Bouška, Bílek, z Blocha na Fingerhúta, odtud na Kozla, z tohoto pak na stodolu Dryáka. Domek Ludvíka Karla č.p.19 zachráněn tím, že majitelem jeho byl t.č. štajgr „Na Vencl šachtě“, tento když doslechl hroznou správu o požáru v sousedství jeho domku, ihned sobě svěřené havíře nechal z dolu po žebříkách vyfárati a spěchal s nima k ohni, ti pak obsadili jeho domek a stále vodou prolévali.
R .1889 byl založen sbor hasičů, byla zakoupena velká stříkačka a umístěna v obecním domu Trocnově ve Cvrčovicích. V r. 1890 byla postavena dřevěná hasičská lezačka o dvou patrech vedle stodoly p. Bulvasa.
ROZVOJ OBCE.
V r. 1899 se začínají stavět „nové“ Olšany. To je ten blok domů kol ulic Olšanská I – VI. Jinak řečeno od hřiště přes silnici do svahu. V létě 1914 vypukne I. světová válka a hodně našich mladých mužů v této válce zahyne. Blízkost dolů a hutí mnohé muže od vojny zachrání, neboť těžkého průmyslu je ve válce třeba, hutě jsou přeměněny na výrobu pro válečné účely. Ale neplatí to pro všechny zaměstnance a do hutí na jejich uvolněná místa nastupují ženy. Obyvatelstvo je sužováno velkou bídou a hladem, potravinami a ošacením je především zásobeno vojsko na frontě. Za své berou zvony a zvonky, které jsou přetavovány na děla. Padlí z I. světové války mají pomníček u silnice mezi školními budovami A a B, ve válce z celého Brandýska padlo 14 mužů. Pomník byl postaven k desetiletému výročí konce války, tj. v r. 1928.
K 1. lednu 1922 se zakazuje psát Volšany, jak se dosud používalo, od tohoto data je oficiální název Olšany. V první polovině 50. let byl hřbitov rozšířen na stávající plochu. V době II. světové války a okupace naší vlasti nacistickým Německem dochází k velkému zatýkání členů komunistické strany, členů odboje a hlavně Židů. Mnozí jsou odvlečeni do koncentračních táborů, kde zahynou. Oběti II. světové války mají pomníček u křižovatky Slánské a Švermovské ulice. Nenávist k německým okupantům vrcholí v májových dnech osvobozením Rudou armádou, kdy hrdinskou smrtí padlo 10 občanů Brandýska a dva rudoarmějci. Na budově Obecního úřadu mají pamětní desku a společný hrob pak na místním hřbitově. Ve druhé polovině 50. let byla do Olšan zavedena vodovodní rozvodná síť. V letech 1975 – 1978 byla v Olšanech postavena mateřská škola pro 90 dětí. Do užívání byla slavnostně otevřena 4. února 1978. V letech 1980 - 1983 se ve Švermovské ulici stavěla šestitřídní pavilonová škola. Otevřena byla slavnostně 1. září 1983. V letech 1980 a 1985 se na hřišti v Olšanech konaly slavné okrskové spartakiády. Ta první se konala za bahna a deště, v deseti skladbách vystoupilo 1 154 cvičenců. Naopak spartakiáda v r. 1985 se konala za ideálního slunečného počasí a ve 12 skladbách vystoupilo 2 030 cvičenců. V letech 1983 - 1985 byl v Olšanech stavěn Dům s pečovatelskou službou. Slavnostní otevření se konalo 16. prosince 1985. Tento dům vznikl rekonstrukcí a přístavbou bývalého hostince, č.p.122. V domě je 19 pokojů pro ubytované. V 90. letech byla do naší obce zavedena plynofikace a v krátké době několika let rozvedena po celé obci.
SOUČASTNE PAMÁTKY A ZAJÍMAVOSTI.
Ve 20. letech je první zmínka o rostoucí popularitě fotbalu a o budování hřiště v Olšanech. 31. ledna 1932 vzniká klub AFK Olšany, který v podstatě nahrazuje tři zaniklé brandýské kluby (Sport. sdružení, Rudou Hvězdu a Viktorii). V rámci sjednocení tělovýchovy v r. 1948 se z AFK Olšany stává Sokol Brandýsek. V r. 1937 je v blízkosti Olšan vybudován hřbitov. Na něm se pohřbívá od 1. ledna 1938. Do této doby byli místní obyvatelé pochováváni do Pcher.
Areál bývalé vodárny využíván k různým kulturním akcím. K divácky nejatraktivnějším patří bojové ukázky 7. května místního klubu vojenské historie, na které se sjíždějí diváci nejen z naší obce.
VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI OBOU VESNIC.
prof. Alois Dryák (*1872 †1932)
Narozen v Brandýsku-Olšanech; architekt, vysokoškolský pedagog, výtvarný pedagog. Absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové a speciální školy pro architekturu. Od roku 1898 pedagog kreslení zlatnické a uměleckoprůmyslové školy a později Akademie výtvarných umění. Podle jeho návrhů realizováno mnoho staveb, např. Obecní dům, nakladatelství Orbis, Radiopalác a stadion na Strahově. V Kladně roku 1903 autor návrhu budovy gymnázia a v roce 1923 bývalé Revírní bratrské pokladny – dnes Okresní soud. Průkopník secese v Čechách.
prof. František Wald, st. (*1861 †1930)
Chemik, vysokoškolský pedagog, odborný publicista. Od roku 1908 první profesor fyzikální chemie a zároveň profesor metalurgie české techniky v Praze. Od roku 1920 působil na ČVUT, kde založil obor chemické metalurgie. Zabýval se analytickou chemií, metalurgií, fyzikální chemií a termodynamikou. Neuznával atomovou teorii. Vycházel z makroskopického pohledu na látky a jejich reakce. Autor řady originálních analytických metod a odborných publikací.
Václav Kokštein (†1996)
Bývalý fotbalový reprezentant (zemřel v roce 1996), který hrával křídlo ve Spartě Praha, Dukle Praha a v národním mužstvu.
Josef Hora (*1876 †1960)
Hudební skladatel, houslista, kapelník. V letech 1892–1896 působil u vojenské hudby. Kapelník hornické kapely ve Vrapicích. Houslista Kladenské filharmonie, Středočeské filharmonie a lázeňského orchestru v Mariánských Lázních. Skladatel populární hudby.
Josef Háša (*1875 †1939)
Violoncellista, hudební pedagog. Absolvent vídeňské konzervatoře. Violoncellista sofijské dvorní kapely, sólový hráč ve Vídni.
Čerpáno od pána Miroslava Sedlmajera a Brandýského kronikáře Josefa Řemínka .
Tímto jim velice děkuji.
A velké díky patří Šumákovi (KGB- Libčice), MIKISI a IPOS.
Tato keška je umístěna v nejstarší části Olšan v blízkosti pomyslných hranic s Brandýskem.