Vodník na Miladě

(pohádka, POZOR, v keši nemusí být tužka !)                                              
 
Kdesi v severních vodách žil pod vysokým majákem vodník.
Nebyl to vodník ledajaký, ale německý a tam se vodníkům říká wassermann, což, volně přeloženo, znamená vodní muž.
Také byl na své vodní království pyšný, no řekněte, nad kterým královstvím se tyčí na vysokém skalisku na ostrově kamenný, větry a nepohodou ošlehaný maják?
Lodě proplouvaly, hastrman na ně zálibně hleděl, ale trochu se začal nudit, lidé na břeh nechodili, čas od času jen člun přivezl človíčka, který na majáku vyčistil reflektory a zase odjel.
Navíc mu došly barevné pentle a tak, i kdyby někdo přijel, neměl by ho na co lákat.
A tak milý vodník, říkejme mu Hans, začal přemýšlet, co dál.  Po dlouhých úvahách se rozhodl, že vyrazí na cesty, někam do dalekých končin. Nejlépe k jihu, aby si revmatické klouby v teplých vodách trochu odpočinuly.
On už to totiž nebyl žádný mladík, i čtyřista let je na vodníka mnoho a což teprve v ledových severních vodách.
Zkoušel se vetřít na loď, ale námořníci se jenom pokřižovali a rychle ujížděli pryč, jednou, při pokusu dostat se na člun dokonce dostal pádlem po hlavě, až mu prázdné hrnečky na dušičky ve spíži zacinkaly.
"Co teď?" bručel si Hans a drbal se na zelené hlavě.
Z vody se vynořila kosatka a říká: "Hansi, věrně jsi spoustu let sloužil, k nám, poddaným, byl jsi vlídný, i sem tam dobré slovo jsi utrousil, led kouzly prolomil, nyní je čas, abychom pomohli my tobě"
"Ale jak?" ptá se Hans nedůvěřivě.
"Jsi pán vodního živlu, my ryby ti musíme vyhovět a tak ti pomůžeme dostat se k jihu, pokud bys chtěl "
To víte, Hans se rozmýšlel, rozmýšlel, nechtělo se mu od majáku, nakonec ale souhlasil.
Kosatka mu vysvětlila: "Sbal si hrníčky, ráno si vlezeš na můj hřbet, zachytíš se za ploutví a já tě popovezu do Hamburku".
A to víte, přátelé, taková kosatka ve vodě, to je jak expresní vlak na kolejích a tak cesta do Hamburku netrvala tak dlouho a za chvíli už byla na obzoru vidět světla námořního přístavu.
Kosatka zaplula až k molu, Hans poděkoval, sesmekl se ze hřbetu a ponořil do vody.
Zde mu to ale nevyhovovalo, nad hlavou mu neustále pluly lodě a všude ten hrozný hluk....a tak se potají zachytil za kotvu nákladního šífu a vydal se do hamburské přístavní delty.
Nebyla to ale dobrá volba, nákladní loď jela pomalu a milému Hansovi začaly po nějaké chvíli mrznout prsty i s blánami, na kterých si tolik zakládal.
Navíc mu vadil hluk ze strojovny a tak se od lodi odpoutal a schoval se do slepého říčního ramene.
Voda byla kalná, ale klidná. Když se Hans po chvíli rozkoukal, uviděl temný stín, jak se žene okolo. Stín se přehnal, udělal ladnou otočku a zabrzdil u něj.
Byla to štika a to hodně zvědavá štika.
Když se s Hansem seznámila a zjistila, co ho trápí, hned se nabídla, že ho popoveze na jih.
A prý, že se jmenuje Vilemína, že má v Čechách na Vltavě rybí školku a že by se jí náramně hodilo, kdyby ji pomohl ten rybí potěr vychovávat.
Ale to nebylo nic pro Hanse, ten si chtěl užít klidu a žádné vzrušení s rybími dětičkami ho nelákalo.
Byl však drobet lstivý, proto svolil, že když mu Vilemína pomůže do Čech, že o tom bude přemýšlet.
A tak plavali a plavali...pravda, drobet jim dělala problém zdymadla, ale na všech byl naštěstí rybí můstek a tak se v pořádku dostali až do Drážďan.
V Drážďanech se zrovna konala pouť a zvědavý Hans nechal Vilemínu svému osudu a vylezl na nábřeží pozorovat ten mumraj, kolotoče, horské dráhy, nemohl od té podívané odtrhnout zrak.
Setmělo se a vtom se ozval ohlušující rámus a k nebi vylétly desítky světlic.
OHŇOSTROJ....tohle Hans nikdy neviděl a tak jen nevěřícně zíral a úplně přestal vnímat okolí.
To se mu vymstilo, najednou se kousek od něj ozvalo "hastrman, chyťte ho" a dav lidí se vrhl jeho směrem.
Hans zpanikařil, zapomněl, že stačí skočit do vody a bezhlavě se vrhl do davu na pouti.
Za ním létaly nadávky, Hans se proplétal mezi stánky, ale pronásledovatelé mu byli stále v patách.
Na poslední chvili vlétl do temné uličky,ta ale byla slepá.
Naštěstí byla na konci pod zdí kanalizační vpusť a Hans se do ní vrhl a proletěl zpět do řeky.
No přátelé, jistě si dovedete představit, jak potom vypadal...doma byste ho určitě mít nechtěli.
Naštěstí voda, ten vodnický elixír, vše spláchla a Hans se jal probíjet proti proudu dále.
To víte, nešlo to tak rychle jako s kosatkou nebo se štikou, ale ranní kuropění ho zastihlo již pod děčínským mostem.
Unaven, ale spokojen se schoval do slepého ramene pod železničním mostem a se západem slunce se se ve společnosti kaprů vydal do Ústí nad Labem.
Kapři byli veselá kopa a tak celá cesta utekla jak ta voda, plynoucí opačným směrem.
Hansovi už se ale dál ku Praze nechtělo a tak se proměnil v oukleje a odbočil doprava.
Co myslíte, kam se milý Hans dostal?
Ano, byla to ona nechvalně známá řeka Bílina, která kdysi hrála všemi barvami, včetně té bílé.
Dnes už to ale neplatí a bylo v ní i hodně vody, takže se Hansovi dobře plavalo.
A jak to všechno dopadlo?

Za městem Trmice Hans objevil po pravé straně řeky vpusť, zamířil tím směrem a po chvíli se před ním objevila obrovská vodní plocha.
Ano, tušíte dobře, bylo to jezero Milada.
Hansovi se zde zalíbilo a tak se rozhodl, že se v jezeře usídlí.
Ale stýskalo se mu po majáku.
A tak si udělal útulný domeček pod blízkým molem a občas zde láká na barevné pentle marnivé slečny.
Ale když ho nikdo nevidí, udělá si výlet i po blízkém břehu a hledá maják.
Pomůžete mu ho najít???
Nebojte se, Hans je hodný.
Když ho potkáte, můžete mu říkat Honzo...