V letošním roce si připomínáme nedožité 100. narozeniny české lékařky, političky, která však dosáhla své největší slávy jako spisovatelka, prof. Valji Stýblové. Event se koná v den tohoto výročí.
Valja Stýblová se narodila 4. června 1922. Její otec byl zeměměřičem, během 1. světové války vstoupil do ruských legií a díky tomu na konci války potkal svou budoucí ženu. Návraty legionářů do vlasti byly, jak známo, komplikované, nemohli se z Ruska přesouvat přímo zpět na západ, postupovali proto na východ. Starší sestra Valji se narodila v roce 1919 v Tomsku (město na východě Západní Sibiře) a Valentina (Valja) přišla na svět v r. 1922 v Charbinu (dnešní Čínská lidová republika). Když byly Valje 3 roky, vydali se z Mandžuska do Vladivostoku, odkud přes měsíc putovali lodí do Marseille. Když se rodina dostala do Prahy, zeměměřičská kancelář otce se rozrůstala, Valja studovala gymnázium, kdy začala psát básně a dostala i svůj první honorář za otištění humoristické povídky. Po gymnáziu toužila po studiu medicíny, kdy jako svůj vzor vnímala otcova mladšího bratra Bohumila, který působil jako lékař v Orlických horách - Valja s ním jezdila po návštěvách a poznala tak skutečnou, praktickou medicínu z terénu. Po Valjině maturitě však došlo v roce 1941 k nacistickému uzavření českých vysokých škol, vrhla se tedy na studium hudby a udělala si státní zkoušku ze hry na klavír, který tak mohla i vyučovat. Provdala se za mladého právníka (pozdějšího profesora) Jana Stýbla, který tehdy studoval na Hlávkově koleji, svatbu měli společně s Valjinou sestrou v nedalekém (od místa konání eventu;-) ikonickém kostele sv. Václava ve Vršovicích, v r. 1944 se jim narodila dcera Valja. Ihned po skončení války v r. 1945 se však Valja Stýblová zapsala ještě do letního intenzivního semestru lékařské fakulty, kdy pak pokračovala v náročném studiu, které musela skloubit s péčí o dítě, za vydatné pomoci manžela i rodičů. V roce 1947, mezi dvěma státnicemi, napsala během 6 týdnů novelu Mne soudila noc.
Po vystudování medicíny (1950) se zaměřila na obor neurologie a od promoce až po odchod do penze (r. 1990) byla zaměstnána na Neurologické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Ve stejném oboru (a stejné instituci) mimochodem pokračovali ve svých kariérách i její dcera, paní docentka MUDr. Valja Kellerová, a v současné době i vnuk, MUDr. Jiří Keller, Ph.D., který se však specializuje na neuroradiologii. Na klinice působila Valja Stýblová jako přednostka od r. 1974 a v roce 1976 se stává zakladatelkou první neurologické JIP na území Československa. Neurologická klinika pod jejím vedením úspěšně spolupracovala s Neurochirurgickou klinikou Ústřední vojenské nemocnice v čele s profesorem Zdeňkem Kuncem. Právě akademik Kunc se stal předobrazem neurochirurga ve známém románu Skalpel, prosím! „Šla jsem za ním, když jsem psala knihu, a řekla mu, že ho v ní každý z kolegů určitě pozná. Řekl, že mi věří a že se nechá překvapit. Nakonec se mu moc líbila a přijal ji velmi laskavě, zfilmování se však už bohužel nedožil,“ vzpomínala Stýblová.
Naprostá většina próz Stýblové je založena na vnitřním dialogu a alespoň zčásti věnována lékařské tematice: ať je jí v raných novelách otázka potratů (Mne soudila noc), „zázračné lékařství“ (Moje velká víra), či v pozdějších prózách motiv zmrzačení (Nevěra), narkomanie (román Benjamín) a sebevraždy či dobrovolné smrti (volná tetralogie Most přes řeku Léthé, Most sebevrahů, Most aeskulapů, Ondinino prokletí). Osobitější ráz mají pasáže založené na autorčiných odborných zkušenostech, jak dokládá především próza (místy téměř reportážně pojatá) z prostředí neurochirurgické kliniky Skalpel, prosím!. Umělecky nejnáročnější úkol si Stýblová klade v románu Na konci aleje, kde prostřednictvím postřehů a mravních soudů vypravěče, žijícího v domově důchodců, nechává nepřímo vystoupit obraz jeho úzkoprsosti a vypočítavé slídivosti. Příznačné pedagogické zaměření se nejvýrazněji uplatňuje ve dvojici knih pro mládež, volně navzájem spjatých postavou studentky zdravotní školy a později zdravotní sestry (Dům u nemocnice, Až bude padat hvězda), a také v próze, v níž je etická problematika rozvíjena na příběhu o onemocnění jednoho z bratrů (Můj brácha).
Valja Stýblová získala za své knihy řadu ocenění – patří k nim v r. 1986 Cena Hanse Christiana Andersena za knihu Princ a skřivánek, Zlatá stuha za prozaickou tvorbu pro děti a mládež v roce 2006, Medaile Josefa Hlávky za dlouholetou úspěšnou literární činnost, za celoživotní vědeckou a klinickou činnost v oblasti neurologie i za činnost pedagogickou, za prosazování humanitních idejí a odkazu Josefa Hlávky v české literatuře z roku 2007 a Cena Boženy Němcové za tetralogii Lužanská mše, udělená Akademií literatury české v roce 2010. Lužanská mše čítá tisíc stran a vypráví o životě Josefa Hlávky. Do tohoto životopisného díla se pustila, až když už neměla tolik povinností ve své medicínské profesi, a byla po všech stránkách důkladná – ve studiu dokumentů z Hlávkovy pozůstalosti, týkajících se jeho života, rodiny a přátel, v bádání o architektuře, v medicínském vysvětlení Hlávkova ochrnutí dolních končetin, z kterého se dostal až po několika letech. Během asi osmi let napsala čtyři knihy Vita brevis, Ars longa, Musis amicus a Mecenáš v obnošené vestě, které dostaly společný název Lužanská mše. Je to literárně jedinečný román se strhujícími epizodami, skládajícími složitou mozaiku, z níž vystupuje Hlávkovo mecenášství a jeho filozofie. Valja Stýblová znala hodně významných lidí, kteří studovali na stipendium Hlávkovy nadace, dokonce i očité svědky, kteří se s Hlávkou setkali, když ověřoval, zda jeho výjimeční studenti mají na kolejích exkluzivní podmínky, které je společensky kultivují. Byli to tito její přátelé, kteří ji dlouho přemlouvali, aby o Hlávkovi napsala životopisný román. Sametová revoluce znamenala pro ni, podobně jako pro mnoho starších autorů, předěl. Ustála ho – a s kvalitou jejího psaní změna poměrů nezamávala, naopak, její opus o Josefu Hlávkovi se řadí k tomu nejlepšímu, co u nás v poslední dekádě vyšlo. Po Stýblové dokonce zůstal ještě jeden nedopsaný román Sedmý závoj.
Valja Stýblová zemřela 12. listopadu 2020 ve věku 98 let.
Na závěr osobní poznámka: jedná se o můj první pořádaný event (proto prosím o shovívavost) - místo je zvoleno před mou Alma mater a poblíž pavilonu Neurologické kliniky. Skalpel, prosím je pro mne absolutně formující kniha (a skvělý film!), i díky které pracuji ve svém oboru. Bohužel nezapomenu jeden z posledních dnů na fakultě, kdy už jsem věděla, že na neurochirurgii nastupuji, a chtěla jsem poprosit paní docentku Valju Kellerovou, která nám tehdy neurologii přednášela, zda by mi nemohla zajistit podpis od své tehdy ještě žijící maminky. Bohužel jsme se tenkrát s paní docentkou minuly a k podpisu knihy samotnou autorkou už nikdy nedošlo.
Zdroj informací z listingu: nekrology, wiki a podcast Osudové ženy ČRo s hostem J. Kellerem