Našel jsem poklad! Vážně jsem ho našel, byl krásný, kochal jsem se pohledem...jenže najednou rána do hlavy a já o sobě nevěděl.
Musel jsem ležet na zemi docela dlouho, protože když jsem se probral, byla už tma. Na poklad jsem si v tu chvíli ani nevzpomněl, chtěl jsem se jen dostat domů, pryč, do bezpečí.
Udělal jsem 10, možná 15 kroků a naštěstí jsem vypadl z lesa na cestu. Ale co teď? Hlava mě strašně bolela. Nalevo byla nějaká cedule, napravo most. Cedule mi byla k ničemu, tak jsem to vzal přes most. Pěkný most, ještěže měl zábradlí, dost jsem se motal, tak jsem aspoň nespadl do potoka. Co dál? Vzal jsem to pěšinkou, nechtěl jsem po nekryté cestě, pořád jsem měl strach. Pěšinka byla pod stromy, ale byla děsně hrbolatá, všude pařáty. Auvajs, moje hlava. Na hladině se lesklo světlo měsíce, teda alespoň se mi to tak vybavuje.
Pěšinka se napojila na větší cestu. Neměl jsem ponětí, kam jít dál. Asi jsem šel doleva, snad, myslím, že ano. Bylo tam nějaké stavení, a pak louka a cesta se stočila na ní. Bože, moje hlava. Nechtěl jsem zůstat na otevřeném místě, tak jsem po 50 metrech zahnul z louky doleva nahoru na cestu do lesa. Byl to docela kopec, ale jen krátký. A pak to zase šlo hezky dolů. Pode mnou zase probleskovalo měsíční světlo, asi odraz od vody, ale co já vím, paměť vypadává...
Po chvíli se cesta lesem začala stáčet doprava, ale najednou v dáli proti mě světlo - někdo jde směrem ke mně! To, jak moc jsem se lekl, si pamatuju docela dobře. V záhybu té větší cesty, po které jsem šel já i světlo, ale byla odbočka doleva na malou pěšinku, tak jsem honem zaplul tam a uhnul z cesty. Kdoví, kdo nebo co to bylo. Spěchal jsem pryč, nečekal jsem, abych to zjistil. Uff.
Pěšinka se začala lehce zvedat, až dosáhla na svůj vrchol. Tam byla křižovatka - neměl jsem tucha, kam jít - rovně, doleva, doprava? Už nevím proč, ale vzal jsem to doprava. Bylo to sice do kopce, ale co už. Cítil jsem se tam nějak chráněnější. Snad se mi to vybavuje správně, já už si nejsem jistý vůbec ničím. Ale jo, že to bylo do kopce, to vím, bolela mě hlava i nohy.
Po nějaké chvíli jsem došel k jakési stavbě. Byla vysoká...nebo vysoko? Já už fakt nevím. Na rozhlížení po kraji byla každopádně moc tma. Ale stavba to byla fakt pěkná. Chtěl jsem si ji pořádně prohlédnout z větší dálky a tak jsem couval a couval, jenže byla tma a terén jsem neznal a najednou mi to ujelo a já se kutálel z kopce jako sněhová koule. Ty bláho, to byl sešup! Kromě bolavé hlavy jsem si přidal pořádnou nálož modřin a odřenin. V půlce kopce se mi podařilo jakž takž zastavit a postavit se zase na nohy. Nějak jsem to nakonec doklouzal až dolů pod kopec a k mému velkému štěstí byl zase na cestě. Stála tam chaloupka, zkoušel jsem volat a klepat, ale nikde nikdo, kdo by mi pomohl. Už nevím, byla dřevěná nebo bílá zděná, už fakt nevím.
Kam dál...s kopcem za zády mi přislo logičtější jít doprava, dávalo to větší smysl, pokračoval jsem ve směru, ve kterém jsem šel nahoře na kopci. Hlava byla sice pořád mimo, ale nějaké zbytky rozumu jsem měl. Za chvíli jsem došel k závoře a u ní studánka. To bylo jako pít živou vodu. Už jsem únavou a bolestí padal, pořád jsem se motal, ale tohle osvěžení mi dodalo síly na další kus cesty. Začal jsem si trochu vybavovat, kde vlastně jsem, i když nejistě.
Vydal jsem se doleva po hrázi, za chvíli narazil na stříšku, kde jsem si na malou chvilku sedl. Jasně, musím přece přes ten dřevěný chodník, tudy jsem určitě už šel. Rozhlednu jsem taky poznal a pak už jen přes most a jasně, tamhle vlevo je moje auto! To cvičiště už jsem skoro proběhl, abych skočil do svého auta. Ani nevím, jak jsem vylovil klíče. Díky bohu mi je nikdo nevzal. Zamknul jsem se uvnitř a rozbrečel se - přežil jsem!
Jel jsem pak na jihovýchod a zastavil až po více jak dvou kilometrech, kde jsem našel kostel. Neodolal jsem a šel jsem dovnitř, prostě jsem hledal bezpečí. Moje navigace ukazovala, že jsem z parkoviště urazil přesně 2349 metrů pod azimutem 129°, kdyby to někoho zajímalo.
Až doma jsem si vzpomněl na ten poklad. Sakra, vždyť tam musel pořád být. Jak jsem na to mohl zapomenout? Já tam teda ale zpátky nejdu, adrenalinu bylo dost. A co já vím, třeba to byl nakonec jen sen...
(PS: razítko nechte na místě, je součástí schránky - a pozor na hlavu!)
