MAŠINKA
Dnes je den jako každý jiný,
slunce svítí a příroda si prozpěvuje,
na polích roste nové obilí,
a motýl z květiny na květinu poletuje.
Sednu si na starý pařez na mezi,
kochám se pohledem do mraků,
když tu slyším známé pištění v kolejnici,
jako výzva „pozor„ od vlaků.
Kouknu tedy doleva, hned pak zase doprava,
odkud dnes ten blázen frčí,
možná jede v něm celá školní výprava,
které škola na prázdniny končí.
Už slyším 1, 2x zatroubení od mašinfíry,
blíží se tedy nenávratně k naší zastávce,
je to mašinka našeho Jíry,
kterou miloval když byl ještě v dětské postýlce.
Ano , ano, je to opravdu červenobílý motorový vůz 810,
přezdívaný jako kolejový autobus, či šukafon, nebo skleník,
tak jako tak je to náš nesmrtelný a věrný chlapík,
co vozí nás do školy i do práce již desítky dlouhých let.
Žel čas je k nám však ke všem neúprosný,
a ani tento kovový a bytelný poskakující vláček,
o který se chlapi v depu pravidelně starají,
brzdy , kola, oleje i jeho kabát pravidelně udržují,
přesto nedokáže vyhrát boj s časem a zůstat mladý,
a musí ho chtě-nechtě nahradit novější kolegáček.
Slzy na krajíčku v očích mají všichni kdo prožili s ním kus života,
ale každý má právo na pořádný odpočinek po zasloužené práci,
a tak doufejme , že jednou za čas vyjede ze svého historického depa,
a sveze naše rodinné generace na výlet kde užijeme si zas legraci.