Co je zde dnes a jak to tu vypadalo dříve? Zkusme trochu nakouknout pomyslným oknem do minulosti. Kdyby se našel někdo, kdo by měl o místu nějaké další informace a nebo zajímavé fotografie ať mě prosím kontaktuje - doplním je do listingu.
Podolská cementárna
KDY: v úterý 12.7.2022 v 17:30 (zdržíme se do 18:30)
KDE: na výchozích souřadnicích, které jsou nedaleko plaveckého bazénu
Cementárna v Podolí fungovala v letech 1871 až 1941. Dnes stojí na jejím místě plavecký stadion. Jednalo se o druhou nejstarší cementárnu našem území. Zakladateli jsou Ferdinand Barta se švagrem Ottakarem Svobodou.
V roce 1871 byla společnost zapsána do obchodního rejstříku pod názvem: První pražská továrna na portlandský cement v Podole u Prahy – Ferd. Barta & Comp. (Erste Prager Portland Cement Fabrik in Podol bei Prag – Ferd. Barta & Comp.). I když se název firmy časem měnil, používala po celou dobu své existence označení v obou jazycích.
Cementárna byla vybavena periodickými šachtovými pecemi a parním strojem o výkonu 30 HP od firmy Breitfeld a Daněk. Surovina se těžila v lomech v nejbližším okolí cementárny. O vysoké kvalitě cementu svědčí i diplom ze světové výstavy ve Vídni v roce 1873. V souvislosti s budováním dopravních cest na počátku 70. let byl odbyt výrobků velmi dobrý. Rychlé rozrůstání pražských předměstí, hlavně Smíchova a Karlína, vyvolávalo rozmach místních spojů. Bylo vybudováno také několik nových mostů. Slibný rozvoj cementárny zbrzdila hospodářská krize z roku 1873 a pak požár závodu v roce 1877.
V roce 1881 byla vybudována nová kruhová pec na pálení vápna. Roku 1885 je hlavním sortimentem výrobků společnosti hydraulické vápno, cement a cementové zboží. Vápno se pálilo ve dvou kruhových pecích v Braníku a v jedné v Podolí. Cement se vyráběl v šachtových pecích, které byly v polovině 80. let rekonstruovány a zmodernizovány. Během reorganizace podniku se rozhodla správní rada vzhledem ke klesajícím cenám vápna omezit jeho výrobu a zaměřit se na výrobu a prodej cementu.
Hlavní odbytiště produktů společnosti, město Praha, se postupně proměňovalo v moderní velkoměsto. V roce 1886 byl pro Prahu a okolní obce zaveden nový stavební řád, který vymezoval šířky ulic a v návaznosti výšku domů, určoval procento zástavby a také stanovil řadu povinných hygienických novinek nové výstavbě. V osmdesátých letech se začaly realizovat velké stavební projekty, které financoval pražský magistrát. Například rozšíření městského vodovodu z Podolské vodárny. Připojení dalších předměstských obcí k Praze a tím i zvýšení počtu laciných stavebních parcel podporovaly stavební ruch. Během září roku 1890 se Prahou přehnala velká povodeň. Cement z podolské cementárny byl použit i na opravu poškozeného Karlova mostu.
Vedle úspěšné účasti na jubilejní zemské výstavě byl rok 1891 pro společnost a cementárnu plný změn. Na 19. řádné valné hromadě 5. dubna 1891 byl odhlasován akcionáři nový název firmy: Podolská cementárna, česká akciová společnost k vyrábění a zužitkování staviva (Podoler Cementfabrik, Bohmische Adrien gesellschaft zur Gewinnung und Verwerthung von Baumaterial). Dále správní rada nakoupila skály v Podolí o výměře 14 659 m2. Vysokou kvalitu podolského cementu potvrdilo i ocenění na průmyslové výstavě ve Lvově v roce 1892.
V devadesátých letech se společnost stala členem kartelu výrobců cementu v Rakousku. Podolská cementárna úzce spolupracovala s radotínskou cementárnou Maxe Hergeta a Berounskou akciovou cementárnou a vápenicí. V roce 1893 využila správní rada výhodnou nabídku k nákupu dalších 20 124 m2 skal v Podolí v okolí cementárny. V témže roce byla jedna z pecí přebudována v periodickou pec soustavy Hauenschild, jež byla vysoká 7 m, o průměru v dolní části 2,5 m a na vrcholu pece 1,8 m a stála 3 529 zlatých. Cihlový osmihranný komín z roku 1875 byl dostavěn do výše 50 m. Rekonstruována byla také mlýnská zařízení a sušárny.
V roce 1899 byl schválen projekt vlečky, která by spojovala cementárnu s nádražím v Braníku. Závodní vlečka o délce 3 386 m, opatřena dvěma jednoduchými výhybkami a dvěma točnicemi o průměru 6 m byla v provozu až do zániku cementárny. Na 27. řádné valné hromadě 19. března 1899 změnila společnost svůj název na Podolská cementárna v Praze (Podoler Cementfabrik in Prag).
I přes hlubokou hospodářskou v letech 1900 až 1903 došlo k nákupu třech šachtových pecí systému Liban. Po překonání krize, se společnosti opět dařilo. Stavební ruch probíhal na vodních i pozemních stavbách.
Postátňování rakouských železnic v letech 1906–1908 a politická krize doprovázející anexi Bosny Hercegoviny, kdy došlo k částečné mobilizaci vojska, způsobila problémy při přidělování vagónů, což se projevilo v nepravidelném zásobování závodu palivem a exportem výrobků.
V březnu 1909 byla zbourána vápenná pec a zahájena stavba tři pecí systému Schneider. Byl postaven nový cihlový 45m vysoký komín. Dále bylo k pecím instalováno odsávání. Další významnou investicí bylo pořízení lisu na výrobu cihel z cementové suroviny systému Dorsten a řetězového transportéru ze strojíren Hervest-Dorsten z Vestfalska.
V roce 1911 stála společnost Podolské cementárny u zrodu Hlavní prodejny rakouských cementáren spol. s.r.o.. V nové organizaci Podolská cementárna, Králodvorská cementárna, radotínská cementárna Maxe Hergeta a Berounska akciová cementárna a vápenice utvořily tzv. českou skupinu.
Vypuknutí válečného konfliktu v roce 1914 výrazně zasáhlo do chodu podniků společnosti. Cementárna byla nucena zcela zastavit výrobu, jednak pro nedostatek dělníků, a především proto, že železniční doprava byla plně vyčleněna pro potřeby armády.Po několika měsících se podařilo výrobu v omezeném obnovit. Po celou dobu první světové války byl provoz zredukován pouze na dva až tři měsíce v roce.
Na počátku období První republiky byla výroba asi čtvrtinová oproti předválečné výrobě a propad vápenky v Braníku byl ještě hlubší.
V letech 1920–1923 dochází ke stabilizaci ekonomiky a nastává vzestup průmyslové výroby. V roce 1921 došlo k prodloužení trasy městské elektrické dráhy do Podolí a položení vodovodního Potrubí z podolské vodárny do Braníka a následné rekonstrukci silnice. To znamenalo, že spojení s Prahou a okolím po této silnici bylo po dobu rekonstrukce vyloučeno a správní rada byla nucena celou výrobu zastavit a větší počet zaměstnanců z práce propustit. Cementárna měla značné zásoby z předešlého výrobního období, proto nebyla výroba cementu v roce 1922 vůbec zahájena a provoz továrny se omezil na pouhé semletí nahromaděných zásob slinku, což trvalo jen několik málo týdnů. Následující rok výroba probíhá podobně jako ten předchozí.
Během roku 1925 byla dokončena stavba visuté lanové dráhy z lomů do cementárny. Dále provedena stavba nového skladiště slinku, nové kotelny a stavba šachtové pece 12,20 m vysoké o průměru 3,30 m s otáčecím roštem systému Grueber. V následujícím roce je ještě dokoupen parní stroj o výkonu 880 od firmy Breitfeld-Daněk. Na začátku roku 1929 panovaly kruté mrazy, v tomto důsledku prakticky ustala stavební činnost. Požár, který vypukl 4. února naštěstí zasáhl jen malou část podniku.
Z počátku třicátých let vypracovala správa cementárny pravděpodobně pro berní správu inventární soupis staveb a strojního zařízení cementárny. V areálu továrny bylo 40 zděných objektů. Byly to dva cihlové komíny a budovy mlýnů, dílen, skladišť cementu, laboratoře, dále budova, v nichž jsou umístěna máčidla a lis a administrativní budova a kolny. Dále vlastnila továrna osm obytných budov v Podolí. Spojení závodu s okolním světem obstarávala železniční vlečka 3,25 km dlouhá, tři nákladní automobily zn. Praga s vlekem o nosnosti 5 tun a lanová dráha Bleicher v délce 720m. V závěru správy je uvedeno, že zásoba kamene pro cementárnu se odhaduje na 30–40 let. Firma odebírá 25 % vápence z Hlubočep a Karlštejna. Průměrná roční těžba z vlastního lomu je 3 500 vagonů.
Počátek třicátých let nastává světová hospodářská krize. Na stavebnictví krize dopadla o něco později a to až v letech 1932–1935.
V roce 1936 továrna zaměstnávala 177 dělníků, 8 dělnic, 11 úředníků, 1 úřednici a 2 dílovedoucí. Hlavními výrobky závodu byly portlandský cement, železoportlandský cement a vysokohodnotový portlandský cement „Podol Special“. Běžná měsíční výroba cementárny je 500 vagonů cementu.
Podolská cementárna musela na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století čelit nejen špatným hospodářským výsledkům, ale i tlaku pražského magistrátu, aby továrna ukončila činnost. Rozrůstání Prahy způsobilo, že se továrna ocitla v těsné blízkosti obytných domů. Prašný a hlučný provoz byl předmětem častých stížností.
Posledním dnem provozu téměř sedmdesátileté továrny byl 12. květen 1942.
Po zastavení výroby sloužily objekty cementárny v letech 1942–1945 jako sklady. Po osvobození byla, na základě dekretu prezidenta republiky č. 5 Sb. z 19. května 1945, zavedena na firmu národní správa, která provedla likvidaci firmy i továrny. Likvidace objektů závodu i úprava areálu cementárny si vyžádala značných nákladů, protože řada staveb byla ze železobetonu. Postupně byla rušena i vlečka, nejprve úsek branické lomy – cementárna a v roce 1953 pak celý zbytek tratě.
Dnes z celého velkého areálu cementárny a vápenky zbývají jen stopy po těžbě, fragment vlečky a ředitelská vila čp. 448/XV (Podolská 54) z poslední třetiny 19. Století.
Místo po zbořené cementárně bylo v roce 1955 určeno pro výstavbu střediska vrcholového sportu s plaveckým stadionem, splňujícím parametry pro konání mezinárodních závodů.
Tak zase někdy příště na viděnou.