Pověsti ze Žďáru v Podbezdězí - Zlaté valounky
Je tomu již dávno, když se v malebné vesničce Žďár v Podbězdězí ztratilo první dítko. Šestiletý Antonín si hrál se staršími dětmi na kraji vesnice a najednou nebyl k dohledání. Rodiče se nejprv na vrchnost do Doks obrátily, ale když zámecké panstvo nemělo čas ni ochotu jejich potomka hledat, začali pátrat na vlastní pěst, ale po Toníkovi jako by se země slehla. O pár dní později nepřišla domů Anička od mlynáře a tři dny nato se ztratil Josífek.
Rodiče dětí začali být zoufalí. Pak přišel domů Karlík a podával tatínkovi kováři podivnou věc, malý zlatý valounek. Kovář se zalekl, takové bohatství v životě neviděl a bál se, aby si ostatní vesničané nemysleli, že jej někde ukradl. Schoval proto valounek pod uhlí do kovárny a více o něm se synem nemluvil. Najednou se začaly ztrácet i děti z okolních vesnic, které si do Žďáru přišly hrát se svými kamarády. A zlatý valounek přinesla domů také Bětunka s Eliškou. Jejich rodiče se hned zeptali, kde dívky k takovému pokladu přišly.
A jelikož byla děvčata poslušná, zavedla maminku, tatínka i pár dalších lidí z vesnice k otvoru ve skále. Byl tak malý, že se do něj vměstnaly pouze děti. Dospělí svítili dovnitř lampami, ale světlo ozářilo jen nepatrnou část z titěrné chodbičky. Bětunka s Eliškou přiznaly, že vlezly dovnitř a že se po chvilce už dokázaly postavit a držíce obě jednu lucerničku, pokračovaly dále chodbou, dokud neobjevily ty dva zlaté valounky. Pak se rychle vydaly zpět. Nikoho tam ale nepotkaly.
Rodičům začalo být jasné, kam jejich děti mizí, ale neodvažovali se poslat dovnitř nikoho dalšího. Zakázali dětem na dané místo chodit a jen ti, kterým se děti nevrátili, se občas k místu vydali a do úzké chodbičky ve skále volali jejich jména. Ale žádné z dětí se nikdy neozvalo zpět.
Jednoho odpoledne se však ke skále vydala malá Ema, statečná dcera truhlářova. Emě chyběl její kamarád Toník, který se v jeskyni ztratil jako první. Přes zákaz rodičů se proplazila dovnitř a jakmile se zvládla postavit, zapálila si lucerničku. Procházela chodbami, zlaté valounky, které se jí blýskaly pod nohama, nechávala být. Jen tiše volala Toníkovo jméno. Odpovědí jí byla jen ozvěna jejího hlasu.
Najedou si všimla temného stínu, který se před ní vynořil. Postava byla celá zahalená v kápi, jen dlouhý nos jí čouhal ven. Skalní skřet, pomyslela si Ema, o tom nám vyprávěla babička. Mimoděk se zachvěla, když si vzpomněla, jak ji stařenka kdysi před takovými bytostmi varovala. Ze tmy se ozval skřetův hlas.
“Vstoupila jsi do mé podzemní říše. Tu máš tři zlaté valounky a utíkej domů.”
Ema však zavrtěla hlavou. “Nechci zlato,” špitla roztřeseným hlasem. “Chci svého kamaráda Toníka.”
Skřet se zachechtal. “Tak to jsi první! Všechny děti, které jsem tu potkal, chtěly zlato. A tak jsem je ve zlato proměnil - stačilo trošku čarovat a děti se po pár krocích proměnily ve valounek.”
“Ty zlaté valounky jsou děti?” zeptala se nechápavě Ema. “A dokázal bys je proměnit zpátky?”
“Jen pokud bys je vrátila všechny do podzemí. Jestliže ale někdo usoudí, že je mu zlato milejší dětí a byť jediný valounek si uschová, proměním tě ve zlato také.”
Ema se už už otáčela zády, když v tom ji dostihl skřetův hlas. “A nezapomeň, nikomu o mně nesmíš říct, můžeš jen požádat dospělé, aby ti zlato vydali.”
Ema vyběhla ven. Věděla, že bude mít těžký úkol. Bušila na dveře u každého ze stavení a všechny přesvědčovala, že umí zařídit, aby se děti vrátily domů, ale nemůže jim říct, jak to udělá. A že na to potřebuje zlaté valounky. Nevěděla, kolik jich různé děti domů přinesly, a tak nemohla zkontrolovat, že má všechny u sebe. Jakmile ale měla košík plný, utíkala zpět do podzemí. Jen se modlila, aby si nikdo z vesničanů zlatý valounek nenechal, protože by i ona skončila proměněná na kámen.
Skřeta nemusela dlouho hledat, našel si ji sám. “Myslíš, že lidem víc záleží na cizích dětech než vlastním bohatství?” zeptal se Emy a vyslovil tak nahlas její obavy. Dívka srdnatě přikývla. Skřítek začal mumlat podivná slova a země se začala chvět. Ema ani nedutala. A najednou se začaly kameny proměňovat zpět v její kamarády - copatou Aničku mlynářovu, Josífka od hostinského a nakonec i malého Toníka. Ema jej popadla za ruku a všechny děti vyvedla na světlo boží.
Celá vesnice byla nadšením bez sebe. Rodiče pevně objímaly nalezené děti. Statečné Emě poděkovali a skalnímu skřetovi umístili před jeskyni truhlíčku s pokladem jako poděkování, že jim děti vrátil.
Šifra se nachází na souřadnicích 50°30.4??, 14°39.9?? (max 100 m od výchozích souřadnic). Ke zjištění finálních souřadnic se vám bude hodit záznam skalního labyrintu, který daly dohromady děti. Každá barevná šipka symbolizuje konkrétní dítko - šipka ukazuje směr, kterým se dítko vydalo poté, co potkalo skřeta, valounek ukazuje místo, kde se po několika krocích proměnilo ve zlato. Celkem se v bludišti ztratilo 15 dětí. Součet ZÍSKANÝCH CIFER, které dosadíte postupně místo otazníků, je 14. Šifra je luštitelná pouze v českém jazyce.
Keška je velká, nebojte se vzít nějaké pěkné drobnosti k výměně. Pro prvních pár objevitelů jsou k dispozici "zlaté" valounky. Stejně tak je velký i logbook, nebojte se nám do něj napsat i něco více o vaší výpravě - rádi si počteme.
