POVĚST O PROPADLÉM ZÁMKU VE STRAHOVICÍCH - HODINOVÝ DŮL
Na louce, v blízkosti strahovického lesa, se nachází údolíčko s vydatným vodním zdrojem. Před dávnými časy na těchto mís- tech býval zámek. Pyšnil se vysokou věží s hodinami a krásnými zahradami. Věžní hodiny odbíjely každou celou hodinu a je- jich tikot bylo slyšet daleko po okolí. Nejví- ce se však rozléhaly, když odbíjely půlnoc. Byly spravedlivé a čas odečítaly každému stejně. Jejich majitelé však spravedliví ne- byli. Pyšní páni se netěšili dobré pověsti,
neměli čestné rytířské mravy a vedli roz- mařilý život. Opovrhovali Bohem a se svý- mi poddanými zacházeli až nelidsky.
Zima se táhla dlouho, mrazivé počasí trá- pilo obyvatele a zásoby jídla byly téměř vy- čerpány. Na nový chléb ještě nevzešlo a na starý už nebylo. Více než hlad sužoval lid strach ze svých pánů. Na zámku pořádali bujaré pitky a v noci, když odbila půlnoc, se opilí proháněli na koních a naháněli
hrůzu. Brali lidem zásoby, rozehnali do- bytek, a když se bránili, zbili je. Ke svým kratochvílím unášeli i mladé dívky. V lep- ším případě skončily jako služebné, v tom horším je zneuctěné posílali zpět. Za hříšný život je kárala i církev, ale na kněze vždy pustili psy.
Chalupu Martina dělila od zámku jen za- blácená polní cesta. Nepatřil mezi ty nej- chudší, měl kravku, kozu a také kousek pole. Žena mu umřela a on žil jen se svou dcerou Hátou, kterou miloval a chránil. Schylovalo se k večeru a Martin ji starost- livě vyhlížel. Šla do lesa pro chrastí a ještě se nevrátila. Zrovna vyvážel hnůj, když se pes zuřivě rozštěkal. Martin zavřel chlév a rozhlížel se kolem. Něco podezřelého viselo ve vzduchu. Obešel stavení a uviděl jezdce. Jejich oděvy byly ušity z drahých lá- tek, o koně bylo dobře postaráno a nebyli to žádní lapkové z lesů, ale pánové ze zámku na své bujaré vyjížďce.
Před chalupou zastavili, seskákali z koní, otevřeli chlév, vyhnali krávu a rozehnali slepice. Martin, přikrčený u ohrady, pozo- roval jejich řádění a jenom čekal, kdy je to přestane bavit. Ulevilo se mu, když jeden z nich ukázal směrem k lesu a oba vyskočili na koně a odjeli. To ovšem netušil, že jedou za další zábavou. Nevěděl, že zrovna v tu chvíli jde po cestě Háta a oni ji zahlédli. Vracela se domů s otýpkou klestí a setkání s nimi bylo nevyhnutelné. Martin jen zdál- ky a s hrůzou přihlížel, jak ji zajali. Hátu si přehodili na koně jako pytel brambor a odklusali směrem k zámku. Vše se seběh- lo v mžiku, Martin neslyšel ani její volání o pomoc a po dceři zůstalo jen rozházené klestí na cestě.
Den co den obcházel okolo zámku, čekal, kdy ji propustí a přemýšlel, jak dceru za- chránit. Dovedl jen pracovat na poli a okolo
dobytka, v boji zdatný nebyl. Martin svou Hátu už nikdy nespatřil a nikdy se jí nedo- čkal. Až na konci léta mu pacholek od koní řekl: „Zbytečně tady obcházíš, zbytečně čekáš. Dlouho jsem ji neviděl, asi už tady není. Nevím, kde je. Buď umřela, nebo ji ubili.“ Martin ve své velké bolesti vyzýval nebesa, ať zasáhnou a pány trestají. Odvo- lával se na Boží spravedlnost, neboť ta lid- ská na ně nikdy nedosáhne.
Nebe ho vyslyšelo. Jednoho večera se při- hnala strašná bouře, takovou pohromu lidé ještě nezažili. Zem se otřásala, padalo kamení, kácely se stromy a z nebe stéka- ly proudy vody. Blesky křižovaly oblohu, zapalovaly střechy a ozývalo se zlověstné dunění, jako by se bortila zem. Nad ránem se nebe i země uklidnily a vysvitlo slunce. Lidé vycházeli z úkrytů a sčítali škody. Kra- jina se změnila k nepoznání a místo, kde ještě včera stálo panské sídlo, bylo prázdné.
Celý zámek se propadl do země a na povrchu nezůstal ani jediný kámen. Z vyvýšeniny se stala hluboká proláklina, rychle se plnila vodou a ta vytvořila rybníček. Pole se proměnila v bažiny, zahrady na louky. Život ve vsi dál pokračoval v rytmu čtyř ročních období, ale bylo tady něco nové- ho. Lidé si všimli, že se z rybníčku ozývá zvláštní zvuk, který připomíná tikot hodin. Nejdříve byl slabý a tichý, postupně ale zesiloval a daly se spočítati údery. Když odbily ten poslední, zase jen slabě tikaly. Lesem se proháněl vítr, v bažinách kuňkaly žáby a lidé chodili naslouchat tikotu z hlu- bin. Toto tajemné místo pojmenovali „Hodinový důl“. Je tam dodnes a kdo chce slyšet znamení ubíhajícího času, ten ho uslyší.
Převzato z knihy: Chudobky – Pověsti a báchorky z Hlučínska
Autorka: Anna Malchárková
Zdroj: STRAHOVICKÝ ZPRAVODAJ
