Bořek se probudil celý zpocený. Zase měl ten sen. Vyslali ho sem, do tohoto Bohem zapomenutého kraje, aby s profesorem Malíčkem a jeho asistentem Alešem prozkoumali zdejší půdu. Bylo v ní něco zvláštního.
Cestou do města projížděli tímto místem. Tímto prokletým místem, které ho volalo. Někdy měl pocit, že mezi stromy vidí pár velkých rudě zářících očí. Snažil se sám sebe přesvědčit, že je to jen přelud. Dnes v noci se mu ale zdál příšerný sen. Pozdě v noci, když se vraceli domů, na ně z onoho místa něco hledělo. Nebyl to ale jeden pár očí, byly jich desítky. A něco na ně volalo.
Ani neví proč, ale profesor zastavil. Ještě než vypnul motor jejich stařičkého Peugeota, celé auto se nadzvedlo. Něco ho popadlo a táhlo sebou dál k těm stromům, k těm očím. Pak už si pamatoval jen chlad, tmu a Alešův křik.
Bože, ještě že to byl jen sen. Nebo ne?
Aleš se ve tmě snažil rozhlédnout. Bylo tu vlhko, divný pach, a všechno kolem něj lepilo. Ach ne!
Nemůže se hýbat, je lapený v obří lepkavé síti. A ty oči, ty rudě zářící oči se k němu přibližují!
Prosba ke všem kačerům:
,,Pomozte výzkumníky vypátrat !! Snad jim bude ještě nějak pomoci ... ".
